KAPITOLA XVII
STÁLE STRANOU — PROSBA NEZNÁMÉHO — ZŘÍZENÍ CHATY V OHRADĚ — PŘED DVANÁCTI ROKY —LODNÍ MISTR NA BRITANNII — OPUŠTĚN NA PUSTÉM OSTROVĚ — RUKA CYRUSE SMITHE — TAJEMNÁ LISTINA
Tato poslední slova potvrdila tušení kolonistů. V životě neznámého byly jistě hrozné věci, lidmi už možná odpuštěné, ale v jeho svědomí dosud neodčiněné. Viník trpěl výčitkami svědomí, kál se a přátelsky podávaná ruka nových druhů ho jistě velmi lákala. Necítil se však hoden přátelství čestných lidí. Přesto se po příhodě s jaguárem do lesa už nevrátil a zdržoval se poblíž Žulového domu.
Co bylo tajemného v jeho životě? Promluví o tom někdy? To ukáže budoucnost. Zatím bylo ujednáno, že na něm nebude nikdo jeho tajemství vyzvídat, že s ním budou žít tak, jako by ho z ničeho nepodezírali.
Tak uplynulo několik dnů. Cyrus Smith s Gedeonem Spilettem pracovali spolu jako chemikové a fyzikové. Novinář opouštěl inženýra jen tehdy, šel-li s Harbertem na lov. Nepokládal totiž za opatrné pouštět chlapce do lesa samotného. Bylo nutno být stále ve střehu. Nab s Pencroffem byli jeden den v ohradě a druhý den u kurníků, nemluvě o pracích v Žulovém domě, kde bylo stále co dělat.
Neznámý pracoval stranou při svém obvyklém způsobu života. K jídlu nechodil, spal pod stromy a k druhům se nikdy nepřipojoval. Stále se zdálo, že nesnáší společnost svých zachránců.
„Proč však žádal o pomoc?“ divil se Pencroff. „Proč házel tu listinu do moře?“
„On sám nám to jednou řekne,“ odpovídal vždy Cyrus Smith.
„Kdy?“
„Možná dříve, než si myslíte, Pencroffe.“
A den vyznání byl opravdu blízký.
Dne 10. prosince, týden po svém návratu k Žulovému domu, přišel neznámý k Cyrusi Smithovi a pokorným hlasem mu řekl:
„Pane, mám k vám prosbu.“
„Mluvte!“ vyzval ho inženýr. „Ale dříve mi dovolte říci pár slov!“
Neznámý zrudl a chtěl odejít. Cyrus Smith pochopil, co se děje v jeho duši viníka, který se zřejmě bojí otázky na svou minulost.
Zadržel ho tedy těmito slovy:
„Příteli, my nejsme jen vaši společníci. Jsme vaši přátelé. To jsem vám chtěl říci — a nyní mluvte!“
Neznámý si přejel rukou oči. Celý se rozechvěl a zůstal několik vteřin stát, nejsa schopen slova.
„Pane,“ řekl konečně, „přicházím vás prosit o laskavost.“
„O jakou?“
„Vy máte asi devět kilometrů odtud na úpatí hory ohradu s domácími zvířaty. Ta zvířata potřebují dohled. Mohl bych tam s nimi žít?“
Cyrus Smith se chvíli s hlubokým soucitem na nešťastníka díval a pak mu řekl:
„Příteli, v ohradě jsou jenom stáje, které stačí sotva zvířatům…“
„To je pro mne dost dobré.“
„Příteli,“ pokračoval inženýr, „nechceme vám nikdy v ničem bránit. Chcete-li žít v ohradě, budiž. Budete však vždy vítán v Žulovém domě. Ale když chcete žít v ohradě, uděláme nezbytná opatření, abyste tam byl dobře zařízen.“
„Na tom nezáleží. Bude mi tam i tak dobře.“
„Příteli,“ řekl Cyrus Smith, který zdůrazňoval toto srdečné oslovení, „budete nám muset nechat možnost upravit to v ohradě podle našeho mínění.“
„Děkuji vám,“ odpověděl neznámý a odešel.
