Cigánovy housle
Veselo dnes v bílém zámku,
zvučí cimbál, hučí dudy;
starý magnát mladé chase
vyvalit dal plné sudy.
Hlučno v síních, hlučno v chodbách,
tanec šumí po nádvoří,
v zlatých číších od Tokaje
rudé víno krví hoří.
Aj tu cigán! Vítej, brachu,
neboj se, že's polonahý!
feny spí - pán důtky ztratil,
zahraj skočnou od podlahy!
Cigán hraje - z první struny
ostrých tonů roj se valí,
každý ton jest žhavou jiskrou,
každá jiskra srdce pálí.
Zní to jako nářek divý,
praská to jak v ohni proutí,
myslíš, struna každou chvílí
musí se juž přetrhnouti!
Hýká to jak vichr v skalách,
jemuž hromy ve zápětí,
z hlubin se to sápe vzhůru
a na druhou stranu sletí.
Divoce a v plném proudu
teď to jásá, hraje, zvoní,
takhle větrem šírou stepí
beťar lítá na komoni!
Tiše teď a utajeně,
jak by had se plazil travou -
táhlé vytí, jak by vlci
sběhnuli se v rvačku dravou.
Slyš! - teď nůž si někdo brousí...
jiný zvuk v to žalující...
divý šum! - jak hejna kání
letěla by k šibenici.
Slyšíš je, jak tepou křídly,
o mrtvé jak rvou se tělo?
V tom aj, což to jemným kouzlem
v satanský svár tonů vjelo!
Třetí struna síní zvučí,
samé zvonky, samá něha,
někdy to jen bleskem kmitne,
který z oka lásky šlehá.
Lká to zpěvem filomely,
hoří to jak v číši víno,
jak by klesnul mladý cigán
ve objetí cigánčino!
Touží to a rozplývá se,
tváře žhnou a práhnou kosti
marnou tužbou, palnou něhou,
divým ohněm žárlivosti.
Teď jak cinkot zlatých číší,
v to jak ryky bujné chasy,
a zas nářek, jak by někdo
bil se v čelo, rval si vlasy.
Čtvrtá struna teskným stonem
odpovídá pláči tomu
hlasem zvonu, v jehož zvuku
mrtvé tělo nesou z domu.
Úpí jako vichr plání,
když se zpozdil v noční době,
ztrácí se a šepce temně,
jak by mrtvý mluvil v hrobě.
Divý výkřik! - každá struna
teď se chvěje, pláče, výská!
Cigán tiskne housle k srdci,
oko jeho divě blýská!
Dohrál. - Půlnoc... chasa zpita,
nad číší jen magnát kývá:
"Divá píseň... pověz, brachu,
co ta každá struna zpívá?"
Rozhlednul se cigán kolem
po zpité a spící chase,
cos jak ohlas houslí jeho
chvělo se mu v měkkém hlase.
"Velmožný pán sotva věří,
že můž' struna míti duši,
na mou věru, co si myslím,
hněv i ples můj struna tuší.
Matku měl jsem, dobrou matku,
bůh víví, jak mne milovala,
z hladu jen a z lásky k lidem
hádala a čarovala.
Chyt' ji magnát z dlouhé chvíle,
na rožeň ji napích' živou,
jaký div, že moje struna
pláče pro ni písní divou!
Měl jsem bratra - dobrý bratr
beťarem byl, jak to bývá,
nevím sám, proč na oprátce
teď se bratr větrem kývá.
Věru, dobře se mu stalo,
říkávám sám v mnohé chvíli,
leč ta moje hloupá struna
za ním stále lká a kvílí.
Ženu měl jsem - posud vidím,
jak se rdí a jak se zdrahá -
nadarmo! ha před magnátem
čardáš tančí polonahá!
Za ruměnec její tváře
dal jí hedbáví a zlato...
Staré bajky! milý pane,
líp juž nemysleti na to."
Domluvil a housle hladil,
usmál se a k dveřím kráčí...
"Stůj a řekni," zahřměl magnát,
"co zpěv čtvrté struny značí!"
Stanul cigán, ušklíbnul se,
zahleděl se oknem k nebi:
"Toho věru velmožný pán
více nemá zapotřebí!"
Zmizel - magnát běží za ním,
budí chasu po nádvoří,
budí - ale než ji zbudil,
se čtyr stran juž zámek hoří!
i PDF 
.