<<< Zpět na Literární doupě - přehled všech autorů a knih

Oscar Wilde
překlad: J.Z. Novák

ZLOČIN LORDA ARTURA SAVILA
kompletní kniha, e-book

 

 

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě


Stáhnout tuto knihu v PDF, ePub a MOBI
    1   >

 

NEOBYČEJNÝ MODEL

Obdivná glosa

 

Když nejsou peníze, nemá žádnou cenu být okouzlujícím mládencem. Romantická dobrodružství, to je výsada boháčů, nikoli zaměstnání pro nezaměstnané. Chudí by měli být praktičtější a prozaičtější. Stálý příjem je lepší než podmanivý vzhled. Hughie Erskine tyto velké životní pravdy nikdy ne-praktikoval. Chudák Hughie! Po stránce intelektuální, to nutno přiznat, moc nevynikal. V živote neřekl nic duchaplného, ba dokonce ani nic zlomyslného. Ale zato báječné vypadal; měl zvlněné hnědé vlasy, výrazný profil a šedé oči. Byl stejně oblíben u mužů jako u žen a měl všechny přednosti, až na to, že neuměl přijít k penězům. Otec mu odkázal svou šavli od kavalerie a Dějiny anglo-francouzské války v patnácti svazcích. To první si Hughie pověsil nad zrcadlo, to druhé zastrčil do knihovny mezi Ru-ffova průvodce a Baileyho magazín a žil ze dvou stovek ročně, kteréžto kapesné mu vyplácela jedna stará teta. Zkoušel všechno možné. Na šest měsíců šel na burzu; ale co si má počít motýl mezi býky a medvědy? O něco déle obchodoval s čajem, ale brzy se mu znechutily i ty nejlepší druhy. Potom se pokoušel prodávat suché šery. Ale to se mu nevyplácelo; šery u něho vysychalo docela. A tak se posléze stal ničím, to jest příjemným mladým mužem, který měl obě ruce levé, dokonalý profil a žádné zaměstnání.

A k dovršení všeho zlého se ještě zamiloval. Ta dívka se jmenovala Laura Mer-tonová a byla to dcera plukovníka ve výslužbě, který ztratil v Indii dobrou náladu a dobré trávení a ani to, ani ono už nikdy nenašel. Laura Hughieho zbožňovala a on by ji byl na rukou nosil. Tvořili spolu nejhezčí londýnskou dvojici a oba dohromady neměli ani penny. Plukovník měl Hughieho velice rád, ale o zásnubách nechtěl ani slyšet.

"Přijďte ke mně, hochu, až budete mít svých vlastních deset tisíc liber, a potom uvidíme," říkával; a v takových dnech vypadal Hughie vždycky velmi otráveně a musel si zajít k Lauře pro útěchu.

Jednou ráno se cestou k Holland Parku, kde Mertonovi bydleli, zastavil u svého dobrého přítele Alana Trevora. Trevor byl malíř. Malování se ovšem v dnešní době vyhne málokdo. Jenže Trevor byl také umělec a umělci jsou dosti vzácní. Osobně to byl prapodivný, drsný chlapík s pihovatým obličejem a hrubými zrzavými vousy. Jakmile však vzal do ruky štětec, byl z něho skutečný kumštýř a po jeho obrazech byla dychtivá sháňka. Na Hughiem se mu zpočátku - to nelze zapírat - líbil jenom ten osobní půvab. "Malíři by se měli stýkat jen s lidmi, kteří jsou hloupí a hezcí," říkával, "prostě s lidmi, kteří poskytují umělecký požitek, když se na ně díváme, a duševní oddech, když s nimi mluvíme. Svět řídí muži, kteří jsou elegantní, a ženy, které nejsou elegické, nebo by ho aspoň řídit měli." Když však poznal Hughieho blíž, oblíbil si ho ještě víc pro jeho jaré, optimistické nálady a laskavou, bezstarostnou povahu a povolil mu neomezené entré do svého ateliéru. Když Hughie vcházel, Trevor právě posledními dotyky štětce dokončoval skvěly obraz starého žebráka v životní velikosti. Žebrák sám stál na vyvýšeném pódiu v koutě ateliéru. Byl to scvrklý děda s obličejem jako pomačkaný pergamen a s nadmíru zbědovaným výrazem. Přes ramena měl přehozen hrubý hnědý plášť, který byl samá díra, těžkopádné boty měl celé spravované a příštipkované, jednou rukou se opíral o sukovici a druhou natahoval pro almužnu ošumělý klobouk.

"To je úžasný model!" zašeptal Hughie, když si s přítelem potřásli rukou.

