Douglas Adams
překlad: Jana Koubová

HOLISTICKÁ DETEKTIVNÍ KANCELÁŘ DIRKA GENTLYHO
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

kapitola osmnáctá...

Dirk Gently ještě jednou stručné prošel základní fakta, zatímco Richardu MacDuffovi se pomalu a neslyšně hroutil svět a měnil se mu pár centimetrů pod nohama v tmavé, ledové moře, o němž neměl do té chvíle ani tušení. Když Dirk skončil podruhé, rozhostilo se v místnosti ticho a Richard se na něj upřeně díval.

"Kdes to slyšel?"

"V rozhlase," řekl Dirk a nepatrně pokrčil rameny, "aspoň to hlavní. Jsou toho samozřejmě plné zprávy. A podrobnosti? Diskrétní dotazy sem tam nějakým informátorům, to víš. Na cambridgeské policii jsem se s pár lidmi seznámil; asi tušíš kdy a jak."

Já ani nevím, jestli ti mám věřit," potichu zapochyboval Richard. "Můžu si od tebe zatelefonovat?"

Dirk vytáhl zdvořile sluchátko z koše a podal mu je. Richard vytočil Zuzanino číslo.

Skoro okamžitě se ozval vyděšený hlas: "Prosím?"

"Zuzano, to jsem -"

"Richarde! Kde jsi? Proboha, kde jsi? Jsi v pořádku?"

"Neříkej jí, kde jsi," ozval se Dirk.

"Zuzano, co se stalo?"

"Ty o tom -?"

"Slyšel jsem, že se Gordonovi něco stalo, ale..."

"Něco stalo? On je mrtvý, Richarde. Byl zavražděný -"

"Polož to," nařizoval Dirk.

"Zuzano, poslouchej, já -"

"Polož ten telefon," opakoval Dirk a pak se naklonil a hovor přerušil.

"Dá se předpokládat, že se jí na telefon napíchli policajti," vysvětloval. Vzal sluchátko a znovu je odhodil do koše.

"Ale já musím na policii," vykřikl Richard.

"Na policii?"

"A co mi zbývá? Musím jim říct, že jsem to nebyl já."

"Říct, že jsi to nebyl ty?" nevěřícně opakoval Dirk. "No jo, ano, to bude nejlepší. Skoda, že to nenapadlo doktora Crippena. Mohlo mu to ušetřit spoustu trápení."

Jenže on to udělal!"

"Vypadalo to tak. A teď to vypadá, že jsi to udělal ty."

"Já jsem, proboha svatého, nic neprovedl!"

"Pamatuj, že mluvíš s člověkem, který si pobyl ve vězení za něco, co neudělal. Říkal jsem ti, že shody okolností bývají zvláštní a nebezpečné. Prosím té, věř mi, že je stokrát lepší najít přesvědčivý důkaz o tvé nevině, než úpět v cele a doufat, že ho za tebe najde policie, která už tě mimochodem za pachatele považuje."

"Mně to vůbec nemyslí," postěžoval si Richard s rukou na čele. "Přestaň, prosím tě, na chvilku, ať si to srovnám -"

Jestli můžu -"

"Nech mě přemýšlet!"

Dirk pokrčil rameny a obrátil pozornost zpátky k cigaretě, která jako by ho v tu chvíli obtěžovala.

"To k ničemu nevede," ozval se po krátké odmlce Richard a zavrtěl hlavou. "Nemůžu se soustředit. Jako kdybys chtěl dělat trigonometrii a někdo tě kopal do hlavy. No tak mi poraď, co mám dělat."

"Hypnózu."

"Co?"

"Za daných okolností se ani není čemu divit, že se ti nedaří utřídit myšlenky. Někdo je ale utřídit musí. To je nezbytně nutné. Pro nás pro oba bude mnohem jednodušší, když mi dovolíš, abych tě zhypnotizoval. Mám silné podezření, že máš v hlavě fůru informací, jednu přes druhou, ale že se nedostanou ven, pokud se tam budou dál převalovat. To znamená, že se nedostanou ven vůbec, protože je nepovažuješ za důležité. Ze bychom to celé s dovolením zkrátili?"

