Julius Zeyer

FANTASTICKÉ POVÍDKY
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

X.

Jak to zavířilo v hlavě mé, jak spadalo mi bělmo s očí, jak mi bylo náhle jasno! – Flóra měla tajemství, skrývala je hluboko v srdci, a já jsem to neuhodl dávno z jejího chování! Již věděl jsem, co ji dříve táhlo do kláštera, již rozuměl jsem, co říci chtěla, když pravila v den našeho sňatku, že oplakává svoje ideály. Nyní nabyla slova její tenkráte pronesená, když jsem na ni doléhal, jestli nikdy nesnila o sňatku jako jiné dívky, docela jiného významu, než jsem jim byl přikládal! Jak upřímná a zrádná zároveň to byla slova: „Snila-li jsem o sňatku, pak zajisté o jiném než o tom našem.“… Nebylo pochybnosti, na dně jejího srdce spočívala upomínka na lásku k jinému, na lásku a sňatek, ku kterému Frýdecký, tvrdý ten despota, nesvolil z příčin jakýchkoli! Celá moje bytosť se zatřásla, žíznil jsem po pomstě! Ale proč podobné záští a zuřivosť? Neptal jsi se nikdy po citech jejích, nikdo tě neklamal! kázal chladný rozum, ale srdce v divém bouření odpovídalo ve mně rázem: proto vře ve mně vášeň, proto že ji miluju vzdor všemu zapírání, že od prvního okamžiku jsem ji miloval, protože ji miluju horoucněji v této chvíli, kdy jsem poznal, že i ona je lásky schopna… však běda neskonalá! Je lásky schopna, ale nikoliv lásky ke mně! A opět zabouřila ve mně nenávisť k té ženě, která sedíc u mého krbu, pod střechou mých otců, duši naplněnu měla obrazem jiného! A přece co mohl jsem jí vyčítat? Netázal jsem se nikdy, zdali mne bude moci milovat, naopak řekl jsem jí, že nedbám o lásku, uzavřel jsem s ní smlouvu a ona smlouvu tu dodržela. Co zbývalo mi činit chycenému ve vlastní pasti?

Měl jsem tajemství její vynutit z pohrdlivých úst? Měl jsem jí říci, že smutek, který na tváři nosí, je pro mne krvavou urážkou? K smíchu! To vše nemělo se smlouvou naší nic společného. Nezbývalo, než záští a zármutek svůj tajit, ukrývat jako ona to svoje tajemství. A dle toho jsem se také řídil…

Jak smutná to upomínka na dlouhou, bezkonečnou tu zimu horskou! Jako fantomy vystupovaly bledé, truchlé ty mlhy z hvozdův a blížily se zuřivou vichřicí hnány víc a více, až nás pevně a neuprosně objaly v chladné náručí. Tma a zima byly s nimi a kladly těžký příkrov na dům a na okolí, odlučujíce nás od světa ostatního; a když nás byla vichřice pohřbila pod sněhy, vedla dlouhý, srdcelomný pláč nad námi, jako vdova nad hrobem manžela, nebo lépe jako matka vražednice nad rovem usmrceného dítěte… A my sedali jsme sami v dlouhé, pusté síni, každý zabrán do svých myšlenek, a oheň, který na krbu zářil a někdy jako mátoha do výšky vzplanul, vrhaje rudý úsměv na bledé tváře předků na obrazích, byl málomocný a nerozehřál našich srdcí – zůstali jsme uzavření, chladní jako ten sníh padající v třpytných hvězdách tichou nocí, byli jsme němí jako ta noc, halící svět v mrtvou svoji černosť…

V takovém rozpoložení mysli, v tak trapných okolnostech vábily mne zádumčivá knihovna otcova a bizarní spisy tam urovnané znova a dvojnásobnou silou. Již mi nebylo divno, jak se kdo s knihami (...)

(......)