Douglas Adams
překlad: Jana Koubová

HOLISTICKÁ DETEKTIVNÍ KANCELÁŘ DIRKA GENTLYHO
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

kapitola šestnáctá...

Následujícího rána se Richard vzbudil na druhý pokus.

Sešel dolů, při snídani byl neklidný a mrzutý a nic se mu nedařilo. Spálil toasty, rozlil kávu a uvědomil si, že včera zapomněl koupit marmeládu, ačkoli to měl v plánu. Pak svůj chabý pokus o nakrmení vlastní osoby podrobil důkladné analýze a napadlo ho, že by si možná mohl vyšetřit chvilku a vzít dnes večer Zuzanu na nějakou báječnou večeři a vynahradit jí tím ten včerejšek.

Jestli ji přesvědčí, aby s ním šla.

Gordon pěl pořád nekonečné ódy na jednu restauraci a doporučoval jim, aby ji vyzkoušeli. Gordon byl na restaurace machr - rozhodně v nich trávil dost času. Richard několik minut jen tak seděl a poťukával tužkou o zuby a pak šel nahoru do pracovny a pod haldou počítačových časopisů vylovil telefonní seznam.

L'Esprit d'Escalier.

Zavolal tam a chtěl objednat stůl, ale když řekl na kdy, vyvolal zjevné mírné pobavení.

"Ah, non, m'sieur. Je mi líto, ale to nejde. U nás je třeba rezervovat místa aspoň tři týdny předem. Pardon, m'sieur."

Richard se podivil, že existují lidé, kteří vědí, co chtějí dělat za tři týdny, poděkoval a zavěsil. Tak třeba zase pizza, když nevyšlo tohle. Pizza mu připomněla včerejší schůzku, na kterou nakonec nešel, a po chvilce ho ovládla zvědavost, takže sáhl znovu po seznamu.

Gentleman...

Gentles...

Gentry.

Žádný Gently tam nebyl. Ani jeden. Našel ještě další seznamy, až na jeden, S-Z, který mu uklízečka z důvodů, kterým nikdy nepřišel na kloub, neustále vyhazovala.

Nenašel samozřejmé ani Cjelli ani žádné podobné jméno. Ani Jently, ani Dgently, ani Djently, ani Dzently, nic takového. Napadla ho jména Tjently, Tsently nebo Tzently, a tak zavolal na informace, ale nikdo to nebral. Znova se posadil, poťukával tužkou o zuby a pozoroval, jak se mu na obrazovce pomalu převaluje pohovka.

Opravdu zvláštní, že je to sotva pár hodin, co se po Dirkovi vyptával Reg.

Kdybyste skutečné někoho potřebovali najít, z kterého konce byste se do toho pustili? Co byste podnikli?

Zkusil policii, ale taky to tam nikdo nebral. Tím končí. Vyzkoušel už všechno, co se dalo. Už snad jen najmout soukromého detektiva, a to zná přece jen lepší způsoby, jak utratit peníze a strávit čas. Však na Dírka zase někdy narazí. Doposud se každých pár let potkávali.

Stejně mu nejde do hlavy, že opravdu existují lidé, kteří dělají soukromé detektivy.

Co jsou to za lidi? Jak vypadají? Kde pracují?

Jakou vázanku by si asi člověk uvázal, kdyby byl soukromým detektivem? Pravděpodobné by to musela být taková vázanka, kterou by lidé na soukromém detektivovi nečekali. Nedej bože ještě po ránu řešit takové problémy!

Z čiré zvědavosti, ale také z jiných důvodů, třeba proto, že jediná alternativa byla sednout k počítači a pracovat na Hymně, se dal do listování Žlutými stránkami.

Soukromí detektivové - viz Detektivní kanceláře.

V takovém seriózním podnikatelském kontextu ta slova vypadala skoro nepatřičně. Vracel se seznamem na začátek. Diskotéky, Dezinfekce, Dětský textil, Detektivní kanceláře...

V tu chvíli zazvonil telefon a Richard se ohlásil poněkud odměřené. Neměl rád, když ho někdo vyrušoval.

"Děje se něco, Richarde?"

"Á, ahoj, Kate. Promiň, ne. Byl jsem... myšlenkami jinde."

Kate Anselmová byla další hvězdná programátorka ve WayForward. Pracovala na dlouhodobém projektu Umělé inteligence, což mohlo znít jako nějaká absurdní fantazie z jiného světa, dokud vás Kate nezasvětila. Gordon to zasvěcování potřeboval často, zčásti proto, že ho znervózňovalo, kolik peněz ten projekt polyká, zčásti proto, že... prostě proto, že rád Kate poslouchal, o tom nebylo nejmenší pochyby.

"Nechtěla jsem tě vyrušit. Já jenom, víš, snažila jsem se sehnat Gordona, a nikde není. Zkoušela jsem Londýn, chalupu, jeho auto, jeho pager, a nic. Připadá mi to divné u člověka, který je tak posedlý neustálým kontaktováním lidí, jako Gordon. Slyšels, že si nechal zapojit telefon i do své vodní samotky? Vážné."

