Edgar Wallace

ZAČOUZENÁ CELA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

I. KAPITOLA

Josephina Bradyová přiložila telefonní naslouchátko ke svému rozkošnému oušku a zavolala "haló". Jenom přístroj tak necitelný, jako je telefon, mohl zůstat naprosto chladný k tak půvabným rtům, které vyřkly toto krátké slovo.

"Jste to vy, slečno Bradyová?" ozval se hlas na druhém konci telefonního drátu.

Byl to hlas hluboký a zvučný, ale slečna Josephina se přece jen lehce zamračila. "Ano, jsem to já, Josephina Bradyová."

"Dobrý večer. Zde mluví Schnitzer."

Vrásky na čele sličné dívky se prohloubily.

"Oh - a co si přejete, pane Schnitzere?"

"Promiňte, že vás vyrušuji, slečno Bradyová," pokračoval Schnitzer. "Vím velmi dobře, že soukromá sekretářka má až po uši svého zaměstnavatele v úředních hodinách a že se proto neusmívá radostí, když se jí ozve i večer."

Dívka nevěděla, co by na to řekla, a proto odpověděla hlasem pokud možno nejpřívětivějším: "Nic se nestalo, pane Schnitzere."

"Chtěl jsem vám říci, slečno Bradyová, že mám jakési starosti," pokračoval "a proto mne napadlo, že byste mi mohla pomoci - je to jakási korespondence, kterou jsem nemohl vyřídit v kanceláři, a přece je tak naléhavá, že bych byl velmi rád, kdybych ji mohl odeslat poštou ještě dnes večer. Zavděčila byste se mi, kdybyste ke mně přišla -"

"Odkud mluvíte, pane Schnitzere?"

"Ze svého bytu."

"Oh!"

"Víte přece, kde bydlím, že - na Lincoln Avenue."

"Oh ano - zajisté - vím to, ale obávám se -"

"Poslyšte, slečno Bradyová," přerušil ji. "Vím, že od vás požaduji věc poněkud neobvyklou, ale je to naléhavé. Proto vás prosím, abyste zapomněla, že jsou již skončeny vaše úřední hodiny, a přišla ke mně napsat mi několik dopisů. Víte sama dobře, že jsem od vás dosud nic takového nepožadoval, ale opakuji, je to záležitost naléhavá, a proto doufám, že moje soukromá sekretářka bude tak velmi ochotna -"

Josephina si povšimla, že hlas jejího zaměstnavatele se přiostřil.

"Zajisté, pane Schnitzere," pospíšila si s odpovědí. "Přijdu k vám ovšem s největší radostí. Nejdéle za hodinu jsem u vás -"

"Výborně!" odvětil Schnitzer. "Pošlu pro vás auto."

A než mohla Josephina prohlásit, že nepotřebuje, aby pro ni posílal svůj vůz, pan Schnitzer již odzvonil, a tak jí nezbylo, než aby odložila naslouchátko. V zamyšlení svěsila hlavu.

"Poslyšte, holčičko," řekla ta dívka, "pro tuto kancelář jste až příliš hezká," a pak ze sebe vychrlila další, podrobnější poučení. Teď si Josephina Bradyová vzpomněla, že v onen den, kdy se ucházela o toto místo, se pan Schnitzer jen velmi zběžně dotazoval na její schopnosti jako stenografky a písařky na stroji - tehdy se jí to snad trochu hodilo, později však pochopila, že tato zaměstnavatelská lehkomyslnost dodávala zvláštního, docela určitého zabarvení všem pověstem, které kolovaly o Johnu P. Schnitzerovi, to jest, že nikdy nekladl zvláštní váhu na rychlost a přesnost v umění těsnopiseckém, jako spíše na hezké tváře a zvláštní ochotu svých písařek. Ale Josephina byla již předtím zaměstnána v četných jiných kancelářích - bylo jich mnohem více, než se hodilo jejím vzpomínkám - a věděla ze zkušenosti, že v tomto ohledu není pan Schnitzer jediným zaměstnavatelem na celém světě. Již dávno si zjistila, že soukromá sekretářka, je-li jen trochu k světu, nemusí se právě honosit nejpřesnějším pravopisem, dokonce že