"Už jsem se rozhodl," prohlásil Richard a vstával přitom, "jdu na policii."

"Dobře, jak myslíš," řekl Dirk. Zaklonil se a dlaněmi se zapřel do stolu. "Přeju ti hodně štěstí. Byl bys tak hodný a řekl cestou sekretářce, ať mi přinese zápalky?"

"Žádnou sekretářku nemáš," odsekl Richard a odešel.

Dirk pár vteřin seděl a přemýšlel, pak učinil chrabrý, leč marný pokus naskládat do koše krabici od pizzy, smutně zející prázdnotou. A potom šel do skříňky hledat metronom.

 

Richard vyšel z domu do bílého dne a zamžoural očima. Stál na horním schodku, mírně zavrávoral a potom se vrhl do ulice. Jeho podivně taneční krok odpovídal zmatku, tanci a víření v jeho hlavě. Na jedné straně nemohl Richard pochopit, jak to, že důkazy jednoznačné neprokážou, že on tu vraždu spáchat nemohl; na druhé straně musel připustit, že je to celé nějak moc zamotané.

Nedokázal uvažovat jasně a racionálně. Pořád se mu vracela myšlenka, že Gordon je mrtvý, a ta způsobovala v ostatních myšlenkách totální chaos.

Na chvilku ho napadlo, že ten, kdo to udělal, musel být zatraceně rychlý střelec, když se mu podařilo stisknout spoušť dřív, než ho přemohl pocit viny, který Gordon kolem sebe šířil. Okamžitě se však za ten nápad zastyděl. Vůbec ho mírně zaráželo, jaké myšlenky se mu derou do hlavy. Připadaly mu nevhodné a nechutné a většinou souvisely s tím, co bude dál s jeho projekty ve firmě.

Prohledával se uvnitř a snažil se ze sebe vydolovat smutek a lítost. Předpokládal, že tam někde musí být, pravděpodobně schované za vysokou zdí šoku.

Najednou byl na dohled Islington Green a Richard si vůbec neuvědomil, jak dlouhou cestu ušel. Vtom jako by dostal kladivem po hlavě - uviděl totiž, že před jeho domem hlídkuje policejní auto. V tu ránu se vytočil a zuřivé se soustředil na jídelní lístek vystavený na řecké restauraci.

"Dolmades," řekl si v tom zmatku.

"Souvlaki," četl dál.

"Kořeněná řecká klobása," proletělo mu hlavou. Snažil se, aniž by se otočil, v duchu scénu zrekonstruovat. Jeden policajt stál na ulici a rozhlížel se, a jestli si to Richard z toho jednoho letmého pohledu dobře zapamatoval, vypadalo to, že boční dveře do domu, ty, které vedou k jeho bytu, byly otevřené.

Policie je u něho v bytě. U něho. Fassolia Plaki! Sytý pokrm - fazole v rajské a zeleninové omáčce!

Pokusil se zajet očima na bok a podívat se dozadu za sebe. Policajt si ho prohlížel. Okamžitě sjel očima zpátky na jídelníček a snažil se soustředit na malé osmažené kuličky z jemně mletého masa smíchané s bramborami, strouhankou, cibulí a natí. Ten policajt ho určitě poznal a teď už přebíhá přes silnici a každou chvíli ho popadne a zavleče do antona, přesně jak to tehdy v Cambridgi udělali s Dirkem.

Zaujal patřičný postoj, aby na to byl připravený, ale žádná ruka ho nepopadla. Podíval se za sebe, ale policista nezúčastněně hleděl opačným směrem. Stifado.

Došlo mu, že se nechová jako někdo, kdo má v úmyslu jít na policii a udat se.

Takže co teď?

Odlepil se od vitríny řecké restaurace, a třebaže se snažil vypadat přirozeně, byla jeho chůze toporná a dřevěná. Ušel nervózně několik metrů a pak se znovu ponořil do Camdenské pasáže. Sel rychle a zhluboka oddechoval. Kam teď? K Zuzaně? Ne, tam bude policie, nebo to tam bude sledovat. Do práce, na Primrose Hill? Ne, tentýž důvod. Proč se proboha najednou chová jako pachatel na útěku, okřikl se v duchu.

