KAPITOLA III
ODJEZD — PŘÍLIV — JILMY A LIMBY — RŮZNÉ ROSTLINY — LESKOVEC — OBROVSKÉ BLAHOVIČNÍKY — PROČ SE JIM ŘÍKÁ „STROMY PROTI HOREČCE“ — TLUPY OPIC — VODOPÁD — NOČNÍ TÁBOR
Druhého dne — 30. října — byli všichni připraveni k chystané výpravě, kterou si poslední události nutně vyžádaly. Poměry se nyní změnily tak, že kolonisté Lincolnova ostrova nežádali o pomoc, nýbrž sami ji mohli poskytnout.
Bylo ujednáno, že pojedou člunem po řece Díků tak dlouho, pokud to jen půjde. Urazí tedy značný kus cesty bez námahy a budou moci dorazit se zásobami i se zbraněmi až na nejzápadnější část ostrova.
Musili počítat nejen s tím, co vzali s sebou, ale i s tím, co budou třeba muset dopravovat zpět do Žulového domu. Je-li na západním pobřeží nějaký trosečník, jak o tom byli přesvědčeni, budou tam třeba i trosky a ty se jim mohou hodit. Pro splnění tohoto úkolu by byla jejich kára jisté vhodnější než člun. Kára však byla těžká a její doprava by cestu jen znesnadnila. Pencroff přitom prohlásil, že v bedně kromě toho čtvrt kilogramu tabáku měl být ještě pár newjerseyských koní, který by teď kolonistům velmi pomohl.
Do člunu byly složeny zásoby nasoleného masa a několik litrů piva a kvašeného nápoje. Byly to zásoby na tři dny, které Cyrus Smith pro výpravu určil. Počítali ovšem i s tím, že si zásoby během cesty ještě doplní. Proto vzal Nab s sebou přenosná kamínka.
Z nářadí vybrali dvě dřevorubecké sekery, kterými si proklestí cestu hustým lesem, a z přístrojů si vzali dalekohled a kapesní kompas.
Ze zbraní zvolili dvě křesací pušky. Byly na tomto ostrově užitečnější než pušky zápalkové. Používá se do nich pazourku, kterého mají na ostrově dost. Novější pušky potřebovaly k výstřelu zápalky a těmi museli šetřit.[36] Vzali však též karabiny s několika náboji. Střelného prachu si vzali z celkové zásoby čtyřiadvaceti kilogramů také určitou část s sebou. Ale Cyrus Smith stejně pomýšlel na vlastní výrobu prachu, kterým si svou zásobu doplní. Ke střelným zbraním připojili i pět nožů s koženými pouzdry. Takto vyzbrojeni mohli se pustit do lesa s důvěrou ve zdar výpravy. Nab, Pencroff a Harbert byli s těmito zbraněmi na vrcholu blaha. Cyrus Smith však jim připomněl, že smějí střílet jen v případě krajní nutnosti.
V šest hodin ráno byla piroga spuštěna na moře. Nasedli do ní všichni i s Topem a zamířili k ústí řeky Díků.
Za půl hodiny měl nastat příliv. Tak využijí několikahodinového stoupání vody v řece, což jim plavbu proti proudu značně usnadní. Příliv byl teď hodně silný, protože za tři dny dosáhne měsíc úplňku. Piroga, kterou stačilo jen udržovat v proudu, plula velmi rychle mezi vysokými břehy, aniž bylo nutno pomáhat jí vesly.
V několika minutách dosáhli kolonisté ohbí řeky, kde před sedmi měsíci vázal Pencroff svůj první vor.
Po ostrém zákrutu se řeka rozšířila a směřovala k jihozápadu. Její tok tady byl stíněn velkými, stále zelenými jehličinami.
Pohled na břehy byl nádherný. Cyrus Smith i jeho přátelé se nemohli vynadívat na nádherný obraz vytvořený přírodou ze stromů a z vody. Vzhled lesa se však cestou měnil. Na pravém břehu rostly nádherné jilmy, jaké vyhledávají hlavně stavitelé lodí, protože jilmové dřevo vydrží dlouhou dobu bez porušení ve vodě. Rostly zde také limby, jejichž jádra poskytují velmi užitečný tuk. Trochu dále spatřil Harbert popínavé rostliny, z jejichž dlouhých a pružných stonků se dají dělat pevné provazy, a dva nebo tři druhy ebenových stromů s nádherně černým, podivně žilkovaným dřevem.