"Od včerejška jsem s ním nemluvil," řekl Richard. Najednou si vzpomněl na kazetu, kterou vzal ze Zuzanina záznamníku, a jen doufal, že v Gordonově vzkazu není nic podstatnějšího než ty nesmysly o králících. Pokračoval: "Vím, že chtěl jet na chalupu. Mmm, kde je teď, to nevím. Zkoušelas -" Richard si honem nevzpomněl, kam by to ještě mohla zkusit - "...mmm. Pánajána!"

"Richarde?"

"To snad není pravda..."

"Richarde, co se děje?"

"Nic, Kate. Právě jsem si přečetl něco úžasného."

"Vážně? A co čteš?"

"No, vlastně telefonní seznam..."

"Opravdu? To bych sebou měla hodit a honem si ho taky letět koupit. Filmová práva už někdo má?"

"Kate, promiň. Můžu ti zavolat za chvilku? Já opravdu nevím, kde je Gordon právě teď a -"

"To nic. Já to znám, jaké to je, když se nemůžeš dočkat, abys už už otočil na další stránku. A vždycky tě udržují v napětí až do konce, že? To určité musel udělat Zbigniew. Ahoj a hezký víkend." Zavěsila.

Richard taky odložil telefon a upřeně hleděl na inzerát ve Žlutých stránkách.

 

HOLISTICKÁ DETEKTIVNÍ KANCELÁŘ
DIRKA GENTLYHO
Zločiny řešíme jako celek
Osoby vám najdeme v celku
Potřebujete-li celkové řešení nějakého problému, volejte ihned
(Specializujeme se na ztracené kočky a nechutné rozvody)
33a Peckender Street, London N1-354 9112

 

Do Peckender Street dojde za pár minut. Poznačil si adresu, oblékl kabát a rozběhl se ze schodů. Cestou se zastavil, aby omrkl, co pohovka. Určitě je v tom nějaká finta, něco triviálního, co mu nedochází. Pohovka se vzpříčila v místě, kde se dlouhé úzké schodiště mírně stáčí. V tom místě jsou schody na několik metrů přerušeny odpočívadlem, a je to v podstatě přesné pod Richardovým bytem. Richard však na ní neobjevil nic nového, takže ji nakonec přelezl a vyšel z domovních dveří.

Když v Islingtonu člověk mrští cihlou, může si být celkem jistý, že trefí tři starožitnictví, jednu realitní kancelář a jedno knihkupectví.

A i když je přímo netrefí, na sto procent v nich spustí poplašné zařízení, které se někdo uráčí vypnout až po víkendu. Nějaké policejní auto si hrálo svou oblíbenou hru plyn - brzda a se skřípěním zastavilo těsné u Richarda. Richard je zezadu obešel a přešel na druhou stranu.

Byl studený a jasný den, jaké má Richard rád. Přešel přes Islington Green, kde mlátí opilce, kolem místa, kde stávala stará Collins Music Hall, než vyhořela, a pak prošel Camdenskou pasáží, kde berou na hůl americké turisty. Chvilku se probíral krámy v jednom starožitnictví, padly mu do oka jedny náušnice, které by se možná mohly líbit Zuzaně, ale co když ne? Pak znejistěl, jestli se vůbec líbí jemu, a nevzal je. Nahlédl také do jednoho knihkupectví a v náhlém hnutí mysli si koupil antologii Coleridgeových básní. Jen proto, že tam prostě ležela.

Pak kličkoval postranními uličkami, ty ho vyvedly přes kanál kolem obecních domků, které kanál lemovaly, pak přešel celou řadu stále menších náměstíček, až konečně dorazil do Peckender Street. Ukázalo se, že je od jeho bytu mnohem dál, než předpoládal.

Byla to přesně ta ulice, kterou o víkendech projíždějí v obřích jaguárech vývojoví projektanti a slintají. Bylo v ní plno obchodů, kterým končily nájemní slmouvy, průmyslové podniky z viktoriánské doby a také neudržovaná pozdně georgiánská řadová zástavba. To vše tady přímo volalo po zbourání, aby tu mohly vyrůst mladé, bytelné betonové krabice. Všude kolem se potulovaly hladové houfy obchodníků s nemovitostmi, hlídali se navzájem, v neustálé pohotovosti.

Číslo 33, když je Richard konečné našel, úhledně vmáčknuté mezi 37 a 45, bylo v bídném stavu, ale o nic horším, než většina ostatních.

V přízemí byla omšelá cestovní kancelář, jejíž výkladní skříň byla prasklá a vybledlé plakáty BOAC zřejmě věkem získaly na ceně. Vedle byly domovní dveře, natřené zářivě červenou barvou, ne sice pořádně, ale aspoň čerstvě. Na zvonku u dveří bylo tužkou úhledné napsáno ‚Dominique, výuka francouzštiny, 3. patro'.

Ze všeho nejnápadnější však byla lesklá mosazná tabulka umístěná přesně uprostřed dveří s vyrytým nápisem ‚Holistická detektivní kancelář Dirka Gentlyho'.

Nic víc. Vypadala úplně nové, dokonce i šroubky, kterými byla připevněna, se ještě leskly.

Richard si otevřel a nakoukl dovnitř.

