KAPITOLA II
NOVÝ NÁVRH KAPITÁNA NEMA
Když se Nautilus 28. ledna vynořil v poledne na hladinu, nacházel na 9° 4' severní šířky, nedaleko země, která zůstala šestnáct kilometrů na západ. Viděl jsem z ní napřed horskou skupinu, vysokou asi šest set metrů a velmi podivně utvářenou. Jakmile byla změněna poloha lodi, vrátil jsem se do salónu, a když jsem získané údaje zanesl na mapu, zjistil jsem, že jsme poblíž ostrova Cejlonu, oné perly jakoby zavěšené k dolnímu cípu indického poloostrova.
Hledal jsem v knihovně nějakou knihu o tomto ostrově, který patří k nejúrodnějším na světě. Našel jsem tam jednosvazkové Sirrovo dílo Cejlon a Sinhálci. Vrátil jsem se s ním do salónu a poznamenal jsem si napřed zeměpisnou polohu Cejlonu, který dostal ve starověku tolik různých jmen. Leží mezí 5° 55' a 9° 49' severní šířky a mezi 79° 42' a 82° 4' východní délky podle greenwichského poledníku. Je dlouhý pět set deset kilometrů. V obvodu má tisíc sedm set kilometrů. Povrch Cejlonu je šedesát pět tisíc šest set čtverečních kilometrů, tedy o něco menší, než je povrch Irska.
V této chvíli se objevil kapitán Nemo se svým zástupcem.
Kapitán pohlédl na mapu. Pak se obrátil ke mně.
"Ostrov Cejlon se proslavil především lovišti perel," řekl. "Zajímala by vás návštěva jednoho takového loviště?"
"Samozřejmě, pane kapitáne."
"Dobrá. Bude to snadné. Uvidíme ovšem jen loviště, a ne lovce. Letošní lovy ještě nezačaly. Ale na tom nezáleží. Dám rozkaz k plavbě do Manárského zálivu, kam dorazíme v noci."
Kapitán řekl několik slov svému zástupci, který ihned odešel. Nautilus se brzy ponořil do svého tekutého živlu a manometr ukázal, že se loď udržuje v hloubce deseti metrů.
Hledal jsem na mapě onen Manárský záliv a našel jsem jej na deváté rovnoběžce při severozápadním pobřeží Cejlonu. Tvořila ho protáhlá linie ostrůvku Manáru. Abychom se tam dostali, museli jsme proplout podle celého východního pobřeží Cejlonu.
"Pane profesore," řekl mi kapitán Nemo, "perly se loví v Bengálském zálivu, v indických mořích, v čínských mořích i v jižních mořích amerických, v Panamském zálivu a v Kalifornském zálivu. Ale nejlepší výtěžky dává lov cejlonský. Do Manárského zálivu se lovci perel sjíždějí v březnu. Po třicet dní se tu věnuje tři sta lodí výnosnému těžení mořských pokladů. Každá loď je obsazena deseti veslaři a deseti lovci. Ti jsou rozděleni na dvě skupiny, potápějí se střídavě a sestupují do průměrné hloubky dvanácti metrů, zatíženi těžkým kamenem, který svírají nohama a který je přivázán k lodi provazem."
"To se stále používá způsobů tak primitivních?" ptal jsem se.
"Ano," odpověděl mi kapitán Nemo, "ačkoliv lov perel ovládá nejprůmyslovější národ na světě, Angličané; byl jim postoupen ujednáním v Amiensu roku 1802."
"Tak se mi zdá, že skafandr, kterého vy užíváte, konal by při této práci velmi platné služby."
"To ano, protože ti ubozí lovci nemohou zůstat pod vodou dlouho. Angličan Perceval hovoří ve své knize o cestě na Cejlon o jednom Kafroví, který zůstal pod vodou plných pět minut, ale mně se to nezdá pravděpodobné. Vím, že někteří potápěči to vydrží až sedmapadesát vteřin a ti nejobratnější až sedmadevadesát vteřin. To jsou však vzácné případy a těm nešťastníkům pak vytéká z nosu a z uší voda s krví. Myslím, že lovci perel mohou zůstat pod vodou průměrně třicet vteřin. Za tu dobu uloží rychle do své sítě všechny perlotvorky, které odtrhnou. Ale většinou se lovci perel nedožívají velkého stáří. Jejich zrak slábne, oči se jim zaněcují, na těle se jim otvírají rány a často umírají na mořském dně mrtvicí."
