Jules Verne

CESTA DO STŘEDU ZEMĚ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

UHELNÉ SLOJE

Bylo opravdu nutné vodu dávkovat. Naše zásoby nám mohly vydržet nejvýš tři dny. To jsem zjistil večer při večeři. A nejmrzutější vyhlídkou byla naše malá naděje na objev nějakého pramene v terénu z prvohor.

Po celý další den rozvíjela před námi chodba svá nekonečná loubí. Kráčeli jsme téměř beze slova. Hansova mlčenlivost nás nakazila.

Cesta nestoupala, aspoň ne nějak znatelně. Místy se mi dokonce zdálo, že klesá. Ale tato snaha, ostatně nevýrazná, nemohla profesora uklidnit, protože složení vrstev se neměnilo, naopak ještě ustálilo.

Břidlice, vápence a staré červené pískovce stěn jiskřily v elektrickém světle.

Mohli jsme si myslet, že jsme v odkrytých vrstvách uprostřed Devonshiru, který dal jméno devonskému útvaru. Druhy nádherných mramorů pokrývaly stěny.

Některé byly achátově šedé s výraznými bílými nitkami, jiné tmavě růžové nebo žluté s rudými Skvrnami. O trochu dál byly ukázky červeně a hnědě skvrnitých mramorů, na nichž vystupovaly živé barvy vápence.

Ve většině mramorů byly otisky dávných živočichů. Ale od včerejška učinilo tvorstvo zřetelný pokrok. Místo pradávných trilobitů jsme spatřili zbytky mnohem dokonalejších řádů. Mezi nimi byly i ryby z čeledi jeseterovitých a z čeledi Sauropteridae, u nichž by paleontologovo oko zjistilo první formy plazů. Devonské moře bylo oživeno velkým množstvím živočichů těchto druhů a usadilo je po tisících do skal tohoto nového útvaru.

Bylo zřejmé, že postupujeme po žebříčku živočišného života, jehož vrcholem je člověk. Ale profesor Liddenbrock si toho zdánlivě nevšímal.

Čekal na dvě věci. Buď se mu otevře pod nohama svislá šachta, nebo mu nějaká překážka zabrání v další cestě. Přišel však večer a jeho naděje se nesplnily.

Ve středu, po noci, v níž jsem počal pociťovat muka žízně, vnořila se naše malá skupina znovu do zákrutů chodby.

Po desetihodinové chůzi jsem zpozoroval, že odraz našich lamp na stěnách se podivně mění. Mramor, břidlice, vápence a pískovce stěn ustoupily tmavému a nelesklému povlaku. Namístě, kde se tunel velmi zúžil, opřel jsem se o stěnu.

Když jsem ruku odtáhl, viděl jsem, že je celá černá. Byli jsme v uhelné sloji!

„Uhelné vrstvy!“ zvolal jsem.

„Doly bez havířů,“ odpověděl strýc.

„Ach, kdo ví?“

„Já to vím,“ namítl strýc suše. „Jsem si jist, že tato chodba uhelnými vrstvami nebyla vyhloubena lidskou rukou. Nezáleží však na tom, zda to je nebo není dílo přírody. Přišla hodina večeře, a proto večeřme!“ Hans připravil trochu jídla. Jedl jsem jen málo a vypil několik kapek vody své denní dávky. Poloprázdná vůdcova láhev – to bylo vše, co zbývalo k napojení tří mužů!

Po jídle si moji dva společníci lehli na přikrývku a našli ve spánku lék na svou únavu. Já však spát nemohl. Až do rána jsem počítal hodiny.

Ve čtvrtek v šest hodin ráno jsme vyrazili. Za dvacet minut jsme přišli do široké jeskyně. Tam jsem poznal, že tento uhelný důl nemohla prorazit lidská ruka. Klenba by byla m ušila být podepřena výdřevou. Takhle se držela (...)

(......)