<<< Zpět na Literární doupě - přehled všech autorů a knih

Mika Waltari

PLAVOVLÁSKA
náhodně vybraná ukázka

[Toto dílo je chráněné a proto není možné jej zveřejnit celé, jelikož by to odporovalo platnému autorskému zákonu ČR. V této knize můžete listovat pouze v rozmezí 2 stran.]

 

 

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 Tato kniha na Novém Literárním doupěti
   1   >

 

1

Snad se všechno stalo proto, že jsem se narodila v hříchu. Zní to směšně, ale vysvětlím to. Když jsem se narodila, třetí dítě v pořadí, můj otec nebyl už rok a půl doma. Poprvé mě uviděl, když mi bylo půl roku, a radost ze mě neměl. Matka se bála, aby mě v záchvatu vzteku nezabil, protože otec se neuměl ovládat, aspoň tehdy ne, když se napil. Tehdy byl ještě v nejlepších letech, černý jako čert, říkali lidi.

Černé lesklé vlasy, černé lesklé kníry.

Křičel a nadával, ale co se mnou mohl dělat? Byla jsem ještě moc malá. Nějak to tehdy překonali, otec i matka. Po mně měli ještě dvě děti, celkem nás bylo pět. Všichni jsme přežili, byli jsme odolní a měli jsme velkou chuť do života, přestože byla válka a hlad, i tehdy. I když jsme se tísnili v jednom pokoji a kuchyni v bytě v dřevěném domku ve dvoře v Ruoholahti, kousek od moře. Přestože bratři někdy plakali hladem. Otec totiž pil. Jinak bychom nouzi neměli, protože otec vydělával dost - když vydělával. Víc než mají dělníci obyčejně.

První světová válka ho odvedla na dva roky z domova, z vlasti. Chtěl víc peněz. Toužil po změně. Měl v sobě neklid. Tak jako já. Já jsem nezdědila nic po matce, všechno po otci. I když to můj pravý otec nebyl a já byla už na první pohled jiná než naše rodina. Otec a kluci všichni černí, a matka byla taky tmavá. Jenom já jsem plavovláska. Zlatovláska, tak mi později říkali. Když jsem se stala tím, čím jsem byla.

Otec začal pít, když byl za války v Estonsku a Polsku, a tam se z něj stal taky rváč, před nímž se všichni třásli. To mu matka později vyčítala. Nevím, jestli měla pravdu. Třeba právě návrat domů otce poznamenal. Dva roky byl pryč, v cizině, vrátil se bez vysněného bohatství a doma v kolébce měl půlroční dítě od cizího muže. Tiché dítě, na hlavě plno světlounkého chmýří. To asi bylo hodně zvláštní.

Zřejmě matku přesto miloval, když spolu pak měli další děti. Nejvíc ho ale bolelo to, že jsem byla tak tichá, skoro jako němá; aspoň myslím. Kdybych plakala, řvala jako ostatní děti, jako obyčejné děti, snad by mě tehdy dokázal přijmout. Já jsem ale byla tichá, až nepřirozeně tichá na svůj věk. To mu bylo cizí. Sám byl zvyklý křičet, nadávat, nedržet city na uzdě. Moje dětská němota mu naháněla strach.

Možná to bylo skutečně děsivé - kojenec, který nevydá ani hlásku a jenom se vážně rozhlíží po světě.

Od svého návratu domů otec pil. Jestli to bylo kvůli mně, matce nebo cizině, to nevím. Měl prostě takovou povahu. Nestal se z něj opilec, co se upíjí k smrti. Nějaká ta rvačka, nějaká ta pokuta. Dokonce kvůli pití nepřišel nikdy o práci, protože ve svém řemesle se vyznal a uměl jednat s lidmi. Proto mu vždycky prošlo, když se trochu napil.

Teprve k stáru začal být mrzutý a protivný.

Proč ale tady vyprávím o otcově návratu, když si ho z té doby vůbec nepamatuju? Byla jsem tehdy moc malá. Všechno vím jenom z matčina vyprávění. Nikdy mi ale neřekla, kdo je můj skutečný otec. To přede mnou tajila. Proto nemám ani tušení, jaký byl můj pravý otec, jaký rozmar, jaký omyl mě přivedl na svět. A už se to nikdy nedozvím. Můžu si to jenom představovat. Snít, možná, i když byly doby, kdy jsem ho chtěla poznat jenom proto, abych mu mohla plivnout do tváře a vyškrábat mu oči.

Byla jsem dítě. Teď o tom už takhle neuvažuju. Přemýšlím jenom, že možná pořád ještě někde žije. Není to nemožné, tak stará ještě nejsem. Snad žije ve stejném městě jako já a o mně přitom nemá ani tušení. Nevím nic o tom, že by se s ním matka ještě někdy sešla - po tom, co se mezi nimi stalo to, co se stalo. Když byl otec pryč. Nejspíš se pak už nikdy nesetkali. Myslím že ne. Děti jsou vnímavé, hrozivě vnímavé. Vytušila bych to, z nějakých neviditelných znamení bych vycítila, kdyby se setkali.

