Miroslav Žamboch

SERŽANT
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Opíral jsem se o kmen stromu, snažil se, aby oheň příliš nekouřil a polena rozmístěná okolo ohniště rovnoměrně prosychala. Smrákalo se, ale obloha zůstávala jasná a vypadalo to, že výjimečně budeme moci obdivovat hvězdy. Protože jsme tábořili jen pár set metrů od místa, kde nás před necelými dvěma týdny obklíčila jedovatá mlha a kde jsme při útěku nechali část výstroje, neměli jsme hlad a ani nás netrápila zima. Dokonce jsme nakrmili i našeho zajatce, nadporučíka Croltera. Přestože nekladl žádný odpor, ani se nepokoušel o útěk, dával jsem na něj pozor stejně jako na začátku a nepovolil mu pouta ani o píď. Navíc byl bosky a musel se spokojit pouze s pár kusy oděvu, protože jeho uniformu i boty si přisvojil Fill, kterému ve vězení moc oblečení nenechali.

Celý den jsem strávil slíděním po okolí. Mapa, kterou jsme měli k dispozici, byla právě v okolí pohřebiště starých králů velmi nepřesná, možná i záměrně zkreslená. Ve skutečnosti nedělilo hrobku od obětiště, kde jsme zabránili vraždě dívky, vzdušnou čarou víc než sedm set metrů. Na mapě to vypadalo na tři kilometry a pahorek pohřebiště měl úplně jiný tvar. Čím víc jsem o tom přemýšlel, tím víc jsem byl přesvědčen, že jde o záměrnou kamufláž. K tomu všemu jsem zjistil, že zákop, ve kterém poprvé neznámý nepřítel napadl naši rotu, tvoří obrannou linii kolem pohřebního pahorku a obětiště.

"Kolik dnů jí dáváš, než si pro nás přijde?" vyrušil mě Fill z myšlenek otázkou.

Sám se celý den nevzdálil od hrobky a pokud jsem to dokázal posoudit, čaroval, nebo se k tomu alespoň připravoval. Až po chvíli jsem pochopil, že se ptá na dobu útoku Temné dámy.

"I v případě, že přesně ví, kde jsme, tady nebude dříve než za tři dny. Teď už vlastně za dva," odpověděl jsem.

"Taky bych řekl," potvrdil a pomalu žvýkal kus regniku, kostky z nasušeného, rozdrceného a pak zase slisovaného hovězího s kořením.

Tři takové kostky patřily k plné polní každého vojáka průzkumného oddílu. Dalo se to jíst.

"Vezme si s sebou dost lidí. Neví, kolik nás ve skutečnosti je. Zvláště když jsme sejmuli Dupaata," pokračoval Fill v přemýšlení.

"A protože za námi přijde, můžeme ji zničit," doplnil jsem ho.

Zamyšleně ke mně vzhlédl a v zornicích se mu okamžik odrážely mihotavé plameny. Vypadal unaveně, skoro ztrhaně. Potom jeho únava ustoupila vzteku, vytáhl z pouzdra nůž, potěžkal ho v ruce a přímo ze sedu ho prudce vrhl přes oheň do kmenu nedalekého stromu. Čepel ještě hlasitě vibrovala, když vstal a šel zbraň vytáhnout.

"Vzduch v kryptě, kameny, ze kterých je postavena, dokonce i okolní půda je nasycená mocí, až se mi z toho dělá špatně. Celý den jsem odstraňoval maskovací kouzla, která tohle všechno schovávala. Mám k dispozici tolik moci, jako nikdy předtím. Jsem omezován pouze sám sebou, přesněji množstvím energie, kterou dokážu použít a zpracovat, aniž by mě spálila! Jsem přesvědčen, že se mi nevyrovná žádný čaroděj v království, možná se mohu postavit i Dupaatovi a jemu podobným nekromantům, ale Temné dámě ne! Ani se všemi výhodami nemám - nemáme v přímém boji šanci!" vychrlil ze sebe rychle.

Potom ho vztek opustil, nebo jej dokázal překonat a opět se posadil. Nožem přitom zamyšleně točil v prstech.