Uviděl krátkou zatuchlou chodbu, v níž toho nebylo o moc víc než schody nahoru. Dveře na opačném konci chodby nejevily známky toho, že by je za poslední roky někdo otvíral. Z kupy krámů, které byly u těch dveří naházené, čouhaly staré kovové regály, akvárium a rám kola. Všechno ostatní bylo natřeno na šedo, stěny, podlaha, schody, a tam, kam natěrač dosáhl, i zadní dveře. Byl to zřejmě pokus za laciný peníz dodat chodbě elegance, jenže teď už bylo všechno zase ošoupané a na jednom vlhkém místě u stropu se rozlézala houba.

Dolehly k němu rozčilené hlasy, a když stoupal po schodech, uvědomil si, že se ty hlasy účastní dvou úplně odlišných vzrušených debat někde nahoře.

Jedna z nich skončila rázně - alespoň jeden z účastníků ji prudce uťal - a po schodech dolů dupal rozzuřený obtloustlý muž a cestou si rovnal límec na kabátě. Druhý hlas však povykoval dál a shora bylo slyšet přívaly ukřivděné francouzštiny. Tlusťoch se protáhl kolem Richarda a procedil mezi zuby: "Neutrácejte za to, je to podfuk," a zmizel do chladného rána.

Druhá hádka se odbývala polohlasem. Jakmile Richard vstoupil do první chodby, práskly někde dveře a ukončily i ji. Nahlédl do prvních pootevřených dveří.

Vedly do malého předpokoje. Další dveře, uvnitř, byly pevně zavřené. Nějaká dívka, baculatá v obličeji a poměrně mladá, v laciném modrém kabátě, vytahovala z šuplíku nejrůznější šminky a balíčky Kleenexu a všechno si cpala do tašky.

Jsem tady správně v detektivní kanceláři?" zeptal se nesměle Richard.

Dívka přikývla. Kousala se přitom do rtu a upřeně hleděla dolů.

"A pan Gently je přítomen?"

"Možná," odpověděla a odhrnula si vlasy z obličeje. Byly ale tak kudrnaté, že je pořádně odhrnout ani nešlo. "Ale možná taky že ne. Proč bych vám to měla říkat? Ať si je, kde chce; mně do toho nic není. To je jen a jen jeho věc, kde je."

Vytáhla poslední lahvičku laku na nehty a chtěla šuplík zasunout. Marně, bránila tomu tlustá kniha postavená v šuplíku na výšku. Ještě jednou zkusila šuplík přibouchnout, neúspěšně. Vytáhla knížku, vyškubla z ní chumáč listů a položila ji zpátky. Tentokrát už zásuvku hladce zabouchla.

"Vy jste jeho sekretářka?" zeptal se Richard.

Jsem jeho bývalá sekretářka a hodlám jí zůstat," prohlásila a zaklapla rezolutně kabelku. Jestli chce svoje prachy utrácet za jakési pitomé mosazné tabule, drahé jak potvora, místo aby zaplatil mně, tak budiž. Ale já to trpět nebudu, děkuju pěkně. Prý je to pro firmu důležité! Blbost! Pro firmu je důležité, aby někdo pořádné vyřizoval telefonáty, a chtěla bych vidět, jak mu to dělá ta jeho nóbl mosazná cedule! Jestli dovolíte, ráda bych vypadla."

Richard jí ustoupil a ona vypadla.

"Pánbůh zaplať, konečně pryč!" zařval hlas z vedlejší kanceláře. A když vzápětí zazvonil telefon, okamžitě jej zvedl.

"Prosím?" zněl odvedle podrážděný hlas. Dívka se narychlo vrátila pro šátek, ale potichu, aby ji bývalý zaměstnavatel neslyšel. A pak odešla nadobro.

"Ano. Holistická detektivní kancelář Dirka Gentlyho. Co pro vás můžeme udělat?"

Příval francouzštiny nahoře ustal. Rozhostilo se zvláštní, napjaté ticho.

Hlas uvnitř odpovídal: "Přesně tak, paní Sunderlandová. Nechutné rozvody jsou naše specialita."

Nastala odmlka.

"Ano, děkuji, paní Sunderlandová. Ani není tak moc nechutný."

Klapnutí odloženého sluchátka a hned nato další zvonění.

Richard se rozhlédl neútulnou místností. Moc toho tady nebylo. Otlučený dřevotřískový stůl s lesklým povrchem, stará šedá registrační skříňka a tmavě zelený plechový odpadkový koš. Na zdi visel plakát Duran Duran a na něm bylo tlustou červenou fixkou načmáráno ‚Prosím vás, sundejte to'.

Pod tím někdo další připsal ‚Ne'.

Pod tím bylo tou první rukou připsáno ‚Trvám na tom, aby to zmizelo'.

Pod tím načmárala druhá ruka ‚Ne'.

Pod tím - ‚Máte padáka'.

Pod tím - ‚Fajn'.

A tím zřejmě záležitost skončila.

Zaklepal na dveře, ale nedostalo se mu odpovědi. Místo toho hlas uvnitř pokračoval: Jsem velice rád, že se mne na to ptáte, paní Rawlinsonová. Výraz ‚holistický' souvisí s mým přesvědčením, že naším hlavním zájmem je úplné základní vzájemná propojenost všech věcí. Já se nezabývám takovými malichernostmi, jako třeba prášek na otisky prstů, usvědčující žmolky v kapsách nebo nepodstatné stopy na zemi. Já zastávám názor, že každý problém lze vyřešit odhalením struktury a sítě celku. Spojitosti mezi příčinami a následky jsou často mnohem jemnější a složitější, než bychom svým těžkopádným a šablonovitým chápáním fyzického světa předpokládali, paní Rawlinsonová.