se jí promine, zamění-li někdy při sčítání dolary a centy, a proto ji nelekala špatná pověst, které se těšil pan Schnitzer v obchodním světě. Byla pevně přesvědčena, že je schopna vypořádat se s každou situací, které by musela někdy čelit v jeho kanceláři.

Ona dívka s tupým nosíkem ji také nezanechala v pochybnostech, jaká by to asi mohla být situace, a prorokovala jí docela určitě, že jednoho dne ji pan Schnitzer pozve, aby s ním šla na večeři - což by mohlo být docela v pořádku, pravila ta dívka, kdyby jí dovolil, aby s sebou vzala také nějakého mladého přítele, který se honosí atletickými svaly, ale - dodala - "tito Schnitzerové zpravidla nestojí o takové mladé přátele svých hezkých písařek", a proto jí pravděpodobně nezbude nic jiného, než aby si vybrala: buď s ním jít na večeři sama, nebo navždy opustit jeho kancelář. "Tomu druhému," prohlašovala ta dívka, "bych rozhodně dala přednost."

Poučovala Josephinu také, že jednoho krásného dne, ale pravděpodobně až večer, ji pan Schnitzer pozve, aby ho navštívila v jeho bytě a tam mu napsala několik dopisů, které nemohly být vyřízeny v úředních hodinách v kanceláři. V takovém případě ovšem nebude moci vzít s sebou svého mladého přítele, má-li nějakého, ale může si vzít svůj vlastní přenosný psací stroj, který, správně použit, učiní z ošklivého Schnitzerova obličeje ještě ošklivější kaši. Ale nedoporučovala jí tuto návštěvu ani v průvodu přenosného psacího stroje. Schnitzer, pravila, má nádherný byt na Lincoln Avenue, ale květiny vadnou již ve vzdálenosti jedné míle od toho bytu, a proto, váží-li si Josephina své liliové čistoty, bude se držet hezky stranou od tohoto nebezpečného pásma. Děvče, které by někdo spatřil u dveří Schnitzerova domu, by ztratilo navždy svou dobrou pověst a nikdo by již dívce neuvěřil, že se tam šla jenom ukrýt před deštěm.

Josephina Bradyová byla ovšem vděčná za toto poučování a výstrahu a po několik prvních týdnů si dávala na Schnitzera pozor, ale čas plynul a chování jejího zaměstnavatele bylo takříkajíc čistě úřední, a proto se Josephina už začala domnívat, že pan Schnitzer je jenom obětí lidských pomluv. Ta tuponosá dívka ho patrně požádala, aby jí zvýšil plat, on odmítl a ona se mu mstí.

A teď, právě když si už byla docela jista svou bezpečností, toto telefonické pozvání! Pojednou si vzpomněla na všechny ty drobné informace, které již zvěděla o Schnitzerovi, a když si je složila pěkně dohromady, rozhodně z toho nebyl půvabný obraz. Nebyl to obraz muže, jehož byt by mohla navštívit bez jakýchkoliv obav, i kdyby byla vyzbrojena přenosným psacím strojem. Vypadalo to zrovna tak, jako by pan J. P. Schnitzer pracoval podle přesně vymyšleného plánu, a zdálo se, že vývoj věci bude právě takový, jak jí to předpověděla její společnice v kanceláři. Proto si v duchu řekla, že tam nepůjde.