"Úžasný model?" opakoval hlasitě Trevor. "To bych řekl! Takové žebráky, jako je tenhle, denně nepotkáš. To je trouvaille, mon cher. Oživlé plátno od Velasqueze! Pane na nebi, jakou rytinu by podle něho byl udělal Rembrandt!"

"Chuděra stará!" pravil Hughie. "Vypadá jako umučení. Ale díky malířům může být asi rád, že takový obličej má, vid?"

"Samozřejmě," odpověděl Trevor. "Snad bys nechtěl, aby žebráci vypadali šťastně?"

"Kolik dostane takový člověk, když ti stojí modelem?" ptal se Hughie, když si našel pohodlné místečko na pohovce.

"Šilink za hodinu."

"A kolik dostaneš ty za ten obraz, Alane?"

"Za tenhle dva tisíce."

"Liber?"

"Guineí. Malíři, básníci a lékaři dostávají honoráře v guineích."

"Poslechni, já si myslím, že modelům by se měla dávat provize," zvolal se smíchem Hughie. "Pro ně je to zrovna taková námaha jako pro tebe."

"Neblázni, prosím tě! Jenom to nanášení barev jak člověka utahá! Natož pak to celodenní stání před stojanem! Tobě se to mluví, Hughie, ale já tě ujišťuju, že jsou chvíle, kdy umění málem dosahuje hodnoty ruční práce. Ale teď mi tu nezván, já musím dělat. Zapal si cigaretu a buď zticha."

Po nějaké chvíli vešel sluha a oznámil Trevorovi, že si s ním přeje mluvit rámař.

"Neuteč mi, Hughie," řekl Trevor, vycházeje z ateliéru, "jájsem hned zpátky."

Starý žebrák využil Trevorovy nepřítomnosti k tomu, že si chviličku odpočal na dřevěné lavici, která stála za ním. Tvářil se tak opuštěně a zbědované, že se Hughie neubránil pocitu lítosti a pátral ve svých kapsách po nějakých penězích. Našel jen jeden sovereign a pár měďáků.

"Ten chudák stará," pomyslel si, "to potřebuje víc než já, ale to znamená, že si čtrnáct dní nebudu moci vzít drožku." A přešel ateliér a strčil žebrákovi do ruky ten sovereign.

Stařec sebou trhl a přes povadlé rty se mu mihl lehký úsměv. "Děkuju vám, pane," řekl, "děkuju vám."

Potom přišel Trevor a Hughie se rozloučil, pořád ještě se trochu červenaje nad tím, co prve udělal. Den strávil s Laurou, dostal rozkošně vyhubováno za svou marnotratnost a domů musel jít pěšky.

Téhož večera, asi v jedenáct hodin, se vydal do klubu Paleta a našel tam Trevora, jak sedí sám a sám v kuřárně a popíjí rýnské se selterskou.

"Tak co, Alane, domaloval jsi ten obraz?" zeptal se, když si zapálil cigaretu.

"Domaloval i zarámoval, kamaráde," odpověděl Trevor. "A mimochodem, tys udělal ohromný dojem. Ten starý model, cos ho u mě viděl, je to tebe celý pryč. Musel jsem mu o tobě všechno povědět - kdo jsi, kde bydlíš, jaký máš příjem, jaké vyhlídky..."

"Alane!" zvolal Hughie. "To ho asi v noci najdu před domem. Bude na mě čekat. Ale ne, ty si děláš legraci, vid? Ubožák stará! Tak rád bych pro něj něco udělal. Mně to připadá hrozné, že někdo musí žít v takové bídě. Mám doma hromadu starých šatů -

myslíš, že by si z toho něco chtěl vzít? Ty jeho cáry se přece úplně rozpadají."

"Ale vypadá v nich skvostně," řekl Trevor. "Ve fraku bych ho nemaloval ani za nic. Co jsou pro tebe cáry, tomu já říkám romantika. Co ty považuješ za chudobu, to je pro mě malebnost. Ale o tvé nabídce mu povím."

"Vy malíři nemáte vůbec srdce, Alane," řekl Hughie vážně.

"Umělci je srdcem hlava," odvětil Trevor. "Ostatně, my máme předvádět svět, jak ho vidíme, ne předělávat to, co o něm víme. A chacun son métier. A teď mi pověz, jak se daří Lauře. O tu se ten staroch taky moc zajímal."

"Ale snad to neznamená, že jsi s ním mluvil i o ní?" zhrozil se Hughie.

"Mluvil. Ví všechno o neústupném plukovníkovi, o půvabné Lauře a o těch deseti tisících."

