Jiří Wolker

POHÁDKY
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

III

V ten čas přišla do cirku tanečnice Esther. Byla usměvavá a čistá jako z porculánu. Nosila zlatý cop na zádech a pod čelem modré oči. Tančila krásně všechny tance, ale nejkrásněji tanec motýlí.

Jonymu bylo tehdy osmnáct let a když po prvé uviděl Esther, zachvělo se mu srdce. Nevěděl nejdříve, co to znamená. Ale když přes skulinu v prkně, které dělilo oblekárnu od cirku, viděl její motýlí tanec, poznal, že je to láska, že je zamilován.

 Toho večera usnuli tygři na jeho prsou. Myslil na Esther. Na její ruce, na stříbrné krajky její sukničky. Myslil, jak by to bylo krásné, kdyby se ho dotkla jen konečkem prstů. Modří ptáci by mu vyletovali z hrudi. V nočním tichu hledal nejkrásnější slova, kterými ji zítra poví, že ji má rád.

Když však ráno šel kolem Esther, vše, co včera myslil, rozbilo se mu na padrť. Neboť její oči byly právě takové jako oči cirkusových diváků; chtěl v nich viděti lásku — a spatřil jen svoji hrbatou bídu. Jak by mě mohla milovat! řekl si teskně. Proč jsem mrzákem? Zasykal zlostně a šel ke starému clownovi, aby si dal vyrýt právě na srdce posledního tygra s rozšklebenou tlamou a smutnýma očima. Byl to věru poslední, neboť jeho tělo bylo už šelmami přeplněno jako zvěřinec.

Ale Esther večer tančila zase motýlí tanec a Jony neodolal, aby se nedíval skulinou. A poznal, že miluje ji stále tím víc, čím beznadějněji, neboť láska je milovat, i když se nesmí milovat.

Při svém čísle na hrazdě byl neopatrný. Neviděl hlubiny pod sebou, ani tygrů, ani diváků. Viděl jen Esther, která stála za bariérou, a myslil si, že se usmívá na něho.

Po svém čísle zastihl ji v převlekáme. Seděla před zrcadlem. Jony, spatřiv dvakráte její obraz, dvakráte ustrnul a zůstal stát na prahu, opíraje se o sloup jako raněný.

„Co se na mě tak díváte?" ptala se.

„Jste hezká."

Esther se usmála a obrátila se k němu:

„Myslíte?"

Jony svěsil hlavu. Přejela mu lehce rukou po vlasech. Potom se rozesmála a rozechvěla všechny věci svým smíchem. I Jonyho srdce.

Oblékla kabát a nasazovala klobouček.

„Jdete někam?" tázal se Jony.

„Ano, — musím."

„Smím jít s vámi?"

„Pojďte, ale jen kousek."

Vyšli. Bílé lucerny ulic organisovaly tmu. Ve stromořadí (...)

(......)