François Villon

V mládí Villon studuje na fakultě svobodných umění na pařížské univerzitě - v roce 1449 se stává bakalářem, v roce 1452 pak mistrem svobodných umění.

Po skončení studií žije François Villon u kaplana Guillauma de Villon, svého poměrně zámožného příbuzného - právě jeho jméno si napříště volí za své.

V roce 1455 se François Villon dostává do vážných potíží se zákonem - 5. června tohoto roku, v hádce, mající milostné pozadí, zabíjí kněze Phillipa de Chermoye: po tomto činu Villon prchá z Paříže a skrývá se na francouzském venkově.

Již v roce 1456 je ale François Villon omilostněn a může se do Paříže vrátit - nezůstane ale dlouho: ještě stále v roce 1456, v čase kolem vánoc, se podílí na krádeži 500 zlatých écu v Navarrské koleji a je nucen znovu z Paříže prchnout.

Po tomto útěku žije François Villon převážně na francouzském venkově - nějaký čas putuje s kočovnými herci, jindy se načas někde usadí, nicméně vždy se pohybuje mezi společenskou spodinou.

Při svém putování Francií se nicméně Villon zároveň snaží o získání přízně šlechty - v Angers marně doufá v přízeň Karla Orleánského, v Bourges se pokouší získat ochranu u vévody-básníka Jana Bourbonského.

Léto roku 1461 stráví pak François Villon ve vězení v Meungu - je uvězněn na příkaz orleánského biskupa Thibaulta d'Aussigny: propuštěn je pak Villon v říjnu téhož roku, když Orléans navštíví nový francouzský král Ludvík XI.

Po svém propuštění odchází François Villon do Paříže, kde se znovu podílí na krádežích a kde se účastní mnoha bitek - v roce 1462 je pak Villon zatčen a odsouzen k trestu smrti oběšením: tento rozsudek je ale nakonec změněn na deset let vyhnanství, Villon musí opustit pařížský kraj.

Rok 1462 je zároveň posledním rokem, kdy lze ještě Villonův osud sledovat - Villonův život v dalších letech zůstává neznámý, není ani známo, kdy a kde (a jak) François Villon umírá.

Villonovo básnické dílo lze rozdělit na několik částí: část první tvoří dílo "Odkaz aneb Malý testament" (Le petit testament, 1456), obsahující čtyřicet osmiveršových strof burleskního rázu, částí druhou je pak "Závěť aneb Velký testament" (Le grand testament, 1461), obsahující 172 osmiveršových strof, do nichž je vloženo 16 balad, dvě písně, tři rondeaux a jeden epitaf - v tomto díle Villon podává obraz sebe sama-rozervance, člověka, který v sobě mísí krutost a provokaci s hlubokou náboženskou vírou, v brilantně zvládnutých lyrických formách vyjadřuje pocity společensky deklasovaného jedince - "Velký testament" je bezpochyby nejvýznamnějším evropským básnickým dílem 15. století.

Za třetí část Villonova básnického díla je možné označit cyklus sedmnácti básní, nevytvářejících uzavřený kompoziční soubor, a za čtvrtou pak dílo "Balady v žargonu", soubor osmi balad psaných ve zlodějské hantýrce (rozluštěny, "přeloženy", jsou tyto balady až v padesátých letech 20. století.

Kdy a kde (a jak) končí Villonův život, není známo.