Mika Waltari

PLAVOVLÁSKA
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

7

Ještě jsem se ale nevzdala, i když jsem už v hloubi duše věděla, že to je marné. Nevzdala jsem se jenom proto, abych si mohla říct, že jsem se aspoň snažila. Ve druhém místě, kde jsem sloužila, ale byli dva synové, studenti, a ani ne po dvou týdnech mi paní řekla, že si mě nemůže nechat kvůli synům. Z ničeho mě neobviňovala, tvrdila, že chápe, že jsem pořádné děvče a snažím se ze všech sil. V práci mi nemohla nic vytknout, ale nechat si mě nemohla. Potřetí už jsem to nezkoušela. Uvěřila jsem.

Rozhlédla jsem se kolem sebe a kolem mě bylo celé město, široké ulice a velké výkladní skříně plné krásných věcí, pouliční lampy večer a reklamy, zářící křiklavou červení a zelení. Peníze se zase všude točily, auta svištěla a hudba hrála. Proč bych se měla odříkat.

Žádný pořádný muž by o mě stejně nestál, kdyby se dozvěděl, co jsem byla a odkud jsem přišla, to jsem si myslela. Ne, nebyla jsem z těch, které muži nejprve žádají o ruku a teprve pak si něco začnou. Tak ať klesnu až na dno, rozhodla jsem se a na mysli mi vytanula otcova slova: "Proč jsem tě jenom nezabil."

Špatná společnost se najde vždycky, získat dobrou společnost je obtížnější. Začala jsem kroužit po tančírnách, až jsem měla na pořádné oblečení. Na téhle cestě se mi tedy dařilo. I byt jsem získala, se skvělou spolubydlící. Měla telefon a dokonce byla formálně zaměstnaná, neboť jeden její stálý zákazník, zlatník, kdykoliv potvrdil, že ji zaměstnává jako prodavačku. A dokonce jsem dostala i opravdovou stříbrnou lišku na krk, od opilého obchodníka s kožešinami, který nás pozval k sobě do skladu.

Navázala jsem styky s vrátnými a taxikáři, takže jsem nemusela šlapat chodník, ale mohla jsem na zákazníky čekat doma. Moje spolubydlící neměla žádnou chybu, až na to, že moc pila. Proto si taky vzala na byt právě mě, abych na ni dávala pozor, protože já sama jsem nepila než z donucení a jenom když se mi zdálo, že to muži chtějí, předstírala jsem opilost. Mnohokrát mi skoro ještě v noci volala, abych pro ni přijela a odvedla ji domů, protože byla tak opilá, že by to sama nezvládla.

Jinak to ale byla veselá a bezstarostná dívka, vždycky čilá, štědrá a dobrosrdečná. Mužům se líbila a rádi s ní utráceli peníze, protože na ní bylo vidět, jak se baví, a spala s nimi s neskrývaným potěšením.

"Proč bych jim neudělala potěšení, když mě to těší taky," říkala.

"Budu se bavit, dokud to půjde." Mohla by udělat štěstí, zlatník by se s ní snad i oženil, kdyby chtěla, i takoví muži jsou. Ji ale lákalo víc pití a o několik let později ji v jedné nálevně ubodali k smrti. Rozhodně to nebyla zlá holka, i když žila tak, jak žila.

Já jsem byla ale jiná. Nikdy jsem nedala mužům ani o chlup víc, než jsem musela. Těšilo mě dávat jim najevo, že se pokořuju jenom pro peníze, protože to je ponižovalo víc než mě a nikdy nezískali ani částečku mé skutečné bytosti. "Co s tebou vlastně je, děvče," řekl mi jednou jeden muž. "Ať s tebou člověk dělá cokoliv, jsi pořád jako kámen." I taková jsem dovedla být, i když jsem každou noc spala s jiným.

Na pohled jsem vypadala jako nedotčená, zdrženlivá a tichá dívka.