"Ano," řekl jsem, "je to smutné řemeslo, které slouží jen k ukojení módních rozmarů. Řekněte mi však, pane kapitáne, kolik lastur může taková loď nalovit za den?"
"Asi čtyřicet až padesát tisíc. Říká se dokonce, že roku 1814, když anglická vláda lovila na svůj náklad, vylovili její potápěči za dvacet pracovních dnů sedmdesát šest miliónů perlotvorek."
"Jsou aspoň lovci perel dobře placeni?" ptal jsem se.
"Sotva, pane profesore. V Panamě si vydělávají jen dolar týdně. Nejčastěji dostávají pět centimů za lasturu, v které je perla. Ale kolik vyloví lastur, v nichž nic není?"
"Pět centimů těm ubožákům, z jejichž práce páni bohatnou? To je hanebné!"
"Navštívíte tedy, pane profesore, se svými přáteli manárské loviště," řekl kapitán Nemo, "a jestliže tam náhodou bude už nějaký předčasný lovec, uvidíte ho při práci."
"Ujednáno, pane kapitáne."
"A ještě něco, pane Aronnaxi. Nebojíte se žraloků?"
"Žraloků?" zvolal jsem.
Tuto otázku jsem pokládal přinejmenším za zbytečnou.
"Nu?" naléhal kapitán Nemo.
"Přiznávám se vám, pane kapitáne, že s tímto druhem ryb jsem se dosud příliš nespřátelil."
"My jsme si na ně už zvykli," odpověděl kapitán Nemo, "a vy si na ně
časem zvyknete také. Budeme ostatně ozbrojeni, a tak budeme možná moci cestou některého žraloka ulovit. Je to zajímavý lov. Tedy zítra časně zrána na shledanou, pane profesore!"
Kapitán to řekl úplně nenucené a pak opustil salón. Kdyby vás někdo pozval na lov medvědů ve švýcarských horách, řekli byste: "Dobrá, zítra půjdeme na medvěda." Kdyby vás někdo pozval na lov lvů v pláních Atlasu nebo tygrů v indické džungli, řekli byste: "Ach ano, půjdeme s vámi na lov lvů nebo tygrů!" Ale kdyby vás někdo pozval na lov žraloků v jejich přirozeném živlu, jisté byste si vyžádali nějaký čas na rozmyšlenou, než byste pozvání přijali.
Přejel jsem si rukou čelo, na němž mi vyskočilo několik kapek studeného potu.
Využijme volného času a uvažujme o tom! řekl jsem si. Lovit mořské vydry v podmořských lesích, jak jsme to dělali v lesích u ostrova Crespo, to by ještě ušlo. Ovšem potloukat se po mořském dně, když se tam můžeme téměř určitě setkat se žraloky, to je věc docela jiná. Vím sice dobře, že v některých krajích, především na Andamanských ostrovech, odvažují se černoši i útoku na žraloky, s dýkou v jedné ruce a s provazem v druhé, ale vím také, že mnozí z těch odvážlivců se už nevracejí živí. Já však nejsem černoch, a i kdybych jím byl, myslím, že lehké zaváhání by v tomto případě nebylo pokládáno za něco nemístného.
A zamyslil jsem se nad žraloky; představoval jsem si jejich široké čelisti, ozbrojené několika řadami zubů a schopné překousnout člověka vedví. Skoro jsem už cítil v bedrech určitou bolest. A nemohl jsem se s tím také vyrovnat s takovou nenuceností, s jakou mi kapitán přednesl ono podivné pozvání. Jako by mě zval do lesa na lov neškodné lišky!