Inženýr okamžité sdělil společníkům návrh neznámého.
Bylo ihned rozhodnuto, že bude v ohradě postavena chata, pokud možno dobře zařízená.
Téhož dne se kolonisté vydali do ohrady a do týdne tam stála chata připravená přivítat svého hosta. Byla postavena šest metrů od stáje, takže neznámý mohl hlídat stádo muflonů, mající už přes osmdesát kusů. Do chaty dali trochu nábytku: lůžko, stůl, lavici, skříň a truhlu. Přidali k tomu ještě zbraně a střelivo a některé nástroje.
Neznámý chatu dosud neviděl. Opustil kolonisty a pracoval na planině, kde chtěl práce ještě dokončit. Díky jemu byla teď všechna země obdělána a připravena k setí ve vhodný čas.
Práce v ohradě byly skončeny 20. prosince. Inženýr pak neznámému oznámil, že jeho chata je hotova. Trosečník prohlásil, že tam odjede na noc.
Toho večera se kolonisté shromáždili ve velkém sále Žulového domu v době, kdy měl neznámý odejít. Nechtěli mu vnucovat svou přítomností povinnost se rozloučit a nechali ho o samotě.
Hovořili několik minut v sále, když se ozvalo zaklepání. Zároveň vstoupil neznámý a bez úvodu spustil:
„Pánové, protože vás opouštím, měli byste znát můj příběh. Povím vám jej.“
Jeho prostá slova všechny kolonisty vzrušila.
Inženýr vstal a řekl:
„Nenutíme vás k ničemu, příteli. Máte právo mlčet, ale…“
„Pokládám za svou povinnost promluvit.“
„Sedněte si tedy!“
„Zůstanu stát.“
„Posloucháme,“ odpověděl Cyrus Smith.
Neznámý stál v rohu sálu, chráněn trochu polostínem. Byl prostovlasý a ruce měl zkříženy na prsou. V tomto postoji začal mluvit temným hlasem jako někdo, kdo se musí do řeči nutit. Vypověděl celý příběh, aniž ho někdo přerušil.
„Dne 20. prosince 1854 zakotvila u mysu Bernouilli na západním pobřeží Austrálie na třicáté sedmé rovnoběžce zábavní jachta Duncan, patřící skotskému lordu Glenarvanovi. Na palubě jachty byl lord Glenarvan, jeho žena, major anglické armády, francouzský zeměpisec, mladá dívka a chlapec. To byly děti kapitána Granta, jehož loď Britannia rok předtím ztroskotala. Na Duncanu velel kapitán John Mangles patnácti mužům posádky.
Proč se jachta tehdy octla u australských břehů ?
Před šesti měsíci Duncan v Irském moři nalezl a vylovil láhev s listinou sepsanou anglicky, německy a francouzsky. Listina obsahovala porušenou zprávu o tom, že tři plavci Britannie se zachránili. Byl to kapitán Grant a dva námořníci, kteří žili na místě, jehož zeměpisná šířka byla známá, ale jehož délka nebyla ani v jednom textu čitelná.
Známou částí polohy bylo 37° 17' jižní šířky. Délka byla neznámá. Bylo jasné, že během cesty po sedmatřicáté rovnoběžce muselo se přijít na místo obývané kapitánem Grantem a jeho dvěma námořníky.
Anglická admiralita však nechtěla záchrannou výpravu vyslat. Lord Glenarvan se tedy rozhodl, že najde kapitána sám. Mary a Roberta Grantovy vzal s sebou. Jachta Duncan byla připravena na dlouhou plavbu, které se měl zúčastnit i lord Glenarvan a jeho žena. Duncan vyplul z Glasgowa, přeplul Atlantský oceán a proplul úžinou Magalhaesovou a Tichým oceánem až k Patagonii, kde podle prvního výkladu porušené listiny měl být kapitán Grant s druhy v zajetí domorodců.
Duncan vylodil své cestující na západních březích Patagonie a vrátil se na východní pobřeží k mysu Corrientes.