Když jsem se naučila rozumět mužům, co nejvíc jsem tuhle svou falešnou nevinnost zdůrazňovala. Oblékala jsem se jednoduše, malovala jsem si rty co nejméně, mluvila jsem vybraně a nepoužívala jsem sprostá slova. Myslím, že na první pohled mě nebylo možné rozeznat od dívky z dobré rodiny. Ty se v restauracích a tančírnách dokázaly někdy chovat mnohem nevázaněji.

Měla jsem nevinně plavé vlasy a v očích vždycky uzavřený výraz, jako by nic z toho, co se mi stalo, ani to nejhorší a nejhnusnější, nezasáhlo mou nejhlubší podstatu. Tuhle pózu jsem si dokázala snadno zachovat, protože brzy mě muži přestali zajímat. Ty velké zástupy mužů byly ve své podstatě stejné. Když jsem se vyspala s několika muži, jako bych poznala stovky jiných. Nebylo v nich nic nového, nic, co by mě ještě mohlo překvapit. Jejich tajné touhy a vášně byly prosté a nesmyslné, i když každý z nich pevně věřil, že právě on je výjimečný a jiný než ostatní.

Byla jsem drahá holka a vybírala jsem si zákazníky. Příliš dlouho se ale takhle pokračovat nedalo, to jsem věděla. Moje spolubydlící moc pila a já jsem se bála problémů s policií. Proto jsem se vdala za jednoho povaleče, co jezdil s taxíkem. Věděl, co jsem zač, protože mi často v noci volal a posílal mi zákazníky a další den si přicházel vyzvednout svůj podíl za zprostředkování. Ostatní řidiči chtěli peníze, tenhle chtěl mě. Jednou mi řekl: "Maire, pro tebe by bylo nejlepší, kdybys byla pěkně zašitá se mnou."

Možná do mě byl i zamilovaný, aspoň ze začátku. Ale netrvalo dlouho a začal mi domů vodit zákazníky. Napřed jim prodával jenom kořalku, později začal prodávat i mě. Nakonec začal jezdit už jenom v noci, pomalu objížděl ulice a vyhlížel zákazníky. Brzo jsem ho měla dost; připadalo mi, jako by můj život zabředl do špinavé vody. Proto jsem začala občas pít.

Přesto jsem celou dobu měla pocit, že tímhle přece můj život nemůže skončit, že tohle všechno je jenom na čas a že mě brzo něco potká.

Tohle manželství ale trvalo víc než tři roky a ty tři roky mě vyždímaly a zatvrdily, byla jsem už tvrdší než diamant a nemyslela jsem na nic jiného než na peníze.

Snažila jsem se šetřit, to bylo ale beznadějné, protože i můj muž pil a pak celé dny ležel a nebyl schopný sednout za volant a já jsem ho musela živit a kupovat mu kořalku, aby se vůbec probral z kocoviny.

I nájemné platil nepořádně, takže to všechno zůstalo na krku mně.

Myslela jsem si, že ho využiju, ale brzo se ukázalo, že nejvíc využívá on mě. Tehdy jsme se začali hádat a já jsem mu dělala, co nejhoršího jsem mohla. Byl líný a nepořádný a v posteli odporný. Ze zoufalství jsem si někdy vodila domů muže, s nimiž jsem se přes den seznámila v parku nebo v kavárně, a nechtěla jsem po nich peníze, naopak, nabízela jsem jim cigarety a dokonce i kořalku, když chtěli.

Umím těžko vysvětlit, proč jsem to dělala, ale občas jsem se cítila strašlivě osamělá a celý život mi naháněl hrůzu. Chtěla jsem, aby existoval někdo, kdo mě bude mít rád takovou, jaká jsem, nejen kvůli mému tělu. Chtěla jsem s lidmi mluvit jako rovný s rovným a cítit, že jsem svobodná a můžu dělat to, co chci. Stejně to ale nakonec vždycky skončilo tělem, protože to bylo to nejlepší, co jsem mohla nabídnout, a možná jsem nemohla nabídnout nic jiného, co by ti moji náhodní známí dovedli ocenit.