Ale marně si to říkala, vždyť věděla velmi dobře, že neuplyne ani hodina a již bude v bytě pana Schnitzera na Lincoln Avenue. Vzdát se svého místa, to snad by bylo menší zlo, ale slečna Josephina měla příliš živé vzpomínky, jak dlouhé byly přestávky, když opustila místo jedno a nenalézala místo druhé, a nijak netoužila, aby se musela opět shánět za zaměstnáním a vzít zavděk prvním, které se jí nahodí. Ne, rozhodně se nechce vzdát tohoto slušného místa bez boje, odejít jenom proto, že pověst tvrdila o Johnu P. Schnitzerovi, že není tak dokonalý gentleman, jakým by měl být. Až dosud neměla důvod, aby si na něho stěžovala, a jistě by jednala velmi pošetile, kdyby se zřekla tak dobrého místa jenom pro pouhou pomluvu. A ostatně - vždyť se ho nebojí.

Přece však, když ji velká bílá limuzína tiše odvážela k Lincoln Avenue, její předstíraný klid zvolna, ale určitě, mizel. Nebyl to vůbec příjemný pocit být sama v jeho přepychovém autě. Vzpomněla si na ty květiny, které vadnou i ve vzdálenosti jedné míle od jeho domu, a přemítala, zda snad i jeho auto není prosyceno tímto nezdravým ovzduším. Klidné, hluboké vrčení motoru jí připomínalo Schnitzerův hlas. A také se jí nijak nelíbil ten malý japonský šofér, který se krčil u volantu, chvílemi se ohlížel a v úšklebku na ni cenil bílé zuby. Přemítala, proč ten člověk se asi šklebí, co všechno je mu známo a zda přece jen by nebylo lépe, kdyby zaťukala na okénko, nařídila mu, aby zastavil, a pak rychle vystoupila a pospíchala, aby už byla hodně daleko. Jeden okamžik se opravdu naklonila vpřed a tiše zaťukala na okénko, které ji dělilo od šoféra, ale nestalo se nic jiného, než že se auto rozjelo rychleji a úšklebek na šoférově opičí tváři byl o něco širší a zlomyslnější než dříve.

A když pak auto konečně zastavilo před Schnitzerovým nádherným domem, Japonec vyskočil od volantu a otevřel dvířka ještě dříve, než se Josephina mohla vzpřímit na sedadle. Když vystoupila, mávl rukou k domu a v tomto pokynu byl spíše rozkaz než pozvání. V prvním okamžiku ji napadlo, aby se rozběhla a pádila po chodníku, ale měla dojem, že šofér s opičí tváří by na ni skočil, kdyby učinila sebemenší pokus o útěk. Proto, tváříc se tak sebevědomě a klidně, jak toho jen byla schopna, vystoupila po domovních stupních a zazvonila. Po několika okamžicích potom vstoupila do Schnitzerovy knihovny a její zaměstnavatel vstal z pohodlného křesla, aby ji uvítal.

"Je to od vás, slečno Bradyová, velice hezké, že jste přišla," pravil zvučným, lichotivým hlasem a podával jí ruku.

Josephina se na něho dívala v tuto chvíli zrakem trochu kritičtějším než jindy a řekla si v duchu, že to bylo od ní opravdu hezké, že k němu přišla, ale hezké pro něho, sotva však pro ni. Tento muž se dokonale hodil do obrazu, který si o něm vytvořila v posledních chvílích. Byl to muž statné postavy, blahobytný, asi tak padesátiletý, široká ramena, černé vlasy a červený obličej. Podle toho, co jí řekla ta tuponosá dívka v kanceláři, Schnitzer se narodil s černými vlasy, ale červenou barvu svého obličeje si získal horlivým podporováním obchodu s vínem. Jeho čelo bylo příliš nízké, nos příliš dlouhý, oči příliš malé a rty příliš plné. Pokud šlo o objem jeho pasu, Josephinina společnice v kanceláři řekla docela správně, že každá poznámka je úplně zbytečná.

"Obávám se, že se na mne zlobíte, viďte, slečno Bradyová?"

"Že se zlobím?" opakovala.