Uvedu vám příklad. Když jdete na akupunkturu s bolavým zubem, zapíchnou vám jehlu do stehna. Víte proč, paní Rawlinsonová?

Ani já ne, paní Rawlinsonová, ale my to máme v úmyslu zjistit. Těšilo mé, paní Rawlinsonová. Na shledanou."

A hned zvonil další telefon.

Richard opatrně pootevřel dveře a nahlédl dovnitř.

Byl to tentýž Svlad čili Dirk neboli Cjelli. Po těle trochu zaoblenější, pokožka na krku a kolem očí unavenější a zarudlejší, ale v podstatě to byl ten obličej, který si Richard živě pamatoval, když jeho majitel se smutným úsměvem na rtech před osmi lety nastupoval do antonu cambridgeské policie.

Měl na sobě starý tlustý světle hnědý oblek, který vypadal, jako by se v něm v nějakých vzdálených lepších časech na pravidelných expedicích prosekával ostružiním. Dále červenou kostkovanou košili, která ani v nejmenším neladila s oblekem, a zelenou pruhovanou vázanku, která odmítala komunikovat jak s oblekem, tak s košilí. Na očích měl silné brýle s kovovými obroučkami, které pravděpodobně zčásti vysvětlovaly jeho cit pro oblékání.

"Á, paní Bluthallová! Jsem šťastný, že voláte. Je to vážně přímo povznášející pocit, když s vámi mohu mluvit. Velice mnou otřáslo, že vaše malá skonala. Je to opravdu zoufalá zpráva. A přece... přece... Neměli bychom dovolit, abychom kvůli bezmeznému zoufalství nedokázali vidět to čisté světlo, v němž vaše požehnaná kočička navěky přebývá.

Myslím, že ne. Naslouchejte pozorně! Zdá se mi, že ji slyším tu a tam mňoukat. Volá na vás, paní Bluthallová. Říká, že je spokojená a klidná. Říká, že bude ještě klidnější, až zaplatíte sem tam nějaké účty. Tušíte vůbec, na co naráží, paní Bluthallová? Popřemýšlejte o tom. Zdá se mi, že jsem vám taky zhruba před třemi měsíci jeden posílal. Kdoví jestli to není právě ten, který ruší její věčný klid."

Dirk energickým gestem pokynul Richardovi, aby šel dál, a pak mu ještě naznačil, že by mu mohl podat zmuchlaný balíček francouzských cigaret, na které od telefonu nedosáhl.

"Takže v neděli večer, paní Bluthallová. V neděli večer, o půl deváté. Adresu znáte. Ano, vaše kočička se nám určitě zjeví a vaše šeková knížka doufejme taky. Zatím na shledanou, paní Bluthallová. Na shledanou."

Sotva se zbavil paní Bluthallové, už zvonil další telefon. Dirk popadl sluchátko a zároveň si zapaloval pomačkanou cigaretu.

"Á, paní Sauskindová! Moje nejstarší a dovolím si říct nejváženější klientka! Přeji vám dobrý den, paní Sauskindová. Dobrý den. Je mi to líto, bohužel se nám ještě nepodařilo mladého Rodericka najít, ale pátrání vrcholí a jsem si jistý, že už přechází do závěrečného stadia. Buďte klidná, je to už jen otázka několika dní, než se vám zase váš malý uličník uvelebí natrvalo v náručí a spokojeně zamňouká. Á, ano, účet - jen se chci přeptat, jestli jste ho dostala."

Ukázalo se, že pomačkaná cigareta je tak pomačkaná, že ani nehoří. Dirk si tedy posadil sluchátko na rameno a lovil v balíčku další, ale už tam žádná nebyla.

Přehraboval se na stole a hledal kus papíru a něco na psaní, pak načmáral vzkaz a podal ho Richardovi.

"Ano, paní Sauskindová," ujišťoval telefon, "poslouchám vás pozorně."

Na papírku bylo napsáno ‚Řekněte sekretářce, ať koupí cigarety'.

"Ano," pokračoval Dirk do telefonu, "ale jak se vám těch sedm let, co se známe, snažím všemožně vysvětlit, paní Sauskindová, přikláním se v této záležitosti ke kvantově mechanickému chápání. Podle mé teorie se váš kocour neztratil, ale dočasně se zhroutilo vlnění a musí se obnovit. Schrödinger. Plaňek. A tak dále."

Richard na papírek připsal ‚Sekretářku nemáte' a dal mu jej zpátky.

Dirk se zamyslel a připsal tam ‚Sakra' a poslal papírek Richardovi.

"Já, paní Sauskindová, uznávám," pokračoval Dirk rozverným tónem, "že devatenáct let je na kočku, řekněme, důstojný věk, ale přece si nemůžeme dovolit uvěřit, že takový kocour jako Roderick ho nedosáhl!