Ostatní holky se mě začaly stranit a báby říkaly, že jsem bláznivá.

Snad jsem doopravdy byla trochu blázen, ale bylo strašné cítit, jak mi roky utíkají, i když jsem ještě mladá; že už mě nic lepšího nepotká a že v sobě nosím temnotu. Někdy jsem se rozběsnila a křičela jsem na svého muže, i nožem jsem mu jednou vyhrožovala, takže se mi začal vyhýbat a chodil si po vlastních cestách, i s kamarády se rozkmotřil, pořádní taxikáři ho nenáviděli, protože jim svým chováním kazil pověst. Přece jenom byla většina z nich pořádná. On byl výjimka.

Začal mluvit i o rozvodu, zřejmě si myslel, že si mezi tou hromadou holek najde pro svoje kšefty nějakou veselejší a atraktivnější ženu.

Už ale musím vyprávět, jak jsem potkala Torstiho. Určitě mě po ulicích vedla nějaká tajná předtucha, když jsem byla sama. Oslovovala jsem muže a pevně jsem doufala v nějakou jiskru, která rozzáří mou temnotu. A přitom jsem ve skutečnosti nevěřila, že by se něco takového mohlo stát. Ale může se to stát a i když nevím, čím to je nebo proč to je, potřebovala jsem skutečně jenom jiskru, aby se ta tma ve mně rozplynula. Napřed to nebyl nikdo jiný než muž v pracovních šatech, opíral se navečer o pouliční lampu a kouřil cigaretu. Na první pohled to byl mužský jako každý jiný a nic zvláštního na něm nebylo.

Zahlédla jsem ho, když jsem šla domů, ale stačila jsem udělat jenom několik kroků, když jsem pocítila, že se musím otočit a vrátit zpátky.

Možná se to stává i jiným ženám, že v nich jiskřička roznítí požár.

Není k tomu potřeba víc než pohled, záblesk ve tváři, nebo jen obrys ramenou, na který se pak nedá zapomenout, vrací se v mysli znovu a znovu, celé roky. Většina žen asi přejde kolem a neodváží se ani otočit, aby se podívaly zpátky. Zvyk, plachost, stud jim v tom brání, jiskra vzplane nadarmo a možná už je potom nic podobného nepotká.

Mě ale zvyk ani stud zadržet nemohly. Byla jsem tvrdší než diamant a svobodná, mohla jsem si dělat, co jsem chtěla. Obrátila jsem se, vrátila jsem se zpátky a srdce mi v hrudi začalo prudce bušit. Ve světle pouliční lampy jsem si ho prohlédla pozorněji a skutečně na něm nebylo nic zvláštního. Už jsem v životě potkala bezpočtu hezčích a statnějších mužů. Byl dokonce menší než já, bledý a v obličeji jakoby hranatý.

Od nosu ke koutkům úst šly po obou stranách dvě hluboké vrásky, jak tam postával na rohu ulice, ruce v kapsách pracovních šatů a v ústech se mu pohupoval dřevěný náustek. Měl jasně modré oči.

"Promiňte, čekáte na někoho?" zeptala jsem se. Překvapilo ho, že jsem ho oslovila, a přejel mě pohledem od hlavy k patě. Když vyndal z úst cigaretu a chtěl odpovědět, všimla jsem si, že má na prstě snubní prsten. Díval se na mě, neusmál se a ani já jsem se neusmála.

"Dělal jsem přesčas," řekl. "Slíbil jsem, že tady kolem sedmý počkám na kamaráda. Domlouvali jsme se, že zajdem do sauny, ale už je po sedmý."

Když na mě promluvil, byla jsem ztracená. Za žádnou cenu bych se nedokázala usmát, měla jsem stejný pocit, jaký má asi liška, když vběhne do pasti a zaklapnou za ní železa. Neumím ten pocit vysvětlit.