Dobrá, řekl jsem si, Conseil rozhodně nebude chtít jít, a to mě zbaví nutnosti doprovázet kapitána.
Přiznám se, že rozumností Neda Landa jsem si nebyl příliš jist. Pro jeho bojovného ducha mělo i největší nebezpečí svou přitažlivost.
Pokračoval jsem v četbě Sirrovy knihy, ale listoval jsem v ní zcela mechanicky. Mezi řádky jsem viděl strašné rozevřené čelisti. V této chvíli vstoupil Conseil a Ned Land, oba klidní, dokonce veselí. Nevěděli, co je čeká.
"Na mou věru, pane profesore," řekl mi Ned Land, "ten váš kapitán Nemo - čert aby ho vzal! - nám dal právě velmi milý návrh." "Ach, vy už to víte?"
"Dovolí-li pan profesor," odpověděl Conseil, "tedy velitel Nautilu nás pozval na zítřek spolu s vámi na návštěvu nádherných cejlonských lovišť. Pozval nás opravdu laskavými slovy a choval se přitom jako skutečný džentlmen."
"A víc už vám neřekl?"
"Ne, pane profesore," odpověděl Kanaďan, "leda to, že s vámi už o té procházce mluvil."
"To ano," přisvědčil jsem. "Neřekl vám nějaké další podrobnosti?"
"Ne, pane přírodovědce. Půjdete s námi, že?"
"Já...? Snad. Vidím, že se na to už těšíte, mistře Lande."
"Ano! Je to velmi zajímavé, velmi zajímavé!"
"A snad i nebezpečné," dodal jsem významně.
"Nebezpečné?" odpověděl Ned Land. "Obyčejná vycházka do perlových lovišť?"
Kapitán pokládal zřejmě za zbytečné vyvolávat v myslích mých přátel představu žraloků. Díval jsem se na své druhy trochu vyjeveně, jako by jim už chyběla některá končetina. Mám je upozornit? Asi ano, ale jak do toho?
"Mohl by nám pan profesor říci něco bližšího o lovu perel?" ptal se Conseil.
"O samotném lovu," řekl jsem, "nebo o nehodách, které..."
"O lovu," odpověděl Kanaďan. "Než se člověk někam vydá, je dobře, když to trochu zná."
"Nuže, sedněte si, přátelé, a já vám povím, co mi právě prozradil Angličan Sirr."
Ned a Conseil si sedli na pohovku. Kanaďan mi řekl:
"Co je to vlastně perla, pane profesore?"
"Statečný Nede," odpověděl jsem, "pro básníky je perla mořskou slzou, pro orientálce je to kapka ztuhlé rosy, pro ženy to je perleťový šperk kulového tvaru a skelného lesku, který se nosí na prstě, na krku nebo v uchu, pro chemika to je fosforečnan a uhličitan vápenatý s trochou želatiny, a konečně pro přírodovědce je to prostý chorobný perleťový výměšek některých mlžů."
"Kmen měkkýši, třída mlži, řád nitkožábří, čeleď kýtovkovití, rod perlotvorka, druh perlotvorka mořská," řekl Conseil.
"Správně, učený Conseili. Ale perly mohou vytvářet všichni mlži, kteří vytvářejí perleť, onu modrou, modravou, fialovou nebo bílou látku, pokrývající vnitřní stěny lastur."
"Škeble také?" ptal se Kanaďan.
"Ano, i některé škeble, jež obývají vody ve Skotsku, ve Walesu, v Irsku, v Sasku, v Cechách a ve Francii."
"Dobrá! Dám si na ně příště pozor," odpověděl Kanaďan.
"Ano," pokračoval jsem, "měkkýš, který vylučuje perly, se jmenuje perlotvorka mořská. Perla je jen perleťový výrůstek kulového tvaru. Je buď přirostlá k lastuře perlotvorky, nebo vězí v tělních záhybech zvířete. V lastuře je perla pevná, v těle zvířete volná. Ale vždy má jako jádro tvrdé tělísko, buď neoplozené vajíčko, nebo zrnko písku, kolem kterého se po několik let ukládá perleť v teninkých soustředných vrstvách."