Proto je pro mě můj skutečný otec jenom stín. Nemám po něm ani žádné zvláštní znamení. Kromě obličeje. Plavých vlasů. Možná očí.

Určitě to byl přitažlivý muž.

Už jako dítě jsem byla krásná. Věděla jsem to. Příliš brzo a příliš dobře jsem si byla vědoma své krásy. Proto jsem nemohla pochopit, že mě otec nechce milovat.

Pane bože, byla jsem tak roztomilá, jak jen dítě dokáže být, jen aby si mě otec zamiloval. Jako malá jsem ho zbožňovala víc než cokoliv jiného na světě. Tehdy jsem ještě netušila, že on není můj pravý otec.

Byl to ten nejlepší táta, jakého jsem znala. V sobotu, když přišel z práce, se pak dlouho znovu oblékal. Uhlazoval si vlasy. Měl tak černé vlasy, až přecházely do modra.

Měl v sobě už několik panáků, usmíval se před zrcadlem a prozpěvoval si písničky, které se naučil při svém putování. Měl hluboký, mužný hlas. Hlas, který chytal za srdce. Sladkobolné a vášnivé cizí písně mě nevýslovně vzrušovaly, i když jsem nerozuměla slovům.

Pane bože, když jsem se na něj dívala, podlamovala se mi kolena. Byl tak silný, tmavý a krásný. Dala bych všechno za to, aby se ke mně sklonil a tvářemi, lesklými a svěžími po holení, mi přejel po obličeji, tak jak to někdy dělal klukům. A matce.

Pak odcházel. A vracel se až pozdě v noci. Vracel se jako někdo jiný, hrozivý a fascinující, jako bouřka. My děti jsme už ovšem spaly, ale probouzelo nás skřípění dveří. Matka rozsvítila a otec stál a oběma rukama se přidržoval veřejí; měl kalné oči, vlhká ústa, roztržený límeček. Někdy s sebou přivedl kumpány a pilo se dál u nás v kuchyni. To skončilo vždycky rvačkou. Proto jsme doma neměli jedinou věc celou. Židle s naštípnutýma nohama, stůl, co se kýval a musel se podpírat holemi. Jednou tátu taky pobodali nožem - to se ale nestalo v naší kuchyni.

Tehdy jsem se samozřejmě bála. Přesto kdykoliv jsem mohla, vyklouzla jsem z postele a nakukovala klíčovou dírkou z komory do kuchyně. Jako by mě nějaká vnitřní síla pudila ke klíčové dírce, strnulou strachem a zvědavostí - kdyby mě objevili, ještě dlouho by mi pak zvonilo v uších a pálily tváře z pohlavků, to jsem věděla. Když byla matka mladší, často vstala a i ona se s mužskými napila. Nic jiného dělat nemohla, neměla už schopnost nebo moc otce zadržet, uklidnit. Věčně se bála, že se mu něco stane. Proto si někdy v sobotu v noci dala taky panáka, i když ji pro to babky ze dvora pomlouvaly.

Byla v tom ale i závist, protože otec byl skutečně šikovný mužský, co se jen tak nezalekne. I na matce byly ještě tehdy, po pěti dětech, zřetelné stopy krásy a půvabu. Když děti začaly odrůstat, chodila dokonce do práce, uklízela v kancelářích, aby rodině přilepšila, protože po neděli už otci na jídlo moc nezbývalo. Nájem ale platil pravidelně a někdy, když na něj matka dorážela, jí dal peníze i na oblečení.

Matka ale neměla hašteřivou povahu. Proč vlastně mluvím tolik o otci, když by bylo na místě mnohem víc mluvit o matce. Jestli bych měla někoho z těch dvou obdivovat, tak určitě matku, i když dokud žila, tohle mě nikdy nenapadlo. Pochopila jsem to, teprve když zemřela. Najednou, zčistajasna mi došlo, že moje matka byla obdivuhodný člověk. Já jsem ji ale nikdy neobdivovala. Ani jako dítě. Ani hned po její smrti, i když rozum mi říkal, že je proč. Už jako dítě jsem cítila vůči matce odpor, podivnou štítivost, kterou jsem sama nedokázala pochopit. Ráda by se se mnou pomazlila, když u toho nebyl otec a bratři nás neviděli. Možná si vskrytu duše myslela, že se na mně provinila, když mě přivedla na svět, a chtěla mi to vynahradit, dát mi tajně víc něhy než svým ostatním dětem. Já jsem ji však ráda neměla a jejímu mazlení jsem se štítivě vyhýbala.

Někdy v sobotu, když dostal velkou výplatu, dával otec klukům peníze. Mně nedal nikdy nic, i když jsem dělala co jsem mohla, abych se mu vetřela před oči. Nikdy mi nedal ani marku. Když otec odešel a kluci zmizeli s rámusem venku, dala mi matka přinejmenším stejně tolik, kolik otec klukům. Marku nebo i dvě. Svědomitě dbala na to, aby se mi neděla křivda a aby mě neošidila, i když mi to musela dávat z peněz na domácnost. Nechápala, že právě tohle tajnůstkaření můj pocit nespravedlnosti jenom zvětšuje, a já jsem ještě víc zahořkla.