Věděla jsem jenom to, že tenhle muž je můj a že ho nesmím za žádnou cenu ztratit. Už pouhý jeho hlas mě připravil o všechnu sílu.

"Pojďte se ke mně najíst," řekla jsem mu. "Bydlím hned tady vedle."

Zíral na mě. "To nejde," řekl pochybovačně.

"Pojďte," řekla jsem a on šel se mnou. Tak prosté to bylo.

Prostřela jsem a nabídla mu jídlo, ale nemyslela jsem na jídlo ani na neuklizený pokoj. Dívala jsem se jenom na něj a přemýšlela jsem, jak nekonečně blízký a známý může být úplně cizí člověk. Neumím ani vysvětlit, co v něm bylo známého, nikdy dřív jsem se s ním přece nesetkala, ani teď jsem s ním skoro nepromluvila. Nemohla jsem ani mluvit a ruce s nádobím se mi třásly, tak jsem byla nervózní ze strachu, že odejde a já už ho víckrát neuvidím. Nabídla jsem mu kořalku, protože jsem si myslela, že když bude pít, nebude třeba tak spěchat s odchodem, ale odmítl. Jedl lačně a bez ceremonií. Po jídle zůstal mlčky sedět u stolu a díval se mi do očí. Nezdálo se, že by se upejpal nebo styděl.

Potom vstal, přišel ke mně, položil mi ruce na ramena a řekl: "Děkuju, bylo to dobrý." Víc už toho neřekl, protože jsem se postavila proti němu a jiskra se ve mně rozhořela v plamen, že ani pořádně nevím, co se pak vlastně stalo. Vím jenom, že tma se ve mně rozplynula, když ke mně přišel, a když mě objímal, křičela jsem, jako by přišla moje poslední hodinka. Takhle mě před ním ještě nikdy nikdo neobjímal.

Později mi s úsměvem řekl: "Křičelas."

"Myslela jsem, že umřu," řekla jsem a hladila jsem ho po tvářích, hladila jsem mu krk a boky a tvrdá kolena.

"Jseš bláznivá ženská," řekl, zapálil si cigaretu a začal okusovat špičku, jak měl ve zvyku. Zůstal ale sedět, nespěchal s odchodem, jak jsem se bála. Když jsem se třesoucíma rukama česala, měla jsem pocit, jako by se kolem mě rozevřela země, a říkala jsem si, že snad třeba jen pro tenhle okamžik stálo za to žít a stát se tím, čím jsem se stala. Věděla jsem, že ho chci, ať mě to bude stát cokoliv. Na něj jsem přitom ale vůbec nemyslela, nepřemýšlela jsem, jestli mu přinesu štěstí nebo neštěstí. Nemyslela jsem na to, že ho snad přivedu do záhuby, sežehnu na prach jako ničivý požár.

Ne, o ničem takovém jsem nepřemýšlela; klečela jsem před ním, hladila ho po kolenou a chtěla jsem o něm všechno vědět. Kdo je a co dělá, jak žije, všechno mi bylo tak drahocenné, že jsem nechtěla přijít ani o jedno jeho slovo. Nestyděla jsem se a tehdy jsem ještě nepřemýšlela o tom, že mě bude mít brzy dost, když budu tak naprosto odevzdaně dávat najevo, jakou nade mnou má moc. Na nic jiného jsem nemyslela, jenom na něj.

Jmenoval se Torsti. Bylo mu přes třicet. Měl dobrou práci. Byl kovodělník. Byl tři roky ženatý. Děti neměl. "Podle mě nemá člověk právo přivést do takového světa děti," řekl. Mluvil i o politice, jako všichni muži. "Svět je třeba změnit," říkal. "Všechno, co se teď ve světě děje, jenom urychluje vývoj." Ale co mi bylo po světě a po vývoji.