"Protože jsem vám překazil večerní zábavu. Vsázím se, že jste měla smluvenu schůzku s nějakým přívětivým mladým chlapíkem -"

Stále ji ještě držel za ruku a Josephina ji teď prudce vytrhla.

"Naprosto ne," pravila. "Neměla jsem pro dnešní večer žádnou schůzku."

Díval se na ni zpod sklopených víček a zpola se usmál.

"Tedy osamělé děvčátko? To je ovšem velmi smutné. Obávám se, že dnešní mužská mládež je úplně slepá, nechává-li tak hezká děťátka sedět doma a plést punčochy."

To je jistě jenom úvod ke svádění, pomyslela si Josephina. V příštím okamžiku ji jistě bude chtít políbit. V duchu si již vybírala místo na jeho obličeji, kam by ho mohla udeřit.

Vyňala z kabelky poznámkovou knížku, usedla do křesla a s tužkou v ruce na něho tázavě pohlédla.

"Nuže, pane Schnitzere? Řekl jste, že napíšeme jenom několik dopisů."

"Zajisté," odvětil. "To však nespěchá. Na dopisy je ještě dost času. Nejdříve si spolu pohovoříme a vykouříme cigaretu."

"Děkuji, ale raději bych už psala. Velice spěchám, pane Schnitzere, musím se vrátit domů."

"Ovšem, ovšem," přisvědčoval. "To se rozumí samo sebou, a ujišťuji vás, že vás nezdržím ani o pět minut déle, než bude nezbytně třeba. Ale zatím co budeme čekat, můžeme si přece vykouřit cigaretu, nemyslíte?"

Nabídl jí zlaté pouzdro.

"Pravé importované egyptské," pravil. "Ještě jsem se neseznámil s dívkou, která by odmítla pravou importovanou egyptskou cigaretu."

Okamžik ještě váhala a pak přijala nabízenou cigaretu. Schnitzer jí podal zapalovač.

"Děkuji vám, pane Schnitzere," pravila, "proč však mám čekat?"

"Čekám na jisté informace, které mi má dodat můj agent, a teprve potom vám mohu diktovat dopisy," vysvětloval. "Čekám na jeho telefonický vzkaz, ale on se mi ještě neozval. Jsem si však jist, že se ozve každým okamžikem. A potom se ihned dáme do práce."

Josephina rázně zavřela poznámkovou knížku a povstala.

"Odcházím, pane Schnitzere," pravila, "a vrátím se až později."

Učinila krok ke dveřím, ale Schnitzer se postavil mezi ni a mezi dveře.

"Nemyslíte, že je to od vás nespolečenské chování, slečno Bradyová?"

Pokrčila rameny.

"Když jste mi telefonoval, nebyla ani zmínka o tom, že bych se k vám měla chovat nějak obzvlášť společensky."

"Že ne?" usmál se. "Snad, ale to ještě nic neznamená. Takové věci se mohou vyvinout, jen kdybyste tomu tolik nebránila. Nemyslíte, že mne to musí poněkud urážet, když dívka, jako jste vy, mi řekne přímo do očí, že se raději bude procházet po ulici, než aby strávila deset minut v mé společnosti?" Položil jí ruku na rameno a donutil ji, aby opět usedla. "Jenom si pěkně sedněte, má drahá," pokračoval, "dejte klobouček z hlavy, kuřte cigaretu a já vám zatím vyhledám někde sklenku vína."

Josephina se k němu rázně obrátila.

"Přišla jsem k vám, pane Schnitzere, abych napsala vaše dopisy, a nejste-li připraven je diktovat, tedy opakuji, že půjdu a vrátím se až později. Nerada piji víno."

"Ale já vám pravím," odvětil, "že byste měla vypít tu a tam malou sklenku. Jste bledá a bledost vám nesluší. Vaše krásné vlasy by vynikly ještě více, kdyby pod nimi byla trochu zčervenalá pleť. Jsem si jist, že již mnoho mladých mužů vám řeklo, že máte krásné vlasy, viďte, miláčku?"

