Jan Zábrana

Jan Zábrana se narodil roku 1931 v Herálci u Humpolce v rodině, ve které oba rodiče byli učitelé, politicky činní v národně-socialistické straně. V politických procesech po roce 1948 byli oba odsouzeni k mnoha létům vězení (oba Zábranovi rodiče byli propuštěni na svobodu při amnestii v roce 1960). Jiřina Zábranová napsala knihu vzpomínek Ohlédnutí (vydáno posmrtně 1994).

Po maturitě 1950 nebyl Jan Zábrana z politických důvodů přijat na FF UK. Začal studovat na Římsko-katolické bohoslovecké fakultě, tu však musel po čtyřech semestrech opustit. Po zatčení otce v roce 1952 se musel vystěhovat z rodinného domu v Humpolci. Přesídlil natrvalo do Prahy, kde v letech 1952-54 pracoval jako zámečník a brusič. V té době se seznámil s výtvarníky a literáty mimo oficiální umělecké struktury, např. Vladimírem Holanem, Bohumilem Hrabalem Bohumil Hrabal
[28.3.1914-3.2.1997] - a dalšími. Celoživotní přátelství navázal s prozaikem a publicistou Josefem Jedličkou a Josefem Škvoreckým Josef Škvorecký
[27.9.1924-3.1.2012] - .

V roce 1955 byl Jan Zábrana přijat do Kruhu překladatelů a od té doby pracoval jako překladatel prózy i poezie z ruštiny a angličtiny. V roce 1957 pak Zábrana debutoval v časopise s vlastní básnickou tvorbou, ačkoliv jeho první literární pokusy sahají již do roku 1941. Svoji první sbírku Utkvělé černé ikony vydal v roce 1965. Následovaly Lynč (1968) a Stránky z deníku (1968). Poslední báseň za Zábranova života vyšla v roce 1969. V následujících letech upadal autor do stále těžších depresí. V roce 1976 Zábrana onemocněl diabetem a v roce 1984 zemřel v Praze na rakovinu.

Celé Zábranovo básnické dílo bylo vydáno posmrtně v souborech Jistota nejhoršího (1991) a Básně (1993). Kromě poezie psal Zábrana v 50. letech i prózu, např. Sedm povídek (1993), dětskou knížku Táňa a dva pistolníci (1965) a spolu s Josefem Škvoreckým několik detektivek (Vražda v zastoupení, 1967).