Jenom jsem na něj zírala. Měl jasně modré oči, a když mluvil, občas v nich zajiskřily plamínky.

"A co ty?" zeptal se. "Já budu povídat příště," řekla jsem rychle.

"Řeknu ti to příště," zopakovala jsem a začala jsem ho hladit tak něžně, jak jsem jenom dovedla, jako by zmizelo všechno, co nás dělilo.

A v tom laskání nebylo nic, za co bych se styděla, protože jsem byla úplně a celá jeho.

"Možná že žádné příště nebude," řekl, ale jeho rty ztuhly a znovu se mě dotkl. Zaplavila mě povodeň a země se se mnou s rachotem zatřásla a pohřbila mě do temnoty a já jsem se v jeho náruči otřásala vzlyky. Tehdy jsem si uvědomila, že to všechno je pravda, ne sen, a taky jsem věděla, že pokud to bude v mé moci, nikdy se ho nevzdám.

Na jedné z příštích schůzek jsem mu řekla, že se můžu s manželem rozvést, kdykoliv budu chtít. Byla to pravda, věděla jsem toho na něj dost, než aby mi mohl bránit, i kdyby to snad měl v úmyslu. Torsti zbledl, když to slyšel, protože ho sotva napadlo něco takového, chtěl se zřejmě jen chvíli nechat unášet proudem, když ho povedu, a pak vystoupit zpátky na břeh, jako by se nic nestalo. Muž zapomíná snadněji než žena a každý muž je bezcitný ve vztahu k ženě, která ho chce.

Nicméně jsem mu tu myšlenku nasadila hned od začátku do hlavy.

I když se možná polekal a býval by chtěl vycouvat, už nemohl, protože mé tělo ho už zmámilo a já jsem věděla, že každý večer myslí na mě a netěší se už ze své ženy. Proto jsme se setkávali znovu a znovu, i když nijak zvlášť často jsme se kvůli jeho ženě stýkat nemohli.

Vyptávala jsem se na jeho ženu a on mi o ní všechno řekl. Jak už to muži dělají, vyprávěl mi i to, co by muž o své ženě neměl nikdy nikomu říkat, a já jsem vyzvídala tím víc, protože mi to působilo rozkoš, úplně jako bych otáčela nožem v rozjitřené ráně. Taková škoda, říkala jsem si, že už není svobodný. To se musí stát zrovna mně.

Torsti byl asi chytrý člověk. Měl školy a v práci byl šikovný, ale nebyl vůbec citlivý a neměl žádnou představivost. Byl uzavřený a mlčenlivý a každé slovo jsem z něj musela páčit jako heverem. Ale já, která jsem si myslela, že jsem tvrdší než diamant, jsem teď jakoby procitla a zjistila, že se ve mně nashromáždila taková bouře citů, která děsila i mě samotnou. On snad ani nebyl ničím zvláštní nebo výjimečný, jak už jsem řekla. Jenom mi byl předurčen, byl mi strašlivě blízký, tak blízký, že jsem se polekala a srdce se mi rozbušilo, když jsem se tehdy poprvé otočila a podívala se na něj, jak postává pod pouliční lampou, ruce v kapsách pracovního pláště, s okousanou špičkou na cigarety v zubech.

Takhle všechno nějakou dobu pokračovalo, tajně jsme se scházeli a nikdo nic nevěděl, ani jeho žena, protože Torsti pracoval často přesčas, a když byl se mnou, mohl jí vždycky říct, že dělal přesčas. Ale hodiny, které jsme spolu strávili, byly příliš krátké, a kradené štěstí mi rozežíralo srdce. Každý okamžik, každou vteřinu mě svíral strach, že ho ztratím, že jednou přijde den, kdy už se se mnou nebude chtít setkat. Takovýmhle peklem pro mě byla ta doba, a přesto jsem snad byla tehdy šťastnější, než kdykoliv předtím nebo potom.