V příštím okamžiku již neměl příčiny, aby si stěžoval na její bledost. Dívčiny tváře zrudly a její oči zažhnuly.

"Rozumějte mi, prosím, pane Schnitzere," započala hlasem, z něhož se již ozýval zuřivý hněv, "že jsem k vám nepřišla, abych s vámi hovořila o svých vlasech a nemáte-li, co byste mi diktoval -"

"Což jsem vám již neřekl," přerušil ji Schnitzer žalostivě, "že jenom čekám, až mi zatelefonuje můj agent? Jenom klid, drahoušku, čeho byste se bála? Takové roztomilé, půvabné děvčátko, jako jste vy -"

"Odejdu," prohlašovala rozhodně. Opět vstala a učinila krok ke dveřím, ale Schnitzer se jí opět postavil do cesty. Jeho úsměv zmizel a rty se sevřely.

"Ovšem, odejdete - jakmile vám to dovolím!" zvolal. "Ale ani o okamžik dříve, slečno Bradyová. Platím-li své sekretářce dvacet dolarů týdně, tedy snad mohu od ní očekávat, že učiní, co jí řeknu, jinak -" pojednou se odmlčel a úsměv se mu vrátil do tváře. "Zapomeňte na to, co jsem teď řekl, má drahá," pravil. "Někdy se ukvapím, když nejde všechno tak, jak bych si přál, ale to ještě nic neznamená. Opakuji však, že by to byla od vás velká pošetilost, kdybyste teď chtěla ode mne utéci a raději se procházet po ulici. Uráží mne to. Vždyť to vypadá, jako byste mi nedůvěřovala, a nemůže-li dívka důvěřovat Johnu P. Schnitzerovi, tedy bych rád věděl, komu by ještě mohla věřit? Ale již o tom nemluvme."

Přikročil k těžké portiéře, která místo dveří oddělovala sousední místnost, a pokynul dívce. Chvíli váhala, ale potom, když ji Schnitzer uklidňoval úsměvem, zvolna k němu přistoupila. Ostatně, jaký by v tom byl smysl, tak bez boje se vzdávat dobrého místa, jen pro pouhou domněnku? Vždyť Schnitzer je snad docela slušný člověk...

Odsunul portiéru, otočil vypínačem a elektrické světlo ozářilo místnost.

Josephina se rozhlédla. Byla to jídelna, bohatý nábytek, na podlaze hustý měkký koberec, na stropě skrytá světla růžového nádechu, která dodávala jídelně ovzduší tepla něžnosti a důvěrnosti. Oválný stůl uprostřed jídelny byl prostřen k večeři. Josephina si povšimla, že je prostřeno pro dva.

"Přívětivé místečko, eh, miláčku?" zašuměl Schnitzerův hlas.

Rychle na něho pohlédla.

"Očekával jsem dnes k večeři jistého přítele," vysvětloval, "ale ten mi odřekl právě v posledním okamžiku. Věřte mi však, že toho nijak nelituji. Co byste tedy řekla, má drahá, malé, ale dobré večeři, zatím co musíme čekat, než mi zatelefonuje můj agent?"

"Lituji, pane Schnitzere," započala, "ale nemohu -"

"A já vám pravím, že můžete!" přerušil ji ostrým hlasem.

"Raději bych -"

"Již je rozhodnuto." Postavil se mezi ni a dveře a jeho obličej byl v tomto okamžiku nesmírně odporný. Ať už ztratí své místo u něho nebo ne, musí za každou cenu odtud, pomyslela si dívka.

"Pochopila jste, jak to myslím?"

Přikývla.