A přece ho teď, na podzim jeho života, neponecháme napospas osudu! Právě teď určitě od nás potřebuje ujištění, že po něm dál pátráme. Právě teď bychom měli naše úsilí zdvojnásobit, což s vaším svolením, paní Sauskindová, hodlám provést. Jen si představte, paní Sauskindová, jak byste se mu mohla podívat do očí, kdybyste pro něho neudělala takovou samozřejmost!"

Richard si s papírkem chvilku pohrával, krčil rameny, pak tam připsal ‚Já je zajdu koupit' a ještě jednou jej Dirkovi podal.

Dirk zavrtěl hlavou, jako by chtěl Richarda okřiknout, a napsal ‚To přece od vás nemůžu, to by od vás bylo milé'. Jakmile si Richard vzkaz přečetl, Dirk papírek popadl a připsal ‚Peníze si vezměte od sekretářky'.

Richard se zamyslel, vzal tužku a zatrhl na lístku větu ‚Sekretářku nemáte'. Přistrčil papírek přes stůl k Dirkovi, ten na něj letmo mrkl a zatrhl ‚To přece od vás nemůžu, to by od vás bylo milé'.

"Možná byste si mohla na tom účtu projít ty oblasti, které vám dělají potíže. Jen tak v hrubých rysech."

Richard vyšel ven.

Na schodech potkal uhlazeného mladíka v džínové bundě s nakrátko ostříhanými vlasy. Právě zvědavě nahlížel nahoru schodišťovou šachtou.

Je to k něčemu, příteli?" zeptal se Richarda

Je to úžasné, fakt úžasné," zamumlal Richard.

Zašel do nejbližšího stánku a koupil dva balíčky Disque Bleu pro Dirka a nový PC World s fotkou Gordona Waye na obálce.

"Skoda ho, že?" prohodil prodavač.

"Prosím? Mmm... ano," odpověděl Richard. Často si to taky říkal, ale překvapilo ho, že jeho pocity sdílí i veřejnost. Vzal si také Guardian, zaplatil a odešel.

Když se vrátil, měl Dirk nohy na stole a pořád telefonoval. Bylo jasné, že nabírá dech k dalšímu vyjednávání.

"Ano, náklady na Bahamách byly, abych tak řekl, nákladné, paní Sauskindová. To už tak u nákladů bývá. Od toho je taky to slovo odvozené." Vzal nabízené krabičky cigaret, zatvářil se zklamané, že jsou jenom dvě, ale směrem k Richardovi krátce povytáhl obočí jako projev vděku za prokázanou laskavost. A potom mu pokynul, aby se posadil.

Z bytu nahoře se ozývala hádka, částečně vedená ve francouzštině.

"Ovšem že vám znovu vysvětlím, proč byla cesta na Bahamy tak životně důležitá," chlácholil ji Dirk Gently. "S největší radostí. Jak víte, věřím v úplně základní propojenost všech věcí. Nadto jsem vektory té propojenosti všech věcí zmapoval a ztrianguloval a dospěl jsem tak k jisté pláži na Bermudách, kterou tudíž v průběhu svého pátrání musím čas od času navštívit. Kéž by to bylo nějaké jiné místo, protože jsem naneštěstí alergický jak na slunce, tak na rumové koktejly. Ale koneckonců všichni musíme nést nějaký svůj kříž, nedá se nic dělat."

Z telefonu se řinula záplava slov.

"To mě nesmírně rmoutí, paní Sauskindová. Kéž bych vám mohl říct, že je mi vaše skepse vzpruhou a odměnou, ale to při nejlepší vůli nemohu. Vyčerpává mě, paní Sauskindová, nesmírné mé vyčerpává. Mám dojem, že na účtu objevíte jednu položku v tomto smyslu. Moment, prosím vás."

Sebral ze stolu průklepový papír s kopií textu.

"‚Zjištění a triangulace vektorů propojenosti všech věcí - sto padesát liber.' To jsme projednali.

‚Ohledání téhož v reálu na pláži na Bahamách, jízdné a ubytování - pouhých patnáct set.' Ubytování bylo samozřejmě odporně skrovné.

Á, tady je to. ‚Úporná snaha navzdory vyčerpávající skepsi ze strany klienta, nápoje - tři sta dvacet sedm liber, padesát pencí.'

Kéž bych vám takové položky nemusel účtovat! Kéž by tyhle situace pořád nenastávaly! Vaše nedůvěra v mé metody mi jen práci ztěžuje a potažmo prodražuje, paní Sauskindová. Bohužel."

Tou dobou hádka nahoře vrcholila. Francouzský hlas byl na pokraji hysterie.

Jsem si, paní Sauskindová, dobře vědom," pokračoval Dirk, "že náklady na pátrání se poněkud odchýlily od původního odhadu, ale vy jste si zajisté zase vědoma toho, že práce, která trvá sedm let, musí být samozřejmé obtížnější než ta, která se zvládne za odpoledne, a tudíž je třeba si za ni započítat víc. Já musím svůj odhad obtížnosti úkolu průběžné revidovat ve světle toho, jak obtížný byl doposud."

Záplava slov z telefonu zněla zoufaleji.

"Paní Sauskindová - mohu vám říkat Joyce? Tak dobře. Paní Sauskindová, já vám to řeknu takto. Pusťte ten účet z hlavy, nenechte se jím znepokojit ani vyvést z konceptu. Snažně vás prosím, nedopusťe, aby vás stresoval. Prostě zatněte zuby a zaplaťte ho."

