Douglas Adams
překlad: Jana Koubová

HOLISTICKÁ DETEKTIVNÍ KANCELÁŘ DIRKA GENTLYHO
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

kapitola sedmnáctá...

Elektromnich tápal, čemu má ještě věřit.

V posledních několika hodinách vyzkoušel závratný počet různých druhů víry. Většina z nich mu nebyla schopna poskytnout dlouhodobou duševní útěchu, kterou měl navěky hledat. Tak byl aspoň závazné naprogramován.

Už toho měl dost. Vážné. A byl unavený. A klesal na duchu.

A navíc - a to ho samotného překvapilo - se mu začalo hodné stýskat po koni. Tupý a méněcenný tvor, to je pravda, a jako takový nestál za to, aby se jím zaobíral někdo, komu bylo předurčeno se navždy zabývat vznešenějšími věcmi, jež byly mimo chápání prostého koně. Ale přesto se mu po něm stýskalo.

Chtěl se na něj posadit. Chtěl ho poplácat. Chtěl mít pocit, že mu kůň nerozumí.

Rád by věděl, kam se kůň poděl.

Mnich seděl na větvi stromu, na němž strávil noc, a bezútěšně kýval nohama. Na strom vylezl v honbě za jakýmsi divokým, fantastickým snem a potom tam uvízl a musel tam zůstat do rána.

Ani teď, za denního světla, mu nebylo jasné, jak se dostane dolů. Na moment podlehl zrádné víře, že umí létat, ale okamžité se automaticky spustil kontrolně chybový protokol a upozornil ho, aby nebláznil.

Bylo to však těžké.

V nočních hodinách, kdy nastává čas divů a kouzel, ho jakýsi spalující plamen víry vynesl, překypujícího nadějí, vzhůru větvemi stromů, ale už mu nedal instrukce, jak se dostat zpátky dolů. A jako mnoho podobných spalujících nočních plamenů víry, i tento jej ráno opustil.

A když už mluvíme - lépe řečeno když už přemýšlíme - o spalujících plamenech, nějaký obrovský spalující plamen vyšlehl před svítáním nedaleko odsud.

Uvědomil si, že to bylo přesně tím směrem, odkud dorazil on, když ho nějaká neovladatelná vnitřní síla přitáhla sem a vynesla na tento nepříjemně vysoký, ale jinak trapně obyčejný strom. Zatoužil po tom, aby se mohl tomu ohni poklonit a navěky se zaslíbit jeho posvátné záři, ale zatímco se neúspěšně snažil prodrat větvemi dolů, přijeli hasiči a božské záření zlikvidovali. Tak vzala za své další víra.

Teď už několik hodin na obloze stálo slunce. Přestože si Mnich krátil čas, jak nejlépe to dokázal - věřil v mraky, věřil ve větvičky, věřil v jednu konkrétní formu létajícího hmyzu -, najednou uvěřil, že toho má všeho právě tak dost, a navíc došel ke skálopevnému přesvědčení, že na něj přichází hlad.

Škoda že nebyl prozíravější a nevybavil se něčím k jídlu v tom obydlí, které v noci navštívil a do kterého dovlekl posvátné břemeno, aby je tam uložil do svaté skříně smetákové k věčnému odpočinku; které však opouštěl v hlubokém pohnutí mysli a v slepé víře, že takové přízemní záležitosti, jako je jídlo, jsou nepodstatné a že strom mu něco nabídne.

Nabídl, což o to.

Nabídl větve.

Mniši větve nejedí.

Když tak o všem uvažoval, lehce zapochyboval o některých věcech, kterým minulou noc uvěřil. I z některých výsledků byl trošku rozpačitý. Dostal naprosto jasný pokyn ‚vystřel' a pocítil zvláštní nutkání uposlechnout. Možná ale udělal chybu, že na ten pokyn zareagoval tak překotně, zvláště když byl v jazyce, který se naučil jen dvě minuty předtím. Reakce toho člověka, na kterého vystřelil, byla rozhodně tak trochu neobvyklá.

Když se takhle na někoho vystřelilo v jeho světě, tak se ti lidé příští týden objevili v další epizodě. Ale člověk z minulé noci na to nevypadal.

