Jules Verne
překlad: Václav Netušil

TAJUPLNÝ OSTROV
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KAPITOLA XX
OSAMĚLÁ SKÁLA V TICHÉM OCEÁNU — POSLEDNÍ ÚTOČIŠTĚ KOLONISTŮ LINCOLNOVA OSTROVA — VYHLÍDKA NA SMRT — NECEKANÁ POMOC — PROČ A JAK PŘIŠLA — POSLEDNÍ DOBRÝ SKUTEK — OSTROV NA PEVNINĚ — HROB KAPITÁNA NEMA

Osamělá skála dlouhá deset metrů, široká šest metrů a vyčnívající sotva tři metry nad hladinu oceánu, to bylo vše, co zbylo z ostrova zaplaveného mořem.

To bylo vše, co zůstalo ze skal Žulového domu. Žulová stěna se rozvalila a zřítila. Jen kus skály z velkého sálu vytvořil toto malé skalisko. Vše ostatní zmizelo v propasti: vrchol Franklinovy hory, roztržený výbuchem, lávové čelisti Žraloci zátoky, planina Výhledu, ostrůvek Spásy, žulové skály Balónového přístavu, čedičové útvary Dakkarovy hrobky i dlouhý Hadí poloostrov, tak vzdálený od sopečného centra. Z Lincolnova ostrova zbylo jen úzké skalisko, které se stalo posledním útočištěm kolonistů a jejich psa Topa.

V katastrofě zahynula všechna zvířata, všichni ptáci i ostatní představitelé ostrovní fauny. Vše bylo rozdrceno a utopeno. Bohužel i nešťastný Jup našel smrt v některé skalní puklině.

Jestliže byli zachráněni Cyrus Smith, Gedeon Spilett, Harbert, Pencroff, Nab a Ayrton, stalo se tak proto, že byli v době výbuchu všichni pod stanem. Se stanem byli také vrženi do moře v okamžiku, kdy kolem nich padaly na všech stranách zbytky ostrova do moře.

Když se dostali na hladinu, spatřili několik desítek metrů před sebou malé skalisko. Hned k němu všichni zamířili a vystoupili na ně.

Na tomto holém skalisku žili devět dní. Trochu zásob ze Žulového domu, které k nim vlny zanesly, a trochu měkké dešťové vody, zachycené ve skalní prohlubni, to byla jejich jediná potrava. Jejich poslední naděje, jejich loď, byla rozbita. Své skalisko nemohli opustit. Ani oheň si nemohli rozdělat. Byli odsouzeni k smrti.

Toho dne, 18. března, měli už jen na dva dny jídla, ač si brali jen nejmenší denní dávky. Všechna věda a všechny jejich zkušenosti jim teď nebyly nic platné.

Byli vydáni napospas náhodě.

Cyrus Smith byl klidný. Gedeon Spilett byl rozčilen a Pencroff propadl temnému vzteku, s nímž přecházel po úzkém skalisku. Harbert neopouštěl inženýra a díval se na něho tak, jako by od něho očekával pomoc, kterou mu však inženýr už nabídnout nemohl. Nab s Ayrtonem se smířili s osudem.

„Ach, ta bída, ta bída!“ opakoval stále Pencroff. „Kdybychom měli aspoň ořechovou skořápku, která by nás zanesla na ostrov Tábor! Ale nemáme nic, zhola nic!“

„Kapitán Nemo učinil to nejlepší, že zemřel,“ řekl Nab.

V dalších pěti dnech jedli Cyrus Smith a jeho druhové s největší šetrností jen takové dávky, aby nezemřeli hladem. Všichni strašně zeslábli. Harbert a Nab počali dokonce blouznit.

Mohli si v této situaci uchovat ještě zbytky naděje? Ne! Jakou naději mohli vůbec mít? Že k útesu připluje nějaká loď? Ze zkušenosti věděli, že lodi těmito místy Tichého oceánu neplují. Mohli snad počítat s osudově náhodným příjezdem skotské jachty, která by právě teď plula na Tábor pro Ayrtona? To nebylo (...)

(......)