Sundal nohy ze stolu, předklonil se nad stůl a neúprosně přibližoval sluchátko zpátky k telefonu.

"Pokaždé je mi nesmírným potěšením, když s vámi mohu mluvit, paní Sauskindová. Zatím na shledanou."

Konečně sluchátko položil, ale hned je zase zvedl a hodil do koše.

"Tak, milý Richarde MacDuffe," začal a vytáhl zpod stolu velkou nízkou krabici a podal mu ji, "tvoje pizza."

Richard sebou udiveně trhl.

"Děkuji... nebudu. Já jsem snídal. Jen si dej."

Dirk pokrčil rameny. "Řekl jsem jim, že se tam přes víkend objevíš a srovnáš to. Mimochodem, vítej u mě v kanceláři."

Máchl rukou a neurčité ukázal na nevalné zařízené místnosti.

"Světlo funguje," ukázal na okno, "přitažlivost funguje," pokračoval a pustil tužku na zem. "A všechno ostatní musíme risknout."

Richard si odkašlal. "Co to je?"

"Co je co?"

"Tohle," vykřikl Richard, "to všecko tady. Máš tady jakousi Holistickou detektivní kancelář, a já ani nevím, co to je."

Já poskytuju službu, která je ve světě jedinečná," začal Dirk s vysvětlováním. "Výraz ‚holistický' souvisí s mým přesvědčením, že naším hlavním zájmem je úplně základní vzájemná propojenost všech -"

"To už jsem slyšel," skočil mu do řeči Richard. "Musím říct, že mi to zní jako zástěrka pro ždímání důvěřivých starých dam."

"Ždímání?" opakoval Dirk. "Třeba bys měl pravdu, kdyby mi někdo zaplatil, ale ujišťuju tě, milý Richarde, že tohle nebezpečí mi vůbec nehrozí. Já žiju, jak se říká, v samých nadějích. Já doufám, že se dostanu k nějakým fantastickým a výnosným případům, moje sekretářka doufá, že dostane zaplaceno, její domácí doufá, že od ní dostane nájemné, výběrčí za elektřinu doufá, že domácí zaplatí účet a tak dále, a tak dále. Podle mě je to úžasně optimistický způsob života.

A zatím poskytuju řadě okouzlujících hloupých starých dam důvod, aby se spokojeně rozčilily, a jejich kočkám v podstatě zajišťuju svobodu. Mám jediný případ - tu otázku vznáším za tebe, protože vím, že víš, že nesnáším, když mě někdo přerušuje -, ve kterém bych uplatnil aspoň špetku svého intelektu, který, což jistě víš i beze mne, je fenomenální? Nemám. A zoufám si? Jsem skleslý? Ano." A pak dodal: "Do dneška."

"Tak to jsem rád. Cos to ale mlel o těch kočkách a kvantové mechanice?" zeptal se Richard.

Dirk vzdychl a nacvičeným cvrnknutím prstů na první pokus vymrštil víko z krabice s pizzou. Posmutněle přejel očima studenou kulatou hmotu a pak si z ní kus urval. Po stole se rozletěly kousky feferonů a ančoviček.

"Richarde, neříkej mi, že jsi neslyšel o Schrödingerově kočce," podivil se Dirk a cpal si do úst skoro celý utržený kus pizzy.

"Samozřejmé že slyšel, no... něco málo."

"A co?" zahuhňal s plnou pusou Dirk.

Richard se na židli nervózně zavrtěl. "Ze je to ilustrace principu, že na kvantové úrovni je veškeré dění řízeno pravděpodobnostmi -"

"Na kvantové úrovni, a tudíž na všech úrovních," přerušil ho Dirk. "Ačkoli na vyšších úrovních, než je subatomární, se stoupající účinek těchto pravděpodobností nedá rozeznat od účinku neměnných fyzikálních zákonů. Pokračuj."

K ústům se blížil další kus pizzy.

Richarda v tu chvíli napadlo, že mu Dirkův obličej připadá nějaký přeplácaný. Pořád si něco cpe do pusy a pořád řeční a celkový dojem z toho je - že je v okolí jeho pusy neustále rušno. Uši mu, naopak, v běžné konverzaci zůstávají téměř úplně nevyužité.

Richardovi blesklo hlavou, že pokud měl Lamarck pravdu, a měla by se tímto chováním vést přímka přes několik generací, může nakonec dojít uvnitř lebky k radikálnímu přeskupení.

Richard pokračoval: "Nejenom že pravděpodobnosti řídí dění na kvantové úrovni, ale tyto pravděpodobnosti dokonce nelze vyhlásit za skutečnost, dokud se nezměří. Nebo, abych použil obrat, který jsi před chvilkou použil v dost bizarním kontextu ty, vlastní proces měření způsobí, že se zhroutí pravděpodobnostní vlnění. Až do tohoto momentu všechny možné průběhy děje vystavené řekněme působení elektronu, existují vedle sebe v podobě pravděpodobnostního vlnění. Nic není rozhodnuto. Dokud se to nezměří."

Dirk přikývl. "Víceméně," řekl a uhryzl další kus. "Ale co ta kočka?"