Lord Glenarvan přešel Patagonii po třicáté sedmé rovnoběžce, aniž narazil na Grantovu stopu. Nalodil se tedy 13. listopadu na Duncan k plavbě přes oceán.
Když postupně navštívil ostrovy Tristan d’Acunha a Amsterodam, přistál Duncan dne 20. prosince 1854 na australském břehu u mysu Bernouilli.
Lord Glenarvan chtěl přejít Austrálii tak, jako prošel předtím Ameriku. Několik kilometrů od pobřeží přišla jeho výprava k farmě patřící jakémusi Irovi, který nabídl cestujícím pohostinství. Lord Glenarvan Irovi prozradil účel své výpravy a ptal se ho, neví-li nic o třech anglických námořnících z Britannie, kteří už skoro dva roky jsou ztraceni na západním poleží Austrálie.
Ir o trosečnících nikdy neslyšel. Ale k velkému Glenarvanovu překvapení přihlásil se mu jeden ze zaměstnanců farmy a řekl mu:
»Mylorde, děkujte náhodě, která vás sem přivedla. Kapitán Grant dosud žije na australském území.«
»Kdo jste?« ptal se Glenarvan.
»Skot jako vy, mylorde,« odpověděl muž, »a společník kapitána Granta, jeden z trosečníků Britannie!«
Ten muž se jmenoval Ayrton. Byl to lodní mistr z Britannie, jak to dokazovaly jeho papíry. Byl od kapitána odloučen v okamžiku ztroskotání a byl přesvědčen, že jeho kapitán s celou posádkou zahynul. Pokládal se za jediného, kdo ztroskotání přežil.
»Jenomže,« pokračoval, »to nebylo tady, nýbrž na východním pobřeží Austrálie. Tam se Britannia rozbila. A je-li kapitán Grant naživu, jak ona listina dokazuje, stal se jistě zajatcem australských domorodců a nutno ho hledat na opačném břehu.«
Tento muž hovořil tak upřímně a přesvědčivě, že nikdo nepochyboval o pravdivosti jeho slov. Irčan, který ho přes rok zaměstnával, se za něho zaručil. Lord Glenarvan uvěřil v upřímnost tohoto muže a rozhodl se na jeho radu přejít Austrálii po sedmatřicáté rovnoběžce. Lord, jeho žena, obě děti, major, Francouz a kapitán Mangles s několika námořníky měli utvořit skupinu pod Ayrtonovým vedením.
Duncan dostal rozkaz plout pod velením prvního kormidelníka Toma Austina do Melbournu a čekat tam na Glenarvanův rozkaz.
Odplul dne 23. prosince 1854.
Teď nutno říci, že Ayrton byl zrádce. Byl skutečně lodním mistrem na Britannii. Ale po hádce s kapitánem pokoušel se svést mužstvo ke vzpouře a zmocnit se lodi. Kapitán Grant ho dal 8. dubna 1852 vysadit na australský břeh a odplul. Bylo to jen spravedlivé.
Ten bídák nevěděl o ztroskotání Britannie vůbec nic. Vše se dověděl jen z Glenarvanova vyprávění. Od svého vysazení na břeh se stal pod jménem Ben Joyce vůdcem tlupy uprchlých trestanců. Počítal s tím, že podaří-li se mu přesvědčit Glenarvana o ztroskotání Britannie na východním pobřeží a přimět ho k cestě Austrálií, bude se moci zmocnit Duncanu a udělat z něho pirátskou loď v Tichém oceánu.“
Po těchto slovech se neznámý odmlčel. Hlas se mu třásl, ale přesto hned pokračoval:
„Výprava odešla a namířila napříč Austrálií. Byla to výprava přirozeně nešťastná, protože Ayrton neboli Ben Joyce — jak si dával říkat — vedl ji záměrně tak, aby byl ve spojení se svou tlupou trestanců, kterým dal už předem zprávu.
