Jaroslav Vrchlický

NOC NA KARLŠTEJNĚ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

TŘETÍ DĚJSTVÍ

Scéna jako v dějství prvním

1. VÝSTUP

S levé strany přichází z purkrabství purkrabí karlštejnský a Pešek Hlavně.

 

PURKRABÍ. Co? – Výmluvy! – Tak jsme nedělali my, když jsme byli mladí. Tu šlo vše rána na ránu, jako kladivo na hřebík.

PEŠEK. Nuž, tedy bez výmluv, pane purkrabí, užiji tvého přirovnání.

PURKRABÍ. Jen dej pozor, pane podčeší, abych nebyl přitom hřebíkem.

PEŠEK. Nu, to nevím právě, jaký osud ti připadne, pane purkrabí!

PURKRABÍ. Nač mne tedy, u všech ďasů, dráždíš? Celý den nevyj du z honu a shonu, a večer, sotva utřu s čela pot, ještě přijdeš ty a chceš zase Bůh sám ví co nemožného.

PEŠEK. Však neslyšels ještě prosbu mou a již ji zamítáš, jak tvým obyčejem.

PURKRABÍ. Protože vím napřed, že je pošetilá, jak vy mladí jen vůbec vymyslit si můžete, samá hloupost a samý tret! Jdi k šípku již a mluv. – Těch návštěv dnes a trochu ne oddechu. – Co mlčíš?

PEŠEK. Vidím, že nejsi v dobré míře, pane purkrabí, a nebudu tě tedy obtěžovat. Dobrou noc! (Chce odejít)

PURKRABÍ (rozhorlen) To by ještě scházelo! Teď chce mlčet! Nejdříve mne vede na vrch střechy a pak mne tam nechá stát s otevřenými ústy! – Ale nový to opět doklad statečnosti a dobrého vychování nynější mládeže. Samý mluvka, ale skutek útek'. To my za našich časů si dovolit! – Měl jsem tě za chytřejšího, pane Pešku. Myslil jsem, žes povaha mužná, odhodlaná k činu, a ty zatím jen jazykem šermuješ, jako ostatní. Máš co dělat, abys napravil v mých očích svou vinu.

PEŠEK. Nu, tedy, když se ti tak líbí, pane purkrabí, věz tedy plnou pravdu. My jsme jednali!

PURKRABÍ. Kdo? Tu ho opět máme! Samá neurčitost a samé vytáčky! My jednali! – Kdo je to my? – A co jsme jednali? Co to je? – Jak jsem povídal, bude to asi hodný nerozum a pěkná pošetilost!

PEŠEK. Nu, ale vždyť jsem posud neřekl!...

PURKRABÍ. A snad já ti v tom dokonce překážím? Ne? Tobě je to věru podobno, mysli si cos takového. Je to konečně mou vinou, že tu hodnou chvíli pro nic a za nic klábosíme, že se rozčiluju a zbytečně zlobím?

PEŠEK (stranou) Jak se teprve bude zlobit, až všecko zví. (Nahlas) My jsme tedy jednali.

PURKRABÍ (s rostoucím hněvem) U všech čertů, už odejdu! Mám toho právě po krk!

PEŠEK (k sobě) Ať se vzteká, jak chce, musí být mým spojencem, ven to musí. (Nahlas) My jsme jednali.

PURKRABÍ. To už je s tebou k zbláznění – To slyším po třetí a stále nevím kdo.

PEŠEK. Alena a já. – Nebo lépe, Alena sama.

PURKRABÍ. Nebo ještě lépe, ty sám a nejlépe, ani ona, ani ty, a vím zase tolik, co dříve. Ale něco ti povím, pane šenku. Upřímné slovo. Zase, jak slyším, začínáš tu starou písničku, kdežto jsem ti několikrát pravil, že mi do toho pranic není, a víš dobře, do čeho mi nic není, do toho se nemíchám. Můj bratr, otec Alenin, má svůj rozum, a chce-li zrovna, aby jeho zeť nosil rytířské ostruhy, nemůže mu to nikdo za zlé míti, a nejméně já, jeho bratr, který tak dobře si dávám zakládati na erbu Wartenberských, jako on. To ti však nemusí být také k urážce. (...)

(......)