Richard se rozhodl, že existuje jediný způsob, jak se vyhnout tomu, aby se musel dívat, jak Dirk likviduje celý zbytek pizzy, a sice - sníst zbytek sám. Přisunul si pizzu k sobě a uždibl si na ochutnání. Docela mu chutnala. Vzal si další.

Dirk ho sledoval v němém úžasu.

"Takže," řekl Richard, "za myšlenkovým pokusem se Schrödingerovou kočkou stála snaha představit si, jak by se účinky pravděpodobnostního chování na kvantové úrovni mohly aplikovat i na úroveň makroskopickou. Nebo, řekněme, na každodenní úroveň."

"Fajn," řekl Dirk a smutné sledoval zbytek pizzy. Richard si totiž utrhl další kousek a spokojeně pokračoval.

"Představ si, že vezmeš kočku a dáš ji do krabice, kterou můžeš dokonale uzavřít. A do té krabice dáš taky hromádku radioaktivního materiálu a lahvičku s jedovatým plynem. Uspořádáš to tak, že v daném čase tam je přesně padesátiprocentní pravděpodobnost, že se jeden atom v té radioaktivní hromádce rozpadne a vyšle elektron. Pokud se atom opravdu rozpadne, způsobí uvolnění plynu, a zabije kočku. Když ne, kočka žije dál. Fifty - fifty. Přesně poloviční pravděpodobnost. Všechno záleží na této pravděpodobnosti, jestli se jediný atom rozpadne, nebo ne.

Podstatu toho všeho, jak já to chápu, bych shrnul takto: protože rozpad jediného atomu je událost na kvantové úrovni a nedá se vyřešit tak nebo tak, dokud se na vlastní oči nepřesvědčíš, a protože se můžeš přesvědčit, zda je kočka živá, nebo mrtvá, až otevřeš krabici, má to poněkud zvláštní důsledek.

Dokud krabici neotevřeš, kočka existuje v neurčitém stavu. Možnost, že je živá, a možnost, že je mrtvá, jsou dvě odlišná vlnění existující uvnitř té krabice jedno na druhém. Schrödinger tuto představu předložil, aby ilustroval, co je podle něj na kvantové teorii absurdní."

Dirk vstal a přešel k oknu, zřejmě ani ne tak kvůli nevalnému výhledu na staré skladiště, do kterého nějaký rádoby umělec vrazil své závratné honoráře za reklamu na pivo a přeměnil je na luxusní byty, ale kvůli tomu, aby se nemusel dívat, jak mizí poslední kousek pizzy.

"Přesně tak," řekl Dirk.

"Ale co s tím má společného tvá detektivní kancelář?"

"Aha. No, nějací vědci kdysi tento pokus prováděli, ale když otevřeli krabici, nebyla ta kočka ani živá, ani mrtvá, ale vlastně tam nebyla vůbec, a tak mě zavolali, abych to vyšetřil. Nakonec jsem dospěl k závěru, že se nic dramatického nestalo. Kočka se prostě naštvala, že ji pořád dokola zamykají do krabice a občas vykuřují plynem, a tak využila první příležitosti a vzala to oknem ven. Pro mě to byla otázka chvilky. Postavil jsem k oknu talíř s mlékem a vábivým hlasem jsem zavolal ‚Bernice' - ta kočka se totiž jmenovala Bernice, rozumíš -"

"Tak moment -" skočil mu Richard do řeči.

"- a zakrátko byla kočka zpátky. Žádná věda, ale ukázalo se, že to v určitých kruzích udělalo dojem, a zanedlouho se rozběhl řetěz událostí, jak to tak bývá, až to nakonec vyvrcholilo tím, co tu vidíš - úspěšnou kariérou."

"Moment, počkej, prosím tě," domáhal se slova Richard a bouchl do stolu.

"Prosím?" nevinně se zeptal Dirk.

"O čem to, Dirku, mluvíš?"

"Něco se ti nezdá na tom, co jsem říkal?"

"Víš, nevím, kde začít," zaprotestoval Richard. "Fajn. Říkáš, že ten pokus nějací lidé dělali. To je nesmysl. Schrödingerova kočka není žádný skutečný experiment. Je to jenom myšlenkový pokus, podklad pro diskuzi o té myšlence. Není to nic, co by člověk skutečné prováděl."

Dirk si ho pozorně prohlížel.

Nakonec se zeptal: "Opravdu? A proč ne?"

"No protože vlastně nemáš co zkoušet. Podstata té myšlenky je v přemýšlení o tom, co se stane, než se přesvědčíš na vlastní oči. Člověk se nedozví, co se v krabici děje, dokud se nepodívá, a v okamžiku, kdy se podívá, vlnový balík se zhroutí a pravděpodobnosti se rozplynou. Je to sebezničující. Je to naprosto nesmyslné."

"V tom, co říkáš, máš samozřejmé úplnou pravdu," odpověděl Dirk a vracel se na místo. Vytáhl si z balíčku jednu cigaretu, několikrát jí poklepal o stůl, pak se nad stůl naklonil a filtrem ukázal na Richarda.

"Ale představ si tohle," pokračoval. "Předpokládejme, že bude pokusu přítomen někdo s parapsychologickými schopnostmi, jasnovidec - někdo, kdo je schopen říct, v jakém stavu je ta kočka, aniž by se krabice musela otevřít. Třeba někdo, kdo cítí s kočkami nějakou tajemnou spřízněnost. Co potom? To by mohlo vnést do problému kvantové fyziky nové světlo?"