"Máme zbraň, o které nikdo neví. Jen se musíme odvážit ji použít. Zkusím to říct popořádku," začal jsem. "Náš prapor se nějakým omylem ocitl v Joudzou. Při běžné patrole jsme se setkali s ozbrojeným oddílem, který tady neměl co dělat. Dnes si myslím, že to byla jednotka, která měla královnu - Temnou dámu chránit při provádění rituálů v otevřeném terénu. Zničili jsme je a navíc jsme zabránili obětování dívky. Možná u toho byla i samotná Dáma. Musela být vzteky bez sebe, když zjistila, že ji vyrušili její vlastní lidé, ubozí vojáci se škraloupem. Odhaduji, že na dálku způsobila ve štábu velký rozruch a poslala vyšetřovací skupinu, aby zjistila, jak je možné, že jsme právě tady a kdo za to může. Jenomže sem přijeli McGregor s Poverem. Řekl bych, že nepatřili do kruhu jejích nejvěrnějších společníků, spíš se jako skuteční kontráši pokusili zjistit, co se tady vlastně děje. Možná něco tušili a chtěli přijít na stopu chlápkovi, co se schovává někde ve vysokém postavení a provádí zakázané věci.

Protože McGregor s Poverem okamžitě vyrazili do terénu, neměla možnost zastavit je žádným oficiálním rozkazem. Současně však nechtěla riskovat, aby dva kvalifikovaní čarodějové důkladně prozkoumali její rejdiště a zbytečně se ochomýtali okolo jejího největšího tajemství, hrobky králů. Uvědomovala si, že můj otec už kdysi na všechno přišel, a tím spíš se bála, aby se to neopakovalo. Proto se nás pokusila zlikvidovat. Neuspěla a všechno se následně zkomplikovalo, protože Gasupuréz tu dívku schoval na statek, který tajně koupil. Sám jsi říkal, že nedokončený rituál obětování přináší spoustu problémů. Dál už všemu moc nerozumím, ale vsadím boty," podíval jsem se na své vysoké kožené holínky zhotovené na objednávku u jednoho opravdu šikovného ševce, "že po všech těch zmatcích si nikdo neuvědomuje, že McGregor a Pover si na svou výpravu vzali tu nejnovější techniku, čtyři džípy poháněné petrolejovými motory, nacházející se vzhledem ke své složitosti daleko za Chandrekosovou mezí. Na straně stability je udržují jen složitá kouzla, ale s těmi si ty určitě poradíš, nebo ne?"

Zahoukala sova, oheň v průběhu našeho rozhovoru pohasl, Fillova tvář se změnila v temný ovál proti světlejšímu pozadí.

"A porušíme další pravidlo. Způsobíme destrukci reality, výbuch, který kus světa srovná se zemí, vyvoláme vlny chaosu oslabující základy lidského světa. Už jen to nás v očích všech ostatních postaví na stranu Temné dámy," řekl klidně.

"Asi ano," připustil jsem.

Spoustu věcí jsem neznal, spoustě jsem nerozuměl, mnoho jich přesahovalo mé chápání. Právě proto jsem se jimi nijak nezabýval. Jedna věc však byla jasná jako slunce na bezmračné obloze v pravé poledne. Temnou dámu jsme museli zničit kvůli pěti miliónům lidí. Nikdo neměl právo poslat je na smrt, ať byl jakkoliv mocný.

Řekl jsem to nahlas. Fill neodpovídal, uhlíky na krajích ohniště postupně chladly a jen uprostřed zůstávalo rudě zářící jezírko žáru. Ochladilo se, ve vzduchu se vznášel náznak mrazu.

"Je ještě jedna věc, která nám může pomoci," prohlásil jsem.

Věděl jsem, že se to Fillovi bude líbit ještě mnohem méně než destrukce džípů. Mně se to také nelíbilo.

"Potřebuju se vydělat, sakra! To mě necháte pořád svázanýho jako zvíře?" zahulákal na nás od jednoho ze stromů nadporučík Crolter.

Ležel spoutaný mimo doslech. Naše ignorování a samota, které byl ponechán, ho začínaly řádně deptat.

Fill se s povzdechem zvedl, aby mu umožnil večerní toaletu. Nebylo nutné zbytečně ho týrat a ponižovat.

"Jaká?" zeptal se.

"Prozradil jsi mi, že na Temnou dámu tvé síly nestačí. Taky jsi mi kdysi řekl, že obětováním člověka může čaroděj své schopnosti zmnohonásobit. Máme jednoho zajatce a prastaré obětiště."