Duncan byl poslán do Melbournu do opravy. Bylo teď nutno přimět lorda Glenarvana, aby dal lodi rozkaz opustit Melbourne a plout k australskému východnímu pobřeží, kde se Ayrton lodi lehce zmocní. Když zrádce zavedl výpravu poblíž tohoto pobřeží do rozsáhlých lesů, kde však nebyla možnost lovu, přijal od lorda Glenarvana dopis, který slíbil donést kormidelníkovi Duncanu. V dopise byl rozkaz, aby jachta okamžitě vyplula k východnímu pobřeží do Twofoldské zátoky, vzdálené několik denních pochodů od místa výpravy. Tam si Ayrton také smluvil sraz se svou bandou.
Ale v okamžiku, kdy mu měl být dopis odevzdán, byl zrádce odhalen. Nezbývalo mu než uprchnout. Dopis pro kormidelníka musel však za každou cenu získat. Ayrtonovi se to také podařilo a po dvou dnech dorazil do Melbournu.
Až dosud se zločinci vše dařilo. Mohl odplout s Duncanem do Twofoldské zátoky, kde se trestanci lodi snadno zmocní. Až bude posádka povražděna, stane se Ben Joyce pánem oceánu…
V provedení těchto strašných rozhodnutí mu naštěstí bylo zabráněno.
Když Ayrton přišel do Melbournu, odevzdal prvnímu kormidelníkovi dopis. Tom Austin poznal jeho pravost a připravil se hned k odplutí. Kdo si však představit zklamání a vztek Ayrtonův, když ráno po zdvižení kotvy zjistil, že kormidelník neřídí jachtu k východnímu pobřeží do Twofoldské zátoky, nýbrž k východním břehům Nového Zélandu! Chtěl se tomu vzepřít, ale Austin mu ukázal dopis…Opravdu! Omylem francouzského zeměpisce, který dopis diktoval, dostal se do textu jako cíl plavby východní břeh Nového Zélandu.
Všechny Ayrtonovy plány byly zmařeny. Chtěl se vzbouřit. Zavřeli ho. Tak se dostal na Nový Zéland, nevěda, co se stalo s jeho tlupou a co s lordem Glenarvanem.
Duncan křižoval podél břehů až do 3. března. Toho dne zaslechl Ayrton výstřely. Střílela to děla Duncanu a brzy poté vystoupil na palubu Glenarvan se všemi svými společníky.
Co se vlastně přihodilo?
Po tisícerých útrapách a nebezpečích dokončil Glenarvan svou cestu a dorazil do Twofoldské zátoky. Duncan zde nebyl. Lord tedy telegrafoval do Melbournu. Dostal odpověď: Duncan odplul 18. t. m. neznámým směrem.
Lord Glenarvan si mohl myslet jen jedno: že jeho počestná jachta padla do rukou Bena Joyce a stala se pirátskou lodí.
Přesto se nevzdal. Byl to neohrožený a šlechetný muž. Nalodil se na obchodní loď, dal se dovézt na Nový Zéland a přešel ho opět podél sedmatřicáté rovnoběžky, aniž narazil na Grantovu stopu. K svému velkému překvapení však našel na východním pobřeží Duncan pod velením kormidelníka, který tu už pět týdnů na Glenarvana čekal.
Bylo to 3. března 1855. Lord Glenarvan byl tedy na palubě Duncanu! A byl tam i Ayrton. Zločinec byl před lorda Glenarvana předveden. Lord na něm chtěl vyzvědět vše, co bylo Ayrtonovi známo o kapitánu Grantoví. Ayrton odmítal vypovídat.
Glenarvan tedy prohlásil, že při prvním přistání bude zločinec vydán anglickým úřadům. Ayrton však nepromluvil.
Duncan pokračoval v plavbě po třicáté sedmé rovnoběžce. Paní Glenarvanová se během plavby pokoušela přemoci Ayrtonův vzdor. To se jí také podařilo. Ayrton slíbil vypovídat, ale za odměnu si vyžádal, aby ho vysadili na některém z pustých ostrovů v Tichém oceánu a on byl tak zachráněn před anglickými úřady. Lord Glenarvan přistoupil na vše, jen aby se o Grantovi něco dověděl.
Ayrton pak vylíčil celý svůj život a přiznal se, že od svého vysazení v Austrálii neví o kapitánu Grantovi nic.