"A tohle oni chtěli?"

"Přesně tohle dělali."

"Dirku, to je naprostý nesmysl."

Dirk vyzývavě povysunul obočí.

"Dobrá," zvedl Richard dlaně, jako že se vzdává, "podívejme se na to blíž. I kdybych připustil - což u mě ani na okamžik nepřipadá v úvahu -, že bylo ve hře nějaké jasnovidectví, nic by to neměnilo na tom, že pokus je prostě neproveditelný. Jak jsem říkal, celá věc se motá kolem toho, co se děje uvnitř krabice, než se člověk přesvědčí. A je jedno, jak se přesvědčíš, jestli se podíváš dovnitř na vlastní oči, nebo - mmm... v duchu, ať je po tvém. Jestli jasnovidectví funguje, pak jde jen o další způsob, jak do krabice nahlédnout, a jestli nefunguje, je samozřejmě bezpředmětné."

"Může ovšem záležet na tom, jak pojímáš jasnovidectví..."

"Ale! A jak pojímáš jasnovidectví ty? To by mne vzhledem k tvé minulosti velice zajímalo."

Dirk znovu ťukl cigaretou o stůl a přimhouřenýma očima si Richarda změřil.

Nastalo hluboké a poměrně dlouhé ticho, přerušené jen vzdáleným křikem ve francouzštině.

"Stejně jako jsem je pojímal dřív," promluvil konečně Dirk.

"A to?"

"Ze nejsem jasnovidec."

"Vážně? A co témata ke zkoušce?"

Dirkovi při té zmínce potemněl zrak.

"Shoda okolností," hlesl vztekle, "podivná, až děsivá shoda okolností, nicméně však shoda okolností. Ta také způsobila, a to se sluší dodat - že jsem strávil značnou dobu ve vězení. Shody náhod mohou být hrůzostrašné a nebezpečné."

Dirk si Richarda znovu dlouze přeměřil.

"Pozorně tě sleduju," prohlásil, "na to, v jaké jsi pozici, vypadáš výjimečné klidně."

Ta poznámka připadala Richardovi nějaká divná a chvilku mu trvalo, než si ji vysvětlil. Pak mu svitlo, ale popudilo ho to.

"No nazdar! Ze on už využil i tebe?"

To zas naopak zmátlo Dirka.

"Kdo mě využil?" zeptal se.

"Gordon. Ne, zjevné nevyužil. Gordon Way. On má ve zvyku využívat jiných lidí, aby na mě tlačili, že mám pořádně makat na tom, co on považuje za důležité. Chvilku jsem si myslel - no nic, nevadí. Jak jsi to myslel?"

"Takže Gordon Way má tohle ve zvyku."

"Ano. A mne to štve. Proč?"

Dirk se na Richarda díval dlouze a přísně a zlehka přitom poklepával tužkou o stůl.

Pak se opřel a řekl mu: "Tělo Gordona Waye bylo nalezeno dnes před rozedněním. Někdo ho zastřelil, uškrtil a podpálil mu dům. Policie má teorii, že nebyl zastřelený v domě, protože se tam nenašly žádné jiné broky než ty, co měl v těle.

Broky však byly objeveny poblíž jeho mercedesu 500 SEC, který stál opuštěný asi tři míle od jeho domu. To naznačuje, že tělo někdo po vraždě odvezl. A navíc lékař, který tělo ohledal, je toho názoru, že pana Waye ve skutečnosti po zastřelení ještě někdo uškrtil, což svědčí o jistém pomatení mysli toho, kdo zabíjel.

Zdá se, že překvapivou shodou okolností měla včera v noci policie příležitost hovořit s mužem, který působil velmi zmateně a tvrdil, že trpí nějakým komplexem viny z toho, že právě přejel svého zaměstnavatele.

Tím mužem byl pan Richard MacDuff a jeho zaměstnavatelem byl zesnulý pan Gordon Way. Dále policie naznačila, že pan Richard MacDuff je jedním ze dvou lidí, kteří by s největší pravděpodobností smrtí pana Waye získali, protože WayForward by téměř jistě přešla alespoň zčásti do jeho rukou. Tím druhým člověkem je jeho jediná žijící příbuzná, slečna Zuzana Wayová, do jejíhož bytu se pan Richard MacDuff, jak bylo pozorováno, včera v noci vloupal. Tento detail policie samozřejmé neví. A ani se nedozví, jestli v tom můžeme něco udělat. Přirozeně se bude podrobné zkoumat, jestli je mezi nimi nějaký vztah. Ve zprávách hlásí, že po panu MacDuffovi se usilovné pátrá. Policie věří, že jim pomůže ve vyšetřování, ale z podtónu je jasné, že to udělal on.

Účtuju si takto: dvě stě liber denně plus výdaje. Výdaje jsou neoddiskutovatelné a nezasvěceným se někdy mohou zdát poněkud od věci. Všechny jsou nezbytné a jsou, jak říkám, neoddiskutovatelné. Bereš mě?"

"Promiň. Můžeš mi to ještě zopakovat?" řekl Richard a nepatrně pokyvoval hlavou.