Émile Zola

Když bylo Zolovi necelých 18 let, přestěhoval se s matkou do Paříže. Zde na lyceu obtížně doháněl zameškané vzdělání a dvakrát neuspěl u maturitní zkoušky. Nakonec byl bídou donucen přijmout místo v nakladatelství Hachette. Ve volných chvílích psal Zola kratší prózy, ještě ovlivněné romantismem, a po šest měsíců řídil literární kroniku Evénement. Zde v ostrých kritikách napadal kdekterou veličinu tehdejšího literárního světa, značně na sebe upozornil, ale to Zolu nijak neuspokojilo, protože toužil stát se romanopiscem.

Po třech neúspěšných pokusech se Zola prosadil až v roce 1867 románem Tereza Raquinová, který je tragickým příběhem ženy, která se spojí se svým milencem proti manželovi a neváhá jej zavraždit. Kruté výčitky svědomí a neutěšené prostředí, v němž žijí, jim však učiní z života peklo, takže oba nakonec spáchají sebevraždu. Zde Zola definitivně zúčtoval s romantismem a v knize nalezneme i všechny prvky jeho naturalistického kréda, které později sepsal v teoretické práci Experimentální román.

Zola se domnívá, že román musí být postaven na vědeckém základě a spisovatel má být pouze pozorovatelem a zapisovatelem objektivní reality. Základem tvorby mají být pouze fakta. Postavy jeho románů jsou určovány nejbližším prostředím, v němž žijí, a dědičností. Dědičnost se stává velkým Zolovým tématem v jeho proslulém cyklu Rougon-Macquartové s podtitulem "přírodopisná a sociální studie rodiny za druhého císařství". Z dvaceti knih cyklu jmenujme ty nejslavnější: Štěstí Rougonů, Břicho Paříže, Zabiják, Nana a Germinal. Z osobních zážitků Zola čerpal v románě Dílo. Výjimečný svým jazykem a skvělým popisem moderní technické společnosti, která se svou odcizeností podílí na morálním pádu člověka, je román Člověk bestie.