Jiří Wolker

POHÁDKY
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Pohádka o Jonym z cirkusu

(1922)

I

Jony byl nalezenec. Matka jej jako třídenní robě pohodila ke dveřím kostelním, aby se s ním už nikdy neshledala. Takto, — zatím co ostatní děti vstupovaly do světa z růžových kolébek nebo aspoň z měkkých náručí matčiných, — ubohý Jony ležel před portálem venkovského kostelíčku jako krejcar ztracený žebračkou.

Vesničané se ho sice ujali, živili jej, ale každé jejich sousto bylo hořké a tvrdé. Ve světě byla bída a lidé byli lakomí. A dali-li už člověku někdy něco, tož ne z lásky k němu, ale ze strachu před Bohem. Robátko rostlo i těmito nepožehnanými sousty v chlévě mezi bučícími kravami, neboť bylo přiděleno služce Aneši. Ta si s ním mnoho starostí nenadělala; měla plné ruce práce jinde. A tak se stalo, že Jony, když mu bylo půl roku, spadl s lavičky, na kterou ho posazovali, a zlomil si žebro. Aneša v chaosu nad ním vrtěla hlavou, ale potom usoudila, že to zaroste „samo od sebe". Žebro sice zarostlo, ale Jony stal se hrbáčkem.

Nikdo by neřekl, že lidé jsou nejvíce šťastni tím, že jsou si navzájem podobni. Nikdo z těch, kdo mají dobré nohy, dvě ruce, zdravé tělo, oči a ústa. Jony-hrbáček to však věděl. Žádnému z vesnických chlapců se nepodobal a večer ho každá babka zdaleka poznala. Hrb postavil se mezi něho a ostatní lidi, hrb vyřadil jej ze štěstí dětí. „Hrbatý, hrbatý," volávali na něho zle a přel-li se, nikdo se nepřidal na jeho stranu. Neboť každý z vesnických chlapců si myslil, že i jeho pravda je hrbatá.

Kdyby se byl mohl Jony bít! Zprát všecky kluky, kteří se mu posmívali, položit na lopatky i mlynářovic Jendu! Byl by jistě se spřátelil se všemi, neboť zápasem roste láska. Ale on byl slabý, tak slabý, že po každé urážce musel sedět v prachu jak kamínek. Nemoha zlost odhoditi několika prudkými pohyby pěstí, ranou do nosu proivníkova, ba ani nadávkou, — musil ji spolykati. Spolykaná nenávist hromadila se v jeho tělíčku, tuhla a tvrdla kolem jeho srdce a Jony stal se zlým, mstivým a nenávistným.

 Když mu bylo čtrnáct let, vyhnali ho z dědiny. „Jsi dost velký, hledej si práci ve světě! Sirotek z pazderny může hlídat husy i krávy za tebe. Je menší a nesní tolik."

A Jony šel. Silnice vedla dlouho alejí topolů do kopce. Pod kopcem ležela dědina jako odřená kolébka. Jony zvedl pěst, ale jeho pěst byla malá, menší než nejmenší hnízda. Těžký večer přitiskl se na ni ze všech stran a ručka padla jako zlomená. Jony plakal, jda silnicí, tiše a beznadějně, jako pláčí broučci.

Spal v příkopě. Ve snu si řekl: „Ve městě učí mnoha řemeslům. Snad tam najdu nějakého mistra, který mě vyučí na siláka. Chci být silákem, musím jím být, abych se mohl (...)

(......)