"Najde se v jedné lastuře i více perel?" ptal se Conseil.
"Ano, chlapče. Některé perlotvorky bývají hotovou pokladnicí. Uvádí se dokonce, že v jedné lastuře se našlo ne méně než sto padesát žraloků. Já si však dovoluji o tom pochybovat."
"Sto padesát žraloků?" zvolal Ned Land.
"Řekl jsem snad žraloků?" opravil jsem se rychle. "Chtěl jsem říci sto padesát perel. Žraloci s tím nemají přece co dělat."
"To je pravda. Ale řekne nám ještě pan profesor, jak se ty perly vytahují?"
"To se dělá několika způsoby. Jsou-li perly přirostlé k lasturám, vyštipují se kleštěmi. Nejčastěji se však lastury rozprostřou na sítinové rohože rozložené na pobřeží. Na vzduchu zahynou a za deset dní jsou v dostatečném stavu rozkladu. Pak se ponoří do velkých nádrží s mořskou vodou, otvírají se a propírají. Tehdy začíná dvojí práce. Napřed se oddělují perleťové destičky, známé v obchodě pod jménem pravé perleťové stříbro, které se pak prodává v bednách vážících sto dvacet pět až sto padesát kilogramů. Potom se vyjme svalovina mlže, vyvaruje se a cedí, aby se zachytily i ty nejmenší perly."
"A cena perel se řídí jejich velikostí?" ptal se Conseil.
"Nejenom velikostí," odpověděl jsem, "také jejich tvarem, leskem, zabarvením, čistotou a měnivostí i pestrostí třpytu, což dodává perlám na půvabu. Nejkrásnějším perlám se říká panenské perly nebo hedvábné perly. Ty vznikají odděleně v tkáni měkkýše; jsou bílé, často neprůsvitné, ale někdy opálově průsvitné, nejčastěji kulaté nebo hruškovité. Nejvzácnější perly se prodávají jednotlivě. Ostatní perly jsou přirostlé k lastuře mlže. Nejmenší cenu mají drobné perličky; prodá se jich velmi mnoho, protože se jimi pošívají kostelní roucha."
"Práce s tříděním perel podle velikosti musí být dlouhá a obtížná," řekl Kanaďan.
"Vůbec ne, příteli. Perly se třídí na sítech s různě velkými otvory. V sítech o dvaceti až čtyřiceti otvorech zůstanou perly prvního řádu. Perly, které neprojdou sítem o stu až osmi stech otvorů, jsou perly druhořadé. A konečně perly, pro které se používá sít o devíti stech až tisíci otvorů, jsou perly nejdrobnější."
"To je důmyslné," řekl Conseil. "Vidím, že se perly rozdělují a třídí mechanicky. A může nám pan profesor říci něco o lovu v perlotvorkových polích?"
"Pokud to uvádí Sirrova kniha," odpověděl jsem, "vyloví se v cejlonských lovištích ročně za tři milióny žraloků." "Franků!" opravil mě Conseil.
"Ano, franků. Za tři milióny franků," pokračoval jsem. "Myslím však, že tyto výnosy už nejsou takové jako kdysi. V amerických lovištích se za vlády Karla V. těžilo perel za čtyři milióny franků; tento výnos se nyní o třetinu snížil. Celkem lze celou těžbu perel odhadnout dnes na devět miliónů franků."
"Ale slyšel jsem hovořit o některých slavných perlách nesmírné ceny,"
řekl Conseil.
"Ano, chlapče. Říká se, že Caesar daroval Servillii perlu v ceně dnešních dvaceti tisíc franků."
"Já jsem zase slyšel," řekl Kanaďan, "že kdysi dávno nějaká dáma vypila perlu rozpuštěnou v octě."
"To byla Kleopatra," řekl Conseil.
"To musilo být zlé," dodal Ned Land.
"Odporné, Nede," odpověděl Conseil. "Ale číška octa za milión pět set tisíc franků, to už je hezká cena!"