Lord Glenarvan však přesto držel slovo. Duncan pokračoval v plavbě a připlul až k ostrovu Táboru. Tam měl být Ayrton vysazen a tam byl také zázračnou náhodou objeven kapitán Grant se svými dvěma druhy, přesně na třicáté sedmé rovnoběžce. Zločinec ho tedy vystřídal na ostrově. V okamžiku, když jachta odplouvala, řekl lord Glenarvan Ayrtonovi:
»Tady, Ayrtone, budete daleko od země a od svých bližních. Z ostrůvku, na který vás Duncan vysazuje, nebudete moci uniknout. Budete sám, ale nebudete ani ztracen, ani zapomenut, jako byl kapitán Grant. Ačkoli jste zcela nehodný lidské vzpomínky, lidé si na vás vzpomenou. Vím, kde jste, Ayrtone, a vím, kde vás naleznu. Nikdy na to nezapomenu.«
A Duncan odplul.
To se stalo 18. března 1855.[51]
Ayrton byl sám. Měl však zbraně, náboje, nástroje a semena. Měl možnost použít chatrče postavené kapitánem Grantem. Mohl tam žít a přemýšlet o samotě o všech zločinech, které spáchal.
On se kál, pánové, a litoval svých hříchů. Byl velmi nešťastný. Řekl si, že vrátí-li se jednou pro něho lidé na ostrov, musí být hoden návratu mezi ně. Byl to ničema, ale hrozně trpěl. Pracoval, aby se prací očistil.
Tak tomu bylo dva tři roky. Ale pak byl Ayrton zdolán samotou. Denně vyhlížel, neobjeví-li se na obzoru loď, a ptal se sám sebe, zda už nebylo jeho pokání dost dlouhé. Trpěl tak, jako dosud nikdo netrpěl. Ach, jak tvrdá je samota pro duši sužovanou výčitkami svědomí!
Pokání však nebylo zřejmě ještě úplné. Nešťastník počal ztrácet rozum. Stával se divochem. Cítil, jak se ho zvolna zmocňuje otupení. Nemohl by vám říci, zda to trvalo tři nebo čtyři roky. Ale nakonec se z něho stal ten nešťastník, kterého jste nalezli.
Nemusím vám, pánové, říkat, že Ayrton a Ben Joyce jsem já. Dva zločinci v jedné osobě.“
Cyrus Smith a jeho přátelé ke konci vypravování vstali. Nelze vylíčit jejich pohnutí. Před nimi se rozvinulo tolik bídy, tolik hoře, tolik beznaděje!
„Ayrtone,“ řekl Cyrus Smith, „byl jste velký zločinec, ale své zločiny jste plně odpykal. Dostal jste se zase mezi lidi. Je vám odpuštěno vše. Chcete se nyní stát naším druhem?“
Ayrton ucouvl.
„Tu je má ruka!“ řekl inženýr.
Ayrton se vrhl k podávané ruce a z očí mu vyhrkly slzy.
„Chcete tu žít s námi?“ ptal se Cyrus Smith.
„Pane Smithi, dejte mi ještě trochu času,“ odpověděl Ayrton. „Nechte mě ještě o samotě v chatě ohrady.“
„Jak chcete, Ayrtone,“ odpověděl Cyrus Smith.
Ayrton chtěl odejít. Inženýr ho však zadržel ještě jednou otázkou:
„Jenom mi řekněte, příteli, jedinou věc. Když jste byl odsouzen k osamocenosti a trest jste přijal, proč jste házel do moře láhev s listinou, která nás přivedla na vaši stopu?“
„Jakou láhev?“ ptal se nechápavě Ayrton.
„Nu přece láhev, do níž jste vložil listinu s udáním zeměpisné polohy ostrova Tábora!“
Ayrton si přetřel rukou čelo v zoufalém přemýšlení.
„Nikdy jsem žádnou listinu do moře neházel,“ prohlásil konečně.
„Nikdy?“ zvolal Pencroff.
„Nikdy!“
Když se Ayrton uklidnil, vyšel ze dveří a zmizel.
i PDF 
.