Dante Alighieri
překlad: Jaroslav Vrchlický

BOŽSKÁ KOMEDIE - RÁJ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Zpěv dvacátý pátý

 To stane-li se, že ty svaté sloky,
 na kterých zem i nebe pracovaly,
 a při nichž dlouhé zhubeněl jsem roky,
 
 Zášť přemohou, která mne žene v dáli
 od stáje krásné, kde beránek já jsem
 spal, vlků sok, již na stáj v útok hnali;
 
 Pak s jiným závojem a jiným hlasem
 se vrátím básník a u křtitelnice,
 kde byl jsem křtěn, laur propletu svým vlasem.
 
 Neb v onu víru, kterou blíží více
 se k Bohu duše, tam jsem vstoupil, dítě,
 pro kterou Petr objal teď mé líce.
 
 Již z oné sféry jiný oheň svítě
 se pohnul k nám, zkad vystoup’ onen svatý,
 jenž první Kristův náměstek byl. Hbitě
 
 Má paní, v srdci plesu plamen vzňatý,
 mi děla: „Barona viz, v světa luhu
 v pouť k němuž v Santiago je mnohý jatý. —“
 
 A jako holubi, druh sedá k druhu,
 a vrkajíce lásku svou si sdílí,
 a v lásce své se oblétají v kruhu;
 
 Dva tito knížata se k sobě chýlí,
 se