"Škoda že jsem se s tou dámou neoženil," řekl Kanaďan a nebezpečně rozmáchl paže.
"Ned Land jako manžel Kleopatry!" zvolal Conseil.
"Já jsem se měl ženit," odpověděl vážně Kanaďan. "A nebylo mou vinou, že k tomu nedošlo. Dokonce jsem už koupil Kate Tenderové, své snoubence, perlový náhrdelník, ale ona si vzala jiného. Ten náhrdelník mě však stál jen půldruhého dolaru, ačkoli perly v něm by byly neprošly ani sítem s dvaceti otvory. To mi může pan profesor věřit."
"Statečný Nede," řekl jsem se smíchem, "to byly umělé perly, prosté skleněné kuličky, uvnitř potažené umělou perletí."
"Je ta umělá perleť drahá?" ptal se Kanaďan.
"Kdepak, ta nestojí skoro nic. Je to jen stříbřitá hmota ze šupin bělic, rozpuštěná ve vodě a konzervovaná čpavkem. Nemá téměř žádnou cenu."
"Proto si asi Kate Tenderová vzala jiného " odpověděl filozoficky mistr Land.
"Vraťme se však k velmi drahým perlám," řekl jsem. "Myslím, že žádný vládce neměl nikdy perlu cennější, než je perla kapitána Nema."
"Tahle?" ptal se Conseil a ukázal na nádhernou perlu ve skříni.
"Ano. Jistě se nemýlím, přisuzuji-li jí cenu dvou miliónů..."
"Franků!" dodal rychle Conseil.
"Ano," pokračoval jsem, "dva milióny franků, ačkoli kapitána stála jen námahu potřebnou k jejímu zvednutí."
"A co když zítra na té vycházce najdeme podobnou?" zvolal Ned Land.
"To určitě!" řekl Conseil.
"Proč ne?"
"K čemu by nám byly milióny na palubě Nautilu dobré?"
"Na palubě k ničemu," odpověděl Ned Land, "ale jinde..."
"Ach jinde!" potřásl hlavou Conseil.
"Ano," řekl jsem. "Mistr Land má pravdu. Kdybychom někdy přinesli do Evropy nebo do Ameriky perlu za několik miliónů, potvrdilo by to hodnověrnost zpráv o našich dobrodružstvích."
"To věřím," řekl Kanaďan.
"Je však lov perel nebezpečný?" ptal se Conseil, který se stále vracel k poučné stránce věcí. "Ne," odpověděl jsem rychle. "Zvlášť když se učiní potřebná opatření!"
"Co může také při tomto řemesle hrozit?" řekl Ned Land. "Že člověk spolkne několik loků mořské vody!"
"Správně. Ale abych nezapomněl," pokračoval jsem, pokoušeje se mluvit lhostejným tónem jako kapitán Nemo, "nebojíte se žraloků, statečný Nede?"
"Já, harpunář z povolání?" odpověděl Kanaďan. "Vysmívat se žralokům, to patří k mému řemeslu."
"Tady však nejde o lov na hák, nejde o to, vytáhnout žraloka na palubu ,lodi, useknout mu sekerou ocas, otevřít břicho, vyrvat mu srdce a hodit ho pak do moře," řekl jsem.
"Jde tedy o..."
"Ano, správně."
"Ve vodě?"
"Ve vodě."
"Nu, s dobrou harpunou... Víte přece, pane profesore, že žraloci jsou zvířata dost nemotorná. Chtějí-li po vás chňapnout, musí se obrátit břichem vzhůru, a v té chvíli..."
Ned Land vyslovil slovo "chňapnout" tak, že mi přeběhl mráz po zádech.
"A co ty, Conseili? Co ty si myslíš o žralocích?"
"Já jsem vždycky téhož názoru jako pan profesor," řekl Conseil.
No, to je hezké! pomyslil jsem si.
"Jestliže se pan profesor pustí do žraloka," pokračoval Conseil, "pak nevím, proč bych se k němu jako věrný sluha nepřipojil!"
i PDF 
.