Edgar Wallace

MÍSTO SMRTI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola 1

Tony Perelli nebyl zbabělý ani podle vlastních zákonů, ale ani podle přísnějších měřítek. Kdo donášel policii, byl zbabělec. Kdo donášel svým kolegům a stěžoval si, že nespravedlivě trpí, ten zbabělec nebyl. Kdo zradil kamaráda, byl zbabělec. Kdo zradil kamaráda, který se nezachoval čestně, nebo zbabělého kamaráda, zbabělcem nebyl. Ale ani v takovém případě nebylo čestné brnknout na policii, a náležitě ji informovat o jeho zločinech. Čestné bylo odvézt ho na opuštěné místo, a tam ho "zpracovat".

Tahle brutalita asi natolik vyděsila farmáře, kteří za úsvitu nacházeli na okraji polí zohavené mrtvoly, že se z nich časem stávali hysterici, ale nedalo se nic dělat. Byla to v určitém smyslu spravedlnost. Spravedlnost, se kterou se na Západě a na Středozápadě tak často setkávali, a které rozuměli.

Například takový Rudoch Gallway.

Rudoch asi neměl opravdu žádnou dobrou vlastnost. Vlastně skoro všechno, co dělal, patřilo před soud. Byl to lupič, podvodník, zloděj a majitel pochybných podniků. Později zanechal těchto nebezpečných povolání a dal se na pašování. Přineslo mu to bohatství, o jakém se mu ani nesnilo. Žil si pohodlně, byl imunní vůči policii a přátelil se s vlivnými lidmi. Úspěch mu stoupnul do hlavy. Začal příliš mnoho mluvit a trochu se hašteřit. A nejhorší bylo, že začal brát drogy.

Angelo Verona, uhlazený "náčelník štábu", ho přátelsky napomínal.

"Poslyš, Rudochu, být tebou, tak toho nechám. Tony nestojí o feťáky."

"Že by?" Rudochova nehezká tvář se zkřivila do ještě ošklivějšího úšklebku.

Angelo přikývl a hnědýma očima se vážně zadíval na toho slabocha.

"Kokain ještě nikomu neprospěl," řekl. "Vážně! Chvíli se cítíš jako ten šašek Wrigley, ale když tě to přejde, jsi jako díra v zemi. A když tě seberou a vyslýchají, třeseš se jako osika."

"Že by?", zeptal se Rudoch uštěpačně.

"Jo," přikývl Angelo.

Rudoch se přátelil s nějakým Mosem Leesonem, bývalým strojníkem. Oba měli nízké choutky a ve špinavých putykách se cítili líp než v naleštěné nádheře kaváren na nábřeží. Mose Leeson měl zásluhu na objevu, který sehrál významnou úlohu v životě Tonyho Perelliho.

Mose byl chudáček a patolízal. Pro něj byl Rudoch největším z velkých zvířat. Člověk ze třídy majitelů aut a hedvábných košil. Jednou při sklence mu hrubým způsobem vyprávěl o Číňance.

"Číňanka, starouši, není pro mě," odbyl ho Rudoch. "Ve městě se do mě udělalo jedno děvče, radost pomyslet. Dcera Joea Enrica. A co myslíš? Nepodíval jsem se na ni, myslím, ani dvakrát. Já už jsem takovej, Mose."

"To se ví," odvětil Mose.

On se na Číňanku podíval, a nejen dvakrát. Potkával ji na schodišti v ošuntělém činžáku, kde bydlel. Byla pěkná, drobná, štíhlá, s něžnýma ručkama, které ho očarovaly. Jedním slovem, krasavice. Měla šikmé hnědé oči a ústa jako růžové poupě. Pokožku jako samet. Přímo cítil její hebkost. Vlasy měla černé, ale nebyla to ta modrá čerň, jako mívají orientálky, tahle černá barva byla příjemně lesklá.

Zdravil ji pokřiveným úsměvem. A jednou se s ní dal do řeči. Nebylo to vůbec těžké. Byla velice milá a přirozená a hned se rozpovídala. Jmenovala se Min Li. Za muže měla malíře. Nemocného malíře. Ona sama kreslila do módních časopisů.

Mose omráčila její upřímná vážnost. Nevěděl, jak se s ní sblížit. Když ji jednou pozval na večeři do luxusního podniku, byla spíše překvapená, než uražená.

"Ale vždyť manžel je nemocný," podivila se. "Myslím, že bych ho neměla nechávat samotného!"

"Poslechněte, maličká! Já už vám seženu ženskou, která u něj bude."

Zavrtěla hlavou. Když ji chtěl chytit za ruku, utekla. Potom se mu vyhýbala. Podezříval ji, že se vždycky než vyjde z domu rozhlédne, jestli už odešel. Aby se přesvědčil, odešel jednou ráno dřív a čekal na konci bloku. Vyšla hned za ním. Zastoupil jí cestu.

"Tak co, holubičko? Co je to za hlouposti? Vyhýbáte se mi nebo co?"

Byla příliš poctivá, aby popřela obvinění. Chtěla se protáhnout kolem něj, ale chytil ji za ruku.