Do stromu se najednou opřel vítr a divoce jej rozhoupal. Mnich popolezl kousek dolů. Zezačátku to šlo docela dobře, protože tam bylo větvoví dost husté. Ale jako nepřekonatelná překážka se jevil poslední úsek - ten by vyžadoval prostě skočit z koruny dolů, a to by pro něj mohlo znamenat vážné vnitřní poškození nebo popraskání, a to by zase mohlo mít za následek, že by třeba začal věřit něčemu opravdu prapodivnému.

Vtom jej z úvah vytrhly hlasy, které se ozvaly na opačném konci louky. Na kraji silnice tam zastavil náklaďák. Mnich jej chvilku bedlivě pozoroval, ale nespatřil nic zvláštního, v co by se dalo uvěřit, a tak se znovu pohroužil do sebepozorování.

Vybavoval si, že včera v noci zaznamenal nějaké nezvyklé funkční volání, se kterým se do té doby nesetkal, ale měl dojem, že o něčem takovém slyšel a že se tomu možná říká výčitky svědomí. Byl celý nesvůj, když viděl, jak tam ten postřelený ležel, a i když Mnich napřed z místa odešel, po chvíli se tam vrátil, aby se na toho člověka ještě jednou podíval. Z výrazu jeho tváře bylo jasné, že se něco děje, něco, co se vymyká řádu věcí. Mnich si začal dělat starosti, že tomu člověku možná pokazil večer.

Hlavní věc ale je, řekl si vzápětí, dělat to, o čem jsme na základě víry přesvědčeni, že je správné.

Dále uvěřil tomu, že je správné, aby toho člověka, když už mu pokazil večer, aspoň dopravil domů, a tak mu prohledal kapsy a našel v nich adresu, nějaké mapy a klíče. Cesta byla svízelná, ale jeho víra mu pomohla ji zdolat.

Nad loukou se nečekaně rozlehlo slovo ‚koupelna'.

Mnich se znovu podíval na opačný konec louky na náklaďák. Nějaký člověk v tmavě modré uniformě tam něco vysvětloval muži v hrubém pracovním oblečení a ten, jak se zdálo, byl dost rozladěný. Ve větru se nesla slova ,než vypátráme majitelek ‚úplně praštěné'. Muž v pracovním s něčím zjevně souhlasil, i když nerad.

O chvíli později vyvedli z korby náklaďáku koně a vypustili ho na louku. Mnich udiveně zamrkal. Překvapením se mu rozechvěly a rozkmitaly obvody. Teď měl konečně v co věřit. Skutečný zázrak, konečné odměna za jeho ušlechtilé, i když poněkud promiskuitní zanícení.

Kůň vykročil pokorně a bez reptání. Už si dávno zvykl, že kam ho dají, tam zkrátka je, ale poprvé pocítil, že mu to nevadí. Uvědomil si, že se mu ta louka líbí. Tady je tráva. A je tady taky živý plot, na který se může dívat. Je tady dost místa, takže jestli se mu bude chtít, může si později zaklusat. Pak muži odjeli a nechali ho napospas osudu, jemuž se celkem spokojené odevzdal. Krátce si zkusil mimochod, ale hned zase toho nechal. Vychutnával, že si může dělat, co se mu zachce.

Hotová rozkoš!

Ohromná a nezvyklá!

Pozvolna prozkoumal celou louku a potom se rozhodl, že si naplánuje příjemný, poklidný den. Za chvíli lehký klus, někdy kolem třetí. Potom si trošku poleží; na východní části louky - tam je hustší tráva. Taky by se tam dobře večeřelo.

A poobědvat, zasnil se kůň, by mohl na jižní straně louky, kde protéká potok. Oběd u potoka, páni! To je blaho!

Také se mu zalíbila představa, že by mohl půl hodiny chodit střídavě kousek doprava a kousek doleva, jen tak, pro nic za nic. Váhal, jestli hodinu mezi druhou a třetí je lepší strávit mrskáním ocasu nebo hloubáním.

Pořád je tu samozřejmě možnost, že bude dělat obojí a zaklusat si půjde o něco později. Právě objevil něco, co vypadalo jako upravený kousek živého plotu, přes který se dají pozorovat různé věci. Tím si příjemné ukrátí čas před obědem.

Výborně.

Skvělý plán.

A nejlepší na něm je, že poté, co ho udělal, ho může totálně ignorovat. Místo toho si zašel pod jediný strom na louce, aby si tam v poklidu chvilku jen tak postál.

S výkřikem, který se podezřele podobal pokřiku výsadkářů ‚Geronimo', mu ze stromu spadl na hřbet Elektromnich.