Znovu přesvědčoval sám sebe, jako se snažil předtím přesvědčit Dirka, že by neměl před policií utíkat. Policie, říkal si v duchu, je tu proto, aby pomáhala nevinným a chránila je. Tak ho to učili, když byl malý. Jen na to pomyslel, už se rozběhl a málem se srazil s člověkem, který si pyšné vykračoval s novou, ohyzdně kýčovitou stojací lampou.

"Pardon," omlouval se, "pardon." Překvapilo ho, že někdo může po takové hrůze zatoužit. Zpomalil, takže už zase spíše šel, a bojácně, jako štvaná zvěř, se tu a tam rozhlédl kolem sebe. Důvěrně známé výlohy obchodů, plné naleštěné mosazi, starého nablýskaného dřeva a obrázků japonských ryb mu najednou připadaly výhružné a agresivní.

Kdo mohl mít zájem Gordona zabít? Právě tahle otázka mu zničehonic bleskla hlavou, když odbočoval na Charlton Place. Co se jeho týká, on zájem neměl.

Ale kdo?

Začal o tom přemýšlet.

Bylo dost lidí, kteří ho nijak zvlášť nemilovali, jenže je obrovský rozdíl mezi tím, když někoho nemám rád - i třeba hodně nemám rád - a když někoho zastřelím, uškrtím, vleču přes pole a zapálím mu dům. Díky tomuto rozdílu taky velká většina populace přežívá.

Ze by to bylo čistě loupežné přepadení? Dirk se nezmiňoval, že by se něco ztratilo, jenže Richard se ho na to ani neptal, to je taky pravda.

Dirk. Richard měl neustále před očima jeho ošuntělou kancelář a v ní legrační, ale svým způsobem impozantní postavu, majetnicky rozloženou za stolem, připomínající obrovskou ropuchu. Uvědomil se, že se vrací úplně stejnou cestou, kterou přišel, a úmyslně odbočil doprava místo doleva.

Tudy bych došel k šílenství.

Potřeboval jenom místo a čas, aby se mohl zamyslet a srovnat si všechno v hlavě.

Tak fajn - kam tedy jde? Zastavil, obrátil se čelem vzad a zase se zastavil. Velice lákavá mu v ten moment připadala představa ‚dolmades' a napadlo ho, že měl do běhu událostí zasáhnout - že měl pěkně piánko vejít dovnitř a dát si dolmades. To by aspoň ukázal Osudu, kdo je tady pánem.

Místo toho se o Richardův běh událostí staral Osud. Ten kdyby se klidně usadil v řecké restauraci a pojídal dolmades, nic by se nestalo, protože Richarda měl v hrsti. Richarda jeho kroky nekompromisně vedly zpátky klikatými uličkami, přes kanál.

Krátce se zastavil v obchodě na rohu a hned zase spěchal dál kolem obecních domků zpátky do ráje vývojových projektantů, až stál opět před domem číslo 33 v Peckender Street. Tou dobou, kdy si Osud mohl nalévat zbytek retsiny, utírat si pusu a přemýšlet, jestli má ještě místo na baklavas, si Richard prohlížel ten vysoký červený viktoriánský dům, zčernalý od sazí, s odpornými, těžkými okny. Ulicí se přehnal vítr a k Richardovi se přitočil nějaký klučík.

Jdi do prdele," zašveholil chlapeček, pak se zarazil a ještě jednou se na něho podíval.

"Tu bundu bys mi nedal?" dodal.

"Ne," odpověděl mu Richard.

"A proč ne?" nedal se kluk.

"No, protože se mi líbí," řekl Richard.

"Nechápu proč," zamumlal kluk. Jdi do prdele." Naštvané se otočil a klátivým krokem se vydal ulicí. Cestou kopl kamenem po kočce.

Richard ještě jednou vstoupil do domu, nervózně vyšel po schodech a znovu nahlédl do kanceláře.