"Ano, pochopila, děkuji vám," odvětila klidně. "A nyní bych si přála, abyste vy zase pochopil mne. Nebudu s vámi večeřet a odcházím - ihned! Odcházím, poněvadž nevěřím, že čekáte na nějaký telefonický vzkaz, nebo že jste vůbec chtěl psát nějaké dopisy, a pravím vám, že bych raději jedla suchý chléb někde na ulici, než abych zde zůstala a večeřela s vámi."

Prudce mávl rukou a uchopil ji za rameno. Pojednou se však zarazil, jako by ztuhl, a pozorně naslouchal. Josephina slyšela nějaké kroky na chodbě. Dveře prvního pokoje se poněkud pootevřely a pak se ozvaly mužské hlasy.

"Zde není, chlapci. Ale někde jistě vězí."

Schnitzerova ruka pustila její rameno, odvrátil se od ní a rychle prošel portiérou.

"Ahoj, chlapci!" slyšela jeho zvolání. "To jsem rád, že vás zase jednou vidím -"

"To si myslíme, že jste rád," ozývala se protáhlá odpověď. "Ruce vzhůru, Schnitzere, a jděte se postavit tam k té pohovce - protože budete potřebovat, abyste padl na něco měkkého."

Josephina se sotva odvažovala dýchat. Srdce jí divoce bušilo, když tiše a opatrně odsunula těžkou záclonu sotva o jednu píď a nahlédla otvorem. Viděla Schnitzera, stojícího na protějším konci pokoje. Tlusté, bílé ruce měl nad hlavou, chvěl se na celém těle a jeho obličej příšerně zbledl. Plné rty byly zkřiveny a oči vytřeštěné na dva muže, stojící těsně u dveří. Jeden z nich byl muž vysoké, hubené postavy, obličej jako krysa a v pravici volně držel revolver. Druhý muž, vzhledem dost podobný Schnitzerovi, měl ruce hluboko v kapsách a výsměšně a zlomyslně se díval na finančníka.

"Poslyšte, chlapci," koktal Schnitzer, "proč to - nemáte příčiny - nikdy jsem vám neublížil, Perryfielde..."

Muž menší postavy, který, jak se zdálo, se jmenoval Perryfield, vyňal ruku z kapsy a netrpělivě jí mávl. Obrátil se ke svému společníkovi a vzal mu revolver z pravice.

"Mám větší právo než vy ho poslat na onen svět, Mike," pravil, a potom, již s revolverem v ruce, se obrátil k Schnitzerovi. "Jsem si jist, že to budete považovat za velkou poctu, Schnitzere," pravil. "Přišel jsem k vám osobně, nedbaje nepohodlí, abych vás poslal ke všem čertům -"

"Perryfielde - pro milosrdenství boží, slyšte přece -"

"Naslouchám jenom tomu, co říkají peníze!" odvětil Perryfield chladně, "a vy jste přestal platit, Schnitzere. Tak dlouho jste byl hluchý, že už je nejvyšší čas, abyste ohluchl nadobro."

Pozvedl revolver a rozvážně namířil na Schnitzera. Josephina pustila záclonu, přikrčila se ke zdi a obličej skryla v dlani.

Ozvala se přidušená rána a dívka se musela zahryznout do ruky, aby potlačila výkřik.

"Všechno je v pořádku, Perryfielde," pravil protáhlý hlas. "A teď pojďme."

Zvuk zavíraných dveří - kroky na chodbě - a potom ticho. Dívčiny ruce sklesly. Jenom s největším úsilím se přinutila, aby odsunula těžkou záclonu a nahlédla do pokoje. Schnitzer již nestál na místě, kde ho zahlédla ještě před okamžikem, ale vedle pohovky ležela jakási hromádka...

Josephina zvolna prošla portiérou, vkročila do pokoje a zastavila se vedle té beztvaré věci, která se dříve jmenovala John P. Schnitzer. Viděla, jak se na jeho bílé náprsence zvolna rozšiřuje rudá skvrna. Později si vzpomněla, že vykřikla, že se s ní celý pokoj zatočil ale již se nepamatovala na nic jiného.