Člun se občas zastavoval na přístupných místech břehu. Tam Gedeon Spilett, Harbert a Pencroff vystupovali s puškami v rukou a všichni s Topem v čele prohledávali břehy. Kromě zvěřiny mohli tu najít i užitečné rostliny, kterými nesměli pohrdat. Mladý přírodovědec byl velmi potěšen nálezem divokého špenátu a několika křížatých rostlin příbuzných zelí, které jistě budou moci zušlechtit. Byla mezi nimi ředkev, řeřicha, řepa a konečně větevnatá, lehce chmýřitá rostlina asi metr vysoká, která měla hnědá semena.
„Víš, co je to za bylinu?“ ptal se námořníka Harbert.
„Tabák!“ zvolal Pencroff, který tuto rostlinu znal zřejmě jen ze své dýmky.
„Ne, Pencroffe,“ odpověděl Harbert, „není to tabák, nýbrž hořčice.“
„Jdi do háje s hořčicí!“ bručel námořník. „Ale až najdeš tabák, zavolej mě!“
„Však i ten jednou najdeme,“ řekl Gedeon Spilett.
„Jistě,“ zvolal námořník. „A toho dne nebude už našemu ostrovu chybět nic.“
Všechny rostliny byly opatrně vytrženy i s kořeny a odneseny do člunu, v kterém seděl Cyrus Smith pohroužený do svých myšlenek.
Novinář, Harbert a Pencroff vystoupili pak ještě několikrát na levém i na pravém břehu řeky Díků. Levý břeh nebyl tak strmý, ale byl zarostlejší. Inženýr kapesním kompasem zjistil, že od posledního zákrutu vede řečiště v délce asi pěti kilometrů přímo od jihozápadu na severovýchod. Bylo však možno předpokládat, že tento směr se dole mění a že řeka Díků se stáčí na severozápad k předhoří Franklinovy hory, kde jistě sbírá své prameny.
Za jedné z vycházek na břeh zmocnil se Gedeon Spilett párku živých bažantů. Byli to kurové s dlouhými tenkými zobáky, s protáhlým krkem, s krátkými křídly a nezřetelným ocasem. Harbert je označil názvem amerických bažantů. Až dosud pušky nepromluvily. První výstřel v lese Divokého západu se ozval při objevení krásného ptáka, který se anatomicky podobal ledňáčkovi.
„To je on!“ vykřikl Pencroff a zároveň vystřelil.
„Kdo?“ ptal se novinář.
„Ten mizera, který nám utekl při naší první návštěvě lesa a po kterém jsme les pokřtili!“
„Leskovec!“ zvolal Harbert.
Byl to opravdu leskovec, krásný pták s tvrdým, kovově lesklým peřím. Několik broků ho srazilo k zemi a Top jej přinesl k člunu. Tam přinesli pak ještě půl tuctu ptáků jménem turako, příbuzných naší kukačce a velkých jako holubi. Tito ptáci měli zelenavé peří, rudé pruhy v křídlech a vysokou bílou chocholku. Zastřelil je Harbert a byl na svůj úlovek patřičně hrdý. Turako má ještě jemnější maso než leskovec, který je trochu tvrdý, a Pencroff byl ovšem přesvědčen, že Harbert zastřelil krále poživatelných ptáků.
V deset hodin dosáhla piroga nového ohbí řeky, asi devět kilometrů od ústí. Kolonisté se zastavili k přesnídávce ve stínu krásných velkých stromů a zůstali tam půl hodiny.
Řeka byla ještě osmnáct až dvacet metrů široká a asi dva metry hluboká. Inženýr zpozoroval, že zde do řečiště vtéká mnoho přítoků, většinou však jen nesplavných toků. Les, který byl v těchto místech stejně Leskovčím lesem jako lesem Divokého západu, táhl se do nedozírna. Nikde však, ani pod stromy, ani na březích řeky, nespatřili kolonisté stopy člověka. Nikde neviděli podezřelé otisky; všichni se přesvědčili, že se zde nikdy nezasekla dřevorubcova sekera do stromu, že nikdy průkopníkův nůž nepřeřízl tady stvol liány v hustém křoví a ve vysoké trávě. Jestliže se dostali na ostrov nějací trosečníci, neopustili jistě pobřeží. V tomto lese by je hledali marně.
Proto inženýr spěchal na západní pobřeží Lincolnova ostrova, které mohlo být podle jeho odhadu asi devět kilometrů daleko. Nasedli tedy do člunu a pluli dál. Ačkoli řečiště nyní směřovalo k Franklinově hoře, a nikoli k pobřeží, bylo rozhodnuto, že po řece poplují tak daleko, pokud bude splavná. Ušetří jim to námahu i čas, který by jinak ztratili prosekáváním cesty v lese.