Nešlo mi o peníze, i když ty znamenaly limonádu a karamely nebo červenou mašli do vlasů. Toužila jsem po tom, aby mi dal otec peníze právě tak, jako je dával klukům. Peníze by měly hodnotu, jenom kdyby mi je dal otec. Peníze od matky mě ponižovaly a pokořovaly.

Někdy jsem se chtěla utěšit a říkala jsem si, že otec si určitě myslí, že peníze nepotřebuju, když jsem holka. Možná, že podle jeho názoru potřebujou peníze jenom kluci. Tohle vysvětlení mě ale neutěšilo.

Tušila jsem, cítila jsem celou svou bytostí, že se ode mě otec odtahuje.

Dával mi to až příliš jasně najevo. Když rozděloval klukům peníze a zachytil můj žadonící pohled, oči mu ztvrdly, pohodil svou černou hlavou a odvrátil se ode mě.

Někdy v neděli, odpoledne, ležel otec na ustlané posteli, polooblečený, četl noviny a mladší bratři se mu mohli tulit do náruče.

Starší kluci klečeli u hlavy postele, prohlíželi si obrázkové seriály a otec jim slabikoval texty. Dala bych cokoliv, kdybych si k němu mohla lehnout tak jako mladší bráškové, přitulit se k němu, položit mu hlavu na mohutná ramena. Představovala jsem si, jak bych se mu tváří otřela o jeho drsnou tvář. Představovala jsem si, jak mě s obhroublou něhou chytá rukama za hlavu nebo jak mě štípe, jako to dělal klukům, když na něj moc dotírali.

Ležel tam, mohutný, v kocovině se usmíval, otevřenou láhev piva u postele, vydechoval nakyslý pach alkoholu, a já jsem ho milovala a zbožňovala tak, jak jenom malá holčička dokáže milovat tátu. Klečela jsem skrčená v nohách postele, aby mě neviděl. Skrytá za novinami, někdy jsem mu úplně lehoučce položila ruku na nohu. On ale můj dotek ucítil a kopl nohou.

"Co tady ta holka slídí," nadával, "zalez někam."

Nepamatuju se, že by na mě někdy laskavě promluvil.

Tak jsem doma vyrůstala jako cizí a otec mi to dával znát den co den. Brzy se ode mě začali odtahovat i bratři a už pro mě v jejich hrách nebylo místo. Matka by mi tu odpíranou něhu ráda vynahradila, ale o její lásku jsem nestála. Neměla pro mě ani tu nejmenší cenu.

Naopak, když jsem viděla, jak je matka z mého odporu smutná, jak ji trápí moje nepřátelství, chtěla jsem se jí co nejvíc pomstít za otcovu cizotu. Ta dětská krutost mi ale útěchu nepřinášela. Stejně, jako se otec odtahoval ode mě, jsem se já snažila odtahovat od matky, a pokaždé mě přitom pálilo na prsou a v krku a v očích mě štípaly slzy, které jsem nikdy nevyplakala.

Tak nesmyslný je život. Nevzpomínám si už, kolik let jsem tuhle předem prohranou bitvu bojovala, ale jednou v sobotu, když otec odešel a kluci s jekotem trápili na dvoře kočku a matka mi zase podávala peníze, uhodila jsem ji rukou do dlaně, až se marky rozkutálely po zemi a utekla jsem s hlasitým pláčem pryč. Vybrečela jsem se v kůlně a pak jsem šla ven a domů jsem se vrátila až pozdě, když se už kluci najedli a usnuli.

Od té doby jsem hledala radost a přátele na ulici a domov jsem nenáviděla, byla to ale jenom palčivá nenávist odvrženého dítěte, která přinášela nejvíc bolesti mně. Od té doby jsem si oblíbila ulici a pochytila jsem tam všechno zlo a všechen hnus ulice: nadávky, vzteklý jekot, kapesní zlodějnu, neklid. Tehdy jsem už chodila do školy a větší kluci se mě pokoušeli osahávat, ale mě to ani nebavilo ani nevzrušovalo, protože jsem byla ještě dítě. Byla jsem chladné, neprobuzené dítě a netoužila jsem po ničem jiném než po něze. A v tamtom něha nebyla.

V sobotu v noci jsem však vždycky čekala, zkroucená na studené podlaze, rozechvělá, pěstičky strachem okousané, až se otec vrátí a dá matce napít z láhve. Jí se zaleskly oči, zčervenaly tváře a byla najednou krásná, i po pěti dětech. Mazlila se s otcem a pak se svlékla a přiměla i otce, aby se svlékl a šel s ní do postele. Ale když už zhasli světlo, ležela jsem v posteli jako na žhavých uhlíkách, napínala jsem uši a nenáviděla jsem matku a její udýchaný smích ve tmě. Strach z otce a nenávist k matce mě tak vyčerpaly, že jsem nakonec upadla do hlubokého spánku, jako bych ztratila vědomí.

 Tato kniha na Novém Literárním doupěti

 

   1   >

 

 

 

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books) v epub a pdf, recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle a další čtečky

TOPlist