"Tak tys tomu starému žebrákovi povídal o všech mých soukromých záležitostech?" křičel Hughie a celý zrudl zlostí.

"Milý kamaráde," řekl s úsměvem Trevor, "ten starý žebrák, jak ho nazýváš, je jeden z nejbohatších lidí v Evropě. Ten by si mohl hned zítra ráno koupit cely Londýn a vůbec by nevyčerpal své konto. Má v každém hlavním městě svůj vlastní dům, večeří na zlatě, a kdyby ho to napadlo, tak může zabránit Rusku, aby šlo do války."

"Jak to proboha myslíš?" zvolal Hughie. "Tak, jak to říkám," pravil Trevor. "Ten staroch, cos ho dnes viděl u mne v ateliéru, je baron Hausberg. Je to můj dobry přítel, kupuje všecky mé obrazy a tak podobně a před měsícem mi dal za úkol, abych ho namaloval jako žebráka. Que veux - tu? La fantaisie ďun millionnaire. Ale musím přiznat, že byl velkolepý v těch svých hadrech, či vlastně v mých hadrech: ty jsem sehnal ve Španělsku."

"Baron Hausberg!" zvolal Hughie. "Pane na nebi! A já mu dal sovereign!" A zhroutil se v křesle jako živy obraz zděšení.

"Tys mu dal sovereign!" zařval Trevor a div se neskácel smíchy. "Ten už tedy neuvidíš, kamaráde. Son affaire, c'est Vargent des autres." "Proč jsi mi to neřekl hned, Alane? řekl Hughie mrzutě. "Nemusel jsem ze sebe dělat takového pitomce."

"Tak předně mě ani ve snu nenapadlo, Hughie," řekl Trevor, "že takhle lehkomyslně rozdáváš almužny. Že bys dal hezké modelce pusu, to chápu, ale že bys dal ošklivému modelu sovereign - ne, to mě na mou duši nenapadlo. Ostatně, já nebyl dneska pro nikoho doma. A když jsi ke mně vpadl, nevěděl jsem, jestli by Hausbergovi bylo milé, kdybych ti ho představil. Nebyl přece v gala."

"Ten si musí myslet, že jsem úplný tru-lant!" řekl Hughie.

"Ale kdepak. Měl výtečnou náladu, když jsi odešel. Pořád se pochechtával a mnul si ty své scvrklé ruce. Bylo mi divné, proč chce o tobě všechno vědět. Ale teď to chápu. Určitě ten svůj sovereign do něčeho investuje, každého půl roku ti pošle úroky a bude mít do společnosti ohromnou historku."

"Já mám ale smůlu!" bručel Hughie. "Udělám nejlíp, když půjdu spát. A ty to, Alane, nikomu neříkej. To bych se pak nemohl ukázat na ulici."

"Hlouposti! To přece dělá ohromnou čest tvému filantropickému smyšlení, Hughie. A nechoď ještě. Zapal si ještě jednu cigaretu a můžeš mi, jak chceš dlouho, povídat o Lauře."

Ale Hughie se nedal zadržet a celý nešťastný šel domů. A Alan Trevor se válel smíchy.

Nazítří ráno, když Hughie snídal, přinesl mu sluha navštívenku, na které stálo: Mon-sieur Gustave Naudin, de la part de M. le baron Hausberg. "Ten bude určitě chtít, abych se omluvil," řekl si Hughie. A přikázal sluhovi, aby toho návštěvníka uvedl.

Do pokoje vstoupil starý šedovlasý pán se zlatými brýlemi a řekl s lehkým francouzským přízvukem: "Mám prosím tu čest hovořit s panem Erskinem?"

Hughie se uklonil.

"Přicházím od pana barona Hausberga," pokračoval pán. "Pan baron ..."

"Prosím vás, pane, vyřiďte mu, že se mu upřímně omlouvám," koktal Hughie.

"Pan baron mi uložil, abych vám zanesl tento dopis." A vytáhl zapečetěnou obálku.

Bylo na ní napsáno Svatební dar pro pana Hughieho Erskina a slečnu Lauru Mertonovou od starého žebráka a uvnitř byl šek na deset tisíc liber.

Když si Hughie Lauru bral, byl mu za svědka Alan Trevor a na svatební hostině měl proslov baron Hausberg.

"Modely, ze kterých se vyklubou milionáři, jsou hodně vzácné," poznamenal Alan. "Ale ještě vzácnější jsou milionáři, ze kterých se vyklubou modely dobročinnosti."


Stáhnout kompletní knihu v PDF, ePub a MOBI

 

    1   >

 

 

 

[Listovat]

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books) v epub a pdf, recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle a další čtečky

TOPlist