Vody však stále ubývalo, jednak poklesem přílivu — a v této době už musel končit —, jednak tím, že jeho vliv tak daleko od ústí řeky Díků nesahal. Museli použít vesel. Nab s Harbertem si k nim sedli a Pencroff se chopil kormidla. Pak pokračovali kolonisté v plavbě.
Zdálo se jim, že les Divokého západu počíná řídnout. Stromy tu rostly už volněji. Tím využívaly také více světla i vzduchu a rostly do nádherných ukázek stromů této zeměpisné šířky. Jaké překrásné vzory rostlinstva! Už podle nich by byl mohl botanik říci, která rovnoběžka Lincolnovým ostrovem prochází.
„Blahovičníky!“ zvolal náhle Harbert.
Byly to opravdu blahovičníky, poslední obři subtropického pásma, příbuzní blahovičníků v Austrálii a na Novém Zélandě, dvou míst, která leží na stejné rovnoběžce jako Lincolnův ostrov. Některé z nich čněly až do výše šedesáti metrů. Kmeny měly u země šest metrů v obvodu a jejich kůra, pokrytá žebrovím z vonné pryskyřice, byla nejméně patnáct centimetrů silná. Tyto nádherné a podivné stromy, obrovští zástupci rodu myrtovitých, mají listy, které se stavějí k slunci vždy hranami a propouštějí tak sluneční paprsky bez stínu na zem.
Kolem blahovičníků rostla svěží nová tráva, z níž vyletovala hejna ptáků jiskřících na slunci všemi barvami jako drahokamy.
„To jsou stromy!“ zvolal Nab. „Hodí se snad k něčemu?“
„K ničemu!“ odpověděl Pencroff. „Jsou to jen obři mezi stromy, jako jsou obři mezi lidmi. Mohly by se jen ukazovat na poutích.“
„Myslím, že se mýlíte,“ řekl na to Gedeoii Spilett. „Právě blahovičníků se teď velmi mnoho používá v uměleckém truhlářství.“
„A já bych dodal,“ doplnil ho Harbert, „že blahovičníky patří do čeledi, jejíž všichni představitelé jsou nesmírně užiteční. Gujava hrušková poskytuje výtečné plody, hřebíčkovec zas koření hřebíček, granátovník rodí granátová jablka, Eugenia cauliftora slouží k výrobě výborného vína, skořicovník nám dává kůru na skořici, Eugenia pimenta dává papriku, myrta obecná nahrazuje svými bobulemi pepř, Eucalyptus robusta vytváří výborný škrob, míza stromu Eucalyptus guinei kvasí ve výborné pivo. Proto se všem těmto rostlinám říká »stromy života«. Celá čeleď myrtovitých má sto čtyřicet šest rodů a tři sta druhů.“
Kolonisté nechali Harberta přednášet botanický výklad. Cyrus Smith naslouchal s úsměvem, naplněn hrdostí nad tímto chlapcem.
„Výborně, Harberte,“ řekl Pencroff, „myslím však, že všechny vyjmenované druhy nejsou takoví obři jako tyto stromy.“
„To nejsou,“ přiznal Harbert.
„A to jen potvrzuje má slova,“ pokračoval námořník, „že obři nejsou k ničemu.“
„Zase se mýlíte, Pencroffe,“ vmísil se do hovoru inženýr. „Právě tyto obrovské blahovičníky jsou k něčemu dobré.“
„K čemu?“
„K ozdravování celého kraje, v němž rostou. Víte, jak jim říkají v Austrálii a na Novém Zélandě?“
„Ne, pane Smithi.“
„Říkají jim »stromy proti horečce«.“
„Proč?“
„Protože opravdu chrání před horečkou.“
„Tohle si poznamenám,“ řekl novinář.
„Poznamenejte, Spilette. Je dokázáno, že pouhá přítomnost blahovičníků ruší účinek bažinných výparů.[37] Blahovičníky byly vysázeny v různých velmi nezdravých končinách Evropy i severní Afriky. Zdravotní stav obyvatelstva se tam ihned zlepšil. Kde se uchytily blahovičníky, tam zmizela bahenní horečka. To je zjištěný fakt a máme tedy štěstí, že na Lincolnově ostrově blahovičníky rostou.“
„To je ostrov! Požehnaný ostrov!“ zvolal Pencroff. „Já pořád říkám, že nám tu nic nechybí… kromě…“
„To přijde, Pencroffe; i tabák se najde,“ odpověděl inženýr. „Pokračujme však v cestě a hleďme se dostat s člunem co nejdále!“
Cesta pokračovala skoro čtyři kilometry blahovičníkovým lesem, který čněl nad všechny ostatní lesy tohoto kraje. Jím pokrytý prostor se táhl do nedozírna po obou březích řeky Díků, jejíž klikaté řečiště se vrývalo mezi vysoké břehy a ostré skály, které plavbu velmi ztěžovaly. Nemohli používat vesel a Pencroff musel vzít na pomoc prosté bidlo. Bylo už také znát, že dno stoupá a že se blíží okamžik, kdy člun už nebude moci dál. Slunce se sklánělo k obzoru a vrhalo na zem prodloužené stíny stromů. Cyrus Smith viděl, že dnes už západního pobřeží nedosáhnou. A tak se rozhodl pro táboření na místě, kde bude plavba přerušena. Odhadoval, že jsou asi devět až deset kilometrů od pobřeží, a to byla vzdálenost, kterou by v noci a v neznámém lese už nepřekonali.
