Michal Viewegh

BIOMANŽELKA
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XVIII

Po obědě Mojmír Helenku s dětmi doprovodí na zastávku a pomůže jí s kočárkem do tramvaje, která ji odveze na nedaleké sídliště; sám odjede opačným směrem, do centra. Chce žít v centru života, nikoli mimo něj. Vystoupí u Muzea, Václavským náměstím sejde dolů a odbočí na Národní třídu. Na Perštýně v Monarchu zakoupí láhev kvalitního cabernetu z kalifornského Napa Valley a nechá si ji od překvapeného sommeliera otevřít. Původně si sice říkal, že vystačí se dvěma kelímky z McDonald’s, ale nakonec cestou ke Staroměstskému náměstí zakoupí v jednom z těch strašlivých obchodů pro turisty dvě obří číše (pochopitelně mají jen český křišťál; Mojmír předstírá sám před sebou, že mu v dané chvíli nezáleží už na ničem, natož na penězích, ale dobře ví, že později jej ten zbytečně okázalý výdaj začne iritovat).

 

Tchán sedí na kozlíku o poznání vzpřímeněji než jeho kolegové. Mojmír musí uznat, že svou životní situaci snáší s obdivuhodným klidem a důstojností. Mlčky hledí do míst, kde před pár staletími zemřelo dvacet sedm českých šlechticů. Coby bývalý učitel češtiny a dějepisu o tom ví bezpochyby víc než já, říká si Mojmír. Vyskočí na kozlík kočáru, který jej před osmi lety vezl na svatbu.

„Jste volný?“

Pokud je tchán překvapený, nedá to najevo.

„Why women can not be like a men?“ říká Mojmír místo pozdravu, nalévá víno a podává tchánovi skleničku.

„Jestli ji upustíš, dlužíš mi sedm stovek,“ upozorní ho.

Turisté je pobaveně pozorují. Připíjejí si.

„Neděje se nic dramatickýho, že ne?“ zeptá se tchán s vínem v puse.

„Dramatickýho snad nic. Znáš to ale: stokrát nic umořilo vola.“

Tchán přikývne.

„Jaký je počasí na Zélandu?“ ptá se Mojmír s pohledem do dvou koňských zadků.

„Nic moc.“

„Jezdíš za ní?“

„Jistě.“

„Pustěj ji i tentokrát v půlce?“

„Pustěj.“

Mlčí.

„Sama jde po náměstí / po všech těch jiskrách / románech / sukních stažených v pase. / Stárne už madam Bovary / stárne a v bocích kolébá se,“ zarecituje tchán.

„Kdo to je?“

„Zábrana.“

„Vysvětlila ti někdy, proč to dělala?“

Velký sval pod kůží klisny se cukavě zachvěje. Tchán zdvihne obočí.

„Dá se vysvětlit, proč opakovaně okrádáš lidi, který ti důvěřujou? Vlastní dceru? Sousedy? Příbuzný?“

Mojmír krčí rameny.

„Dělala léta družinářku na Praze šest, to víš, ne?“

„Jo.“

„Pro děti si přijížděli šoféři v limuzínách s diplomatickou značkou. Matky v kostýmech od Diora. Chápeš.“

„Nevim.“

Přichází trojice Japonců a měkkou zpěvavou angličtinou cosi spustí; Mojmírův tchán jim kupodivu rozumí a odpovídá. Japonci nastupují do kočáru před nimi. Mojmír si všimne, že na obloze je mrak s výrazným stříbrným okrajem. Tchán musí o pár metrů popojet.

„Japoncovi rozumíš. Holanďanovi rozumíš. Islanďanovi rozumíš,“ říká a potom se podívá na Mojmíra: „Ženský nerozumíš, ani kdyby ses rozkrájel.“

Povídají si raději o autech. Po chvíli tchána osloví mladý americký pár. Nastupují.

„Můžu jet taky?“ ptá se Mojmír.

„Jistě.“

Kolem koní pobíhají děti turistů.

„Zavoláš k nám domů?“ promluví Mojmír. „Abych věděl, že jsou v pořádku?“

Tchán vzdychne a pobídne koně.

„Udělej to pro mě. Prosím tě.“

Mojmír se otočí dozadu.

„Hi, I am Mojmír,“ představí se a po svém zvyku jméno přehláskuje. Ruku jim podat nemůže, drží dvě sklenice s vínem; láhev svírá mezi koleny.

„Steven.“

„Jiřina,“ uchechtne se nakrátko ostříhaná holka. „Mám vám to spelovat, Mistře?“

„Jo tak Češka,“ zrozpačití Mojmír.

„Pozejtří se berem,“ informuje ho Jiřina, možná aby nedošlo k mýlce.

„Tak gratulujeme,“ říká tchán.

Mojmír se uchechtne.

„Další Američan, co je přesvědčenej, že jen v Čechách lze ještě najít ženu nezkaženou postupujícím feminismem?“

„Tak tak,“ culí se Jiřina.

„Ale to se mýlí, nebo ne?“

„Jo, to se mýlí!“ rozesměje se Jiřina a půvabně zčervená.