Jaroslav Vrchlický

NOVÉ PŘEKLADY Z VICTORA HUGA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Z legendy věků

Epopej lva

Zpěv I.

Bohatýr

Lev jednou uchvátil do tlamy svojí dítě;
však neublížil mu, v les odnesl je hbitě,
v les, máť jež zdrojů, hnízd, je odnes v hlubinu,
tak jako utrhnem na jaře květinu.
Proč, sám to nevěděl, ba nekousnul je ani,
buď ze soucitu snad anebo z pohrdání;
jsou lvi již takoví, ty velkodušné šelmy.
Leč ubohý ten princ tím v sluji trpěl velmi;
ta byla skalnatá, vždy drsným zněla hlasem,
zde chvěl se, trávou živ a syrovým jen masem,
žil mrtvý napolo a ve úzkosti stále.
To svěží hošík byl, princ sousedního krále,
mlád, deset roků stár, zrak žhnul mu silou jarou.
Král dcerku ještě měl, dva roky teprv starou;
tak stalo se, že kmet, jenž stárnul, v úzkosti
o syna dědice se trápil v starosti,
jak vyrvati jej lvu; ba krajina kol celá,
jež více přede lvem než o prince se chvěla,
zle byla vzbouřená.
                                     Bohatýr tudy spěje,
se zastaví a dí: Co se to zde jen děje?
Tu zvěděl příhodu a k lva se stočil skrýši.
Strž byla, slunce kam jen hlednouc v lesní tíši
po špičkách pronikne a tam v hluboké díře
tes majíc za polštář se krylo divé zvíře.
Les kol byl hluboký, kde močál u věnec
se splítal se stíny, víc drátů nemá klec.
Hvozd věru nádherný, kde taký sídlil pán,
v čest Irmensula stál tam menhir zbudován,
hvozd houštím Bretaně byl podoben tak zcela,
a jeho na konci ohromná hora čněla,
z těch jedna vrcholů, jež obzor objímají,
a tam se v granitu lva příšerná skrýš tají
s pochmurným okolím v odvěkých buků plášti.
Ty strže dokola, na odvěť měst všech zášti,
jsou přísnou hradbou všem. Kol chodcům děly: Jděte!
a duby šeptaly: Zde úkryt lva, ten ctěte!

* * *

V ten palác pochmurný bohatýr klidně vstoupil;
síň byla jevištěm, kde lev rval, vraždil, loupil,
moc hrůzy zjevná tu a strach, beznaděj, hoře,
stín vlád tu ponurý jak na královském dvoře;
tříšť kostí na zemi, že pán tu bydlí, děla,
jenž nouze netrpí; ve stropě díra zela,
hrom snad ji vyrazil, to okno v šeru skal,
tou světlo dralo se jen mlžné, jas v němž tál,
moh září orlu být, však sýčkovi byl nocí,
leč celkem světla dost, co stačí také moci
Vše jinak nádherné, neb lze si domysleti,
že zvíře královské spí v loži uschlých snětí,
že nemá potřebí krajkových záclon kolem,
že časem pívá krev, leč čistý zdroj též dolem,
že nemá lokaje, ni číše, korbele.

Sem vstoupil bohatýr, on zbroj měl na těle
od hlavy ku patám.

* * *

                                         Rozhléd se slují divou,
zřel královského lva, jenž nejskvostnější hřívou
byl kdysi ozdoben, toť byla šelma, snící,
zrak měla hluboký, neb kdo jen může říci,
zda hvozdů potvory jich nejsou velekněží?
Na tlapách mohutných s ostrými spáry leží,
je děsný, těžko bys jej ve rozpaky sved.
Postoupil bohatýr, však ne tak příliš vpřed,
krok jeho zvučný byl a chochol jeho rudý.
V brlohu královském kol ticho bylo všudy.
Lev zcela pohroužen byl v svoje (...)

(......)