Za stolem seděla Dirkova sekretářka, se sklopenou hlavou a složenýma rukama.

"Nejsem tady," ozvala se.

"Vidím," odpověděl Richard.

Vůbec nezvedla oči z místa na stole, na které upřeně hleděla, a vysvětlovala: "Přišla jsem jenom proto, abych měla jistotu, že si všimne, že jsem odešla. Jinak by to prostě pustil z hlavy."

Je u sebe?" zeptal se Richard.

"Kdo ví? Nezájem. Raději se zeptejte někoho, kdo pro něho dělá. Já tu nepracuju."

"Přiveďte ho dovnitř," zahřměl Dirkův hlas.

Na okamžik se nasupila, pak vstala, šla ke dveřím, rozrazila. je a prohlásila: "Přiveďte si ho sám." Práskla dveřmi a vrátila se ke stolu.

"Co kdybych se uvedl sám?" zasáhl do toho Richard.

Já vás neslyším," řekla Dirkova bývalá sekretářka a zarputile hleděla na stůl. Jak vás mám slyšet, když tu ani nejsem?"

Richard udělal smířlivé gesto, které však zůstalo bez povšimnutí, a otevřel si dveře do Dirkovy kanceláře. Udivilo ho, že našel místnost v pološeru. Na okně byla stažená roleta. Dirk si hověl natažený na židli. Podivně rozestavené předměty na stole mu vrhaly na obličej bizarní stíny. Na přední straně stolu ležela stará šedivá lampa z kola, mířila dozadu a vydávala chabé světlo, které dopadalo na metronom. Ten si tiše tikal tam a zpátky. Na kovové tyčince metronomu byla přivázaná, naleštěná stříbrná lžička.

Richard hodil na stůl několik krabiček se zápalkami.

"Posaď se, uvolni se a upřeně sleduj lžičku," řekl mu Dirk, "už se ti chce spát..."

 

Se skřípěním brzd zastavilo u Richardova domu další policejní auto, vystoupil nějaký zamračený muž, přistoupil k jednomu službu konajícímu strážníkovi a ukázal mu průkaz.

"Detektivní inspektor Mason, kriminální policie," řekl. "Tady bydlí MacDuff?"

Strážník přikývl a ukázal mu boční vchod. Odtamtud vedlo úzké schodiště k hornímu bytu. Mason vběhl dovnitř, ale hned zase vyběhl ven.

"Vpůli schodiště je nějaká válenda," ohlásil strážníkovi. "Hněte s ní."

"Naši hoši už to zkoušeli, pane," odpovídal strážník se zaujetím. "Zdá se, že se vzpříčila. Prozatím přes ni musí všichni přelézat. Je mi líto, pane."

Mason na něj vrhl další zamračený pohled. Vytvořil si jich celý široký repertoár, který sahal od opravdu velmi zlověstné zamračeného v dolní části stupnice až po unaveně odevzdaný a jen nepatrně zamračený, který si šetřil pro narozeniny svých dětí.

"Hněte s ní," zopakoval zamračeně a znovu zamračeně vběhl do dveří. V předtuše stoupání si zamračeně povytáhl kalhoty a kabát.

Ještě se neobjevil?" zeptal se řidič, který zajel k strážníkovi. "Seržant Gilks," představil se. Vypadal unaveně.

"Pokud vím, tak ne. Ale mně nikdo nic neřekne," odpověděl strážník.

"To si dovedu představit," souhlasil Gilks. Jak se do toho zamontuje kriminálka, tak jim můžete tak nanejvýš dělat řidiče. A já jsem jediný, kdo ví, jak ten chlápek vypadá. Minulou noc jsem ho zastavil na silnici. Zrovna jsme se vraceli z Wayova domu. Děs a hrůza."

"Zlá noc, co?"

"Taková pestrá. Všecko od vraždy až po tahání koní z koupelen. Ani se neptejte. Máte taky tyhle auta?" dodal ještě a ukázal na svoje. "Toto mě celou cestu dohání k šílenství. Topím naplno, a pořád je v něm zima. A rádio se samo vypíná a zapíná."