Hlasitě vydechl, jako by ho někdo udeřil na solar a on nedokázal udržet vzduch v plicích. Bez odpovědi odešel k nadporučíkovi, chvíli s ním diskutoval, potom ho odvedl dál do tmy. Poslouchal jsem, jak si oba opatrně prorážejí cestu nočním lesem. Není nic nepříjemnějšího, než když si znečistíte bezprostřední okolí tábořiště.

Prohrábl jsem popel, přiložil pár drobnějších větví, a když se plameny rozhořely, přidal jsem silná polena. Z mého hlediska to bylo jasné. Zabijeme jednoho muže, abychom mnoho jiných zachránili. I když jsem při takových počtech měl v ústech kyselou pachuť zvratků, nemínil jsem ustoupit.

Fill se konečně vrátil a sedl si zpět k ohni. Zatím se neměl k řeči. Zapálil jsem si cigaretu, potáhl a pozoroval kouř proti zářícímu pozadí ohně. Už jich v krabičce moc nezbývalo.

"Už jsem to jednou nakousl. Vysvětlím ti to ještě jednou podrobněji," pronesl vážně Fill. "Viděl jsi mou sněhovou vločku, mám na mysli ten černý obsidián se světlými skvrnami. Už hodně dlouho se pohybuji na hraně, zkoumám zakázané praktiky, přemýšlím o nich, studuji je a někdy, i když jen částečně a v náznacích, je sám provádím. Vím, co riskuji, ale pokud chceš nepřítele porazit, musíš mu porozumět. Porozumět, ne se jím sám stát. Je docela dobře možné, že po tom, co toho chlapa rozřežu na obětním stole, nebudu mít proč s královnou bojovat. Stanu se něčím podobným jako je ona sama ve slabším vydání. Klidně v boji s ní umřu, ale nechci se změnit. Zápasím s tím celý život."

Poslední větu vyslovil skoro neochotně.

"Ale něco takového by nám pomohlo, ne?" ujišťoval jsem se.

"Ano. Pokud by se mi povedlo provést to nejlepší, co znám, a využil bych blízkého obětiště, které má neskutečný potenciál, minimálně by to výrazně srovnalo síly."

"A není žádná, vůbec žádná možnost, jak tvou..." nemohl jsem najít správné slovo, "tvou proměnu obejít?" zeptal jsem se nakonec.

"Vlastní rituál bys musel provést ty sám a já bych jen využil odkrytých bran ke znásobení vlastního magického potenciálu. Část moci bych však stejně přenesl na tebe a základním původcem i příjemcem bys tak byl ty," řekl po dlouhém přemýšlení.

"Tak se na to alespoň připrav. Neříkám, že to opravdu provedeme, ale neškodí mít něco v záloze," navrhl jsem.

Tím jsme naši debatu ukončili a šli spát.

Ráno jsme všichni tři vstávali za svítání a okamžitě se dali do práce. V poledne jsme s Crolterem měli od zákopnických lopatek krvavé mozoly a Fill byl tak unaven, že sotva mluvil. Nutno přiznat, že my pracovali manuálně, on hlavou. Ze čtyř džípů jsme mohli použít tři, protože jeden se mezitím změnil v hromadu nevábného houbovitého rosolu. To byla jedna z nevýhod věcí, které se svou složitostí přibližovaly Chandrekosově mezi, nebo ji dokonce překračovaly. Člověk si nemohl být ničím jistý a občas se realita změnila nevysvětlitelným způsobem bez zjevné příčiny. Můj otec by to určitě dokázal vysvětlit.

Klíčová místa stabilizačních magických diagramů vyrytých do vnitřní strany kapotáže jsme milimetr po milimetru vybrousili a Fill je nahradil vlastními výtvory. Opatrnost, k jaké nás nutil, mi připomínala zasazování rozbušek do minometných náloží. Protože ani potom nebyl Fill s výsledkem spokojen, musel jsem částečně demontovat motor a vytáhnout z něj jeden z pístů. I na něm se skvěl laikovi nic neříkající symbol. Konstruktéři se jistili po všech stránkách. Tohle už Filla uspokojilo. Prohlásil, že když vymontuji jeden píst z každého motoru, dokáže na dálku odpálit džípy pouhým lusknutím prstů.

Až těsně před půlnocí jsme s prvním kolem příprav skončili. Dva džípy jsme zamaskovali v místech, kolem kterých by Temná dáma v případě, že si s sebou vezme víc než pár desítek mužů a bude se chtít vyhnout nejhorším močálům, měla projít. Třetí vůz jsme zakopali přímo na vrcholu pahorku, kousek od hrobky králů, kde snil svůj věčný sen i můj otec. Pahorek s hrobkou byla citadela, kterou jsme hodlali bránit, náš hlavní stan a pravděpodobně i hřbitov.

Věděl jsem, že jen málokdy plány vycházejí, jak si jejich tvůrci přejí. Přesto jsem doufal.

"Vezmi si, je na tobě řada," podal mi Fill plát opečeného masa. Měli jsme štěstí, při zakopávání džípů jsme vyplašili stádo divokých prasat a jedno ze vzrostlých podsvinčat spadlo do jámy. Díky tomu jsme si vylepšili výživnou, ale nechutnou stravu jemným vepřovým. Mávl jsem rukou a ukázal, ať dá porci Crolterovi. Pracoval s námi celý den a nechtěl jsem ho nechat ležet někde ve stínu svázaného do kozelce. Nohy měl samozřejmě spoutané i teď, jednu ruku jsem mu přivázal za záda ke stromu, o který se opíral; při jídle si musel vystačit s druhou. V průběhu dne jsem se o něm, aniž bych si to přál, dozvěděl pár věcí. Měl ženu, tři děti a čtvrté na cestě. Podepsal službu v armádě na sedm let a zbývaly mu ještě dva.

Fill se najedl a šel zase na něčem pracovat. Abych se uklidnil, přebrušoval jsem meče, kontroloval zbraně, střelný prach v perkusním revolveru, řemeny výstroje, prostě všechno, na čem v bitvě může záviset bojovníkův život. Zatím jsme v ničem neměli štěstí a já pochyboval, že se nám ho dostane právě teď.

Ukládal jsem se ke spánku, když se k dohasínajícímu ohni vrátil Fill. Podle jeho chůze jsem poznal, že je něčím znepokojen. Bylo to směšné, oba jsme už několik dní žili ve stínu smrti, ale člověk si zvykne na všechno. Jeho chování však ukazovalo na něco nového.

"Co se děje?" zeptal jsem se, ale přípravu polního lůžka jsem nepřerušil.

"Nevím. Pomohl by nám pozorovatel. Připadá mi, jako by všechno, co udělám, probouzelo nějaké další síly, věci. Nerozumím tomu a nemám čas se tím zabývat. Sáhni si," podal mi malý, ve tmě nerozeznatelný úštěpek jakési hmoty.

Po hmatu jsem zjistil, že je to ploché a z jedné strany vyduté. Nebyl jsem si jistý, ale připadalo mi, jako by úlomek sám od sebe vibroval.

"Je to kousek lebeční klenby," vysvětlil.

Okamžitě jsem si vzpomněl na kosti padlých vojáků, které se tak moc nelíbily Hruzzimu, mému pozorovateli v četě. Tvrdil, že s nimi není něco v pořádku.

"Vibruje to stejně jako tehdy, ale mnohem výrazněji a s časem to zesiluje," potvrdil Fill můj odhad.

Šel jsem spát s kouskem lebky dávno mrtvého vojáka v ruce, a přestože jsem byl unaven, nemohl jsem usnout. Obloha byla jasná, vzduch křišťálově čistý, noční klid rušilo jen občasné zabzučení noční můry. Nade mnou na nejnádhernější klenbě světa zářila známá souhvězdí a probouzela úctu k neznámu. Jakoby nám osud chtěl ukázat, že opravdu stojí za to žít. Že i v bohy zapomenuté močálové krajině může být krásně. Nemusel mi to připomínat.

Přemýšlel jsem, co přinese zítřek. Bůhví proč jsem si vzpomněl na vizi, kterou mi ukázal Bingo Ring a na jeho věštbu, kdo zvítězí. Nechal jsem to být. Když už se jednou rozhodnete bojovat, nezbývá, než to dotáhnout až do konce. Těsně před usnutím se mi před očima objevila Dominičina tvář, potom se mi vybavila její vůně, horkost a pocit doteku sametové pokožky. Poslal jsem jí přání toho nejlepšího, ale to už jsem asi spal.