"Počkat...!"

Možná by byl řekl i víc, kdyby neucítil bolest, jak mu někdo vrazil klouby pod žebra. Prudce se otočil a koukal do nemilosrdných modrých očí chlapa, kterého měl dost důvodů nenávidět. Seržant Harrigan byl až urážlivě stručný. Hned přistoupil k věci.

"Hele, nech to děvče na pokoji a zarecituj si svůj životopis. Stačí od pěti včera večer, až do doby, než jsi šel spát."

Min Li mu vyklouzla jako vystrašený holub a ztratila se v proudu chodců.

"Pane Harrigan, já opravdu nevím, co tím myslíte," mručel Mose plačtivě.

"Někdo klepnul jednoho pána ani ne 20 yardů od Grantová parku, vzal mu tři tisíce dolarů a nechal ho ležet na chodníku."

"Šel jsem spát v deset..."

"Nelži! V půl jedenácté tě viděli u Hippodrornu. A v jedenáct nedaleko Grantová parku."

Mose Leesona prohledali. Prohledali i jeho bídný a špinavý pokojík. Celý den ho vodili z nemocnice na policii a z policie do nemocnice, kde ležel okradený a zraněný občan. Ten ho ale nepoznával, a tak Mose propustili. Ulevilo se mu, ale přetékal jedem.

Min Li to všechno znepokojilo, když se o tom doslechla. Na čistě ustlané posteli stonal umírající umělec a rozčiloval se, jak to, že vaří v pátek hovězí polévku. Dokud byl zdravý, nezáleželo mu příliš na náboženství. Právě naopak. Oblíbil si moderní směry, které znevažovaly posvátné symboly. Ale jen co onemocněl, dal zničit některé své kresby, mezi nimi i karikaturu, která velmi vtipně zobrazovala chicagskou představu o nebi. A také všechny akty a různé oplzlé obrazy, které mu až do té doby zdobily stěny.

Min Li to ani nepotěšilo, ani nezarmoutilo. Pro ni ty neslané, nemastné obrazy neznamenaly celkem nic. Vzala na vědomí, že existují, a to bylo všechno. John Waite byl velice špatný umělec. Nikdy ji ani nenapadlo, že by v jeho duši byl třeba jen záblesk nesmrtelnosti. Barvy na jeho obrazech byly mdlé, jednotlivé proporce nebyly správné. Neměl smysl pro linii, a ani jeho příklon k vorticismu, poslednímu útočišti zkrachovalých malířů, nikoho nepřesvědčil.

Byl jejím mužem a to bylo všechno. Život a osud je spojily. Důvodů pro zaslepenost, která by se podobala lásce, bylo hodně, ale k vzájemné úctě nebyl žádný. A přece ho milovala a respektovala. A on umíral. Doktor mu dal tři čtyři měsíce. Nedávno je navštívil mladý farář. Její přítomnost ho nevyvedla z míry, mluvil věcně. Řekl, že malíř sotva vydrží víc jak tři měsíce. Malíře chtěli poslat k moři, ale nakonec z toho sešlo. Rozčileně protestoval proti milosrdenství. On, který léta žil z peněz nemocné matky a přivedl ji na mizinu. A když se takhle rozčílil, rozkašlal se a kašlal celou noc.

Farář sem chodil dvakrát týdně. V nejvyšším poschodí měl dalšího těžce nemocného, stařičkého Petra Melachiniho, bývalého hudebníka. Nebyl chudý, ale rozhodl se umřít v brlohu, kde bydlel. Usmolená žena klempíře z prvního patra řekla Min Li, že starého Petra chrání nějaké velké zvíře, prý nějaký pašerák.

"Jen si představte, paní Waitová! Ten chlapík nabídnul Melachinimu nádherný dům u moře a chtěl za něho všechno platit.

Ale starý - ne! Řekl, že zůstane ve městě, kde se narodil. Blázen! Nádherný dům u moře - a vůbec."

Občas přijde ke starému na návštěvu sám Velký šéf.

Na ulici se najednou objeví elegantní, opálení chlapi se saky vyboulenými právě v místě, odkud se dobře tasí revolver. Celá ulice na ně mžourá přes zašlé záclony a špinavá okna a panuje tu příjemné vzrušení. Pistolníci! Tak ať. Ale střílet do lidí? Strašný život, co? Mají až dvěstě dolarů týdně. Fakt!

Potom do ulice vklouzne auto a vystoupí z něj tři muži. Nejdřív vejde do domu jeden, za ním sám Velký šéf a za šéfem zadní stráž. Šéf vezme od poskoka koš s ovocem a jde rovnou do Melachiniho pokoje.

"Potřebuju Tě, starouši. Vidíš, konám si svou křesťanskou povinnost."

Kdysi hráli spolu v jednom orchestru. Tony Perelli měl starce rád. Oba vyrostli na Sicílii, oba byli z vesnice nedaleko Palerma.

Min Li potkala Velkého šéfa na schodech. Nebyl vysoký, ale choval se s takovou nějakou vážností vzbuzující respekt. Měl masitou tvář. V očích mu hrály poťouchlé plamínky. Vypadal velmi dobře. Usmál se na Min Li a ona mu úsměv zpola opětovala. Když se minuli, pohlédla na něj přes rameno. Obrátil hlavu, jako by ji chtěl vidět ještě jednou.

Potkali se znovu téměř na stejném místě. Zastavil se a řekl jí několik slov. Byl přitom velmi zdvořilý, velice laskavý, nebral život vážně a rozesmál ji. Nedělal jí neomalené poklony a nebral ji za ruku.

Druhý den přinesli květiny a ovoce do pokoje, kde ležel malíř. Na přiloženém lístku bylo napsáno ozdobným písmem "Od Tonyho Perelliho."

"Od Velkého šéfa, Pane Bože! A od jakého!", zašeptala klempířova žena. "Má nejluxusnější byt v Chicagu. Auta, vilu a vůbec. A jaký to je pašerák! Zákazníků má tolik, že jejich seznam by byl dlouhý jako Michingan Avenue, ano, paní!"

Min Li to nezarazilo. Lidé jsou všelijací. V jistém smyslu bylo pašování a šmelina slušnější zaměstnání, než to zvláštní umění Johna Waita. Jenže ona nikdy nesrovnávala.

Potřetí viděla Tonyho Perelliho, když k nim přišel na návštěvu. Waite spal. Byla trochu zmatená, když ho vedla do malého obýváku.

"Spí?" Výborně. Byl jsem u doktora. Říkal, že by váš manžel měl jet k moři. Měl by jet i ten starý blázen Peter, ale nechce. Poslyšte, jestli nemáte.

Zavrtěla hlavou.

"Ne, pane Perelli, nemůže přijmout peníze, protože by je nemohl čestně vrátit."

Slovo "čestně" používala velmi často.

Za týden John Waite umřel. Umřel velmi klidně a nenápadně. Když ho pochovala a vysvětlila na úřadech, proč se nejmenuje Waitová, a když zaplatila dluhy a napsala matce, šla si hledat práci. Pro absolventa Columbijské university a pro člověka, který za kresby do dámských módních časopisů dostával až sedmadvacet dolarů týdně, to nebyl zase až takový problém. Ona se ale rozhodla jinak. Ve městě byla čínská restaurace, kde potřebovali děvčata. Písemně požádala Če-fu Songa, majitele restaurace, aby ji přijal do práce. Ale ještě dřív než přišla odpověď, navštívil ji Mose Leeson a požádal ji o ruku.

I starý Ital zemřel. Odvezli ho do nádherné márnice. Večer se Tony Perelli cestou na faru zastavil u nebohého přítele, že odnese jeho věci, hlavně rodinné památky. Chtěl je poslat Petrovu vnukovi a vnučce na Sicílii.

Nikdo ho neviděl, protože přišel pěšky s osobní stráží před sebou, za sebou, a vedle sebe. Rychle vstoupil do domu. Když procházel kolem bytu Min Li, mrknul okem na dveře.

Ten večer bylo v domě hlučno. Ve druhém patře Polák Lewski, který se chtěl stát bubeníkem, mlátil do bubnu, až zaléhaly uši, ke vzteku a zoufalství všech ostatních nájemníků. Povídá se, že Johna Waita zabil sousedův buben.

Kdyby ji tak byl viděl, jak stojí bledá a bezradná v železném objetí Mose Leesona...!

Mose byl primitiv, zkušenosti ho utvrdily v přesvědčení, že ženu je třeba vzít útokem.

"Dušičko, co řeknu, to sedí. Budeš se mít prima. To je tutovka. Zbláznil jsem se do tebe."

Bránila se. Musela se bránit.

Když šel Tony Perelli po schodech dolů, zaslechl slabý výkřik:. Vzal za kliku. Dveře povolily a on vešel.

"Co chceš, Taliáne?"

Mose zuřil jako šílenec. Nepříjemná tvář se mu křečovitě stáhla. Postavil se před Perelliho.

"Uhoď!" Perelliho hlas byl zlověstně klidný.

Mose napřáhl, ale neudeřil. Ostatní nájemníci slyšeli jenom hlasitější nepravidelný úder do bubnu.

Tony svíral u boku kouřící pistoli, ale druhý výstřel už nebyl potřeba. Mose dostal svůj díl. Chvíli se držel pelesti, a pak sklouznul na zem.

Min Li se vážně podívala na vraha a na zavražděného.

"Vezmi si plášť a pojď."

Ještě se nestalo, aby někdo Perelliho rozkaz pokládal za prosbu. Poslechla a vyšla s ním na ulici a do auta, co tam stálo.

Chlapci se už postarají o mrtvolu Mose Leesona. Všechno půjde jako po másle. Situace nebyla ani zdaleka nenormální a všechno skončí jako obvykle.

Mrtvolu našel nějaký řidič na sněhu v prérii. V novinách napsali "Další gangsterský zločin", a tím všechno skončilo.

Min Li přišla do Tonyho domu a zvykla si, že ji oslovovali paní Perelliová.