Člun byl tedy bez zastávky hnán řečištěm, sevřeným opět hustším a na zvěř bohatším lesem. Pencroff zde zahlédl tlupu opic, které pobíhaly v houštinách. Některé z nich se několikrát zastavily poblíž řeky a hleděly beze strachu na kolonisty, jako by viděly člověka poprvé a nenaučily se ho ještě bát. Kolonisté mohli snadno některou z opic zastřelit, ale Cyrus Smith se postavil proti zbytečnému zabíjení, po kterém silně toužil Pencroff. Inženýr tak jednal z opatrnosti, protože podrážděné opice mohou být velmi nebezpečné. Bylo lepší nedráždit je zbytečným útokem.
Pencroff se na opice díval jen po stránce labužnické a tohle byly právě opice, které se živí jen rostlinami a mají proto neobyčejně chutné maso. Jelikož však měli zásob dost, bylo by nehospodárné zbůhdarma plýtvat střelivem.
Po čtvrté hodině se plavba stala velmi obtížnou, protože řečiště bylo pokryto vodními rostlinami a plné balvanů. Břehy byly stále vyšší a vyšší. Řeka se tu už vrývala do předhoří Franklinovy hory. Její prameny nemohly už být daleko, protože všechny musely být na jižním svahu hory.
„Za čtvrt hodiny budeme muset zastavit,“ prohlásil Pencroff.
„Tak se zastavíme, Pencroffe,“ řekl Cyrus Smith. „Upravíme si noční tábor.“
„Jak daleko jsme se asi dostali od Žulového domu?“ ptal se Harbert.
„Nejméně třináct kilometrů,“ odpověděl inženýr, „počítám-li všechny říční zákruty, které nás odvedly na severozápad.“
„Půjdeme dále vpřed?“ ptal se novinář.
„Ano, pokud ovšem budeme moci,“ odpověděl Cyrus Smith. „Zítra ráno necháme člun na řece a já doufám, že za dvě hodiny budeme už na pobřeží. Pak nám zbude celý den na jeho průzkum.“
„Vzhůru tedy!“ zvolal Pencroff.
Člun počal brzy drhnout o štěrkové dno řeky, jejíž šířka zde nepřesahovala šest metrů. Nad řečištěm se spojoval zelený příkrov, nechávající řeku v pološeru. Kolonisté zaslechli také zvuky vodopádu, které jim naznačovaly, že několik set kroků proti proudu je nějaká přirozená přehrada.
Za posledním říčním zákrutem se skutečně mezi stromy objevil vodopád, člun narazil na dno a za chvíli byl přivázán ke kmeni stromu na pravém břehu.
Bylo asi pět hodin. Poslední sluneční paprsky pronikaly kose stromovím a dopadaly na vodopád, jiskřící v jejich záři duhovými barvami. Zde se řeka ztrácela v podrostu, kde měla nějaké skryté prameny. Doleji z ní udělalo mnoho přítoků řeku, ale tady to byl jen prostý mělký potok.
Kolonisté se zde utábořili. Bylo tu krásně. Zapálili si oheň pod štíhlými limbami, v jejichž větvích by Cyrus Smith i jeho přátelé našli v případě potřeby noční útočiště.
Večeře byla rychle snědena, protože všichni měli hlad. Teď šlo ještě o spaní. Protože se večer se soumrakem ozvalo v lese několik podezřelých zvuků, byl zapálen veliký oheň a udržován po celou noc, aby svými plameny spáče chránil. Nab s Pencroffem střídavě hlídkovali a nešetřili palivem. Možná že se mýlili, když se jim v noci zdálo, že se poblíž tábořiště mihlo v houští i ve větvích několik velkých zvířat. Noc však uplynula bez rušivé příhody a dne 31. října v pět hodin ráno byli už všichni vzhůru a připraveni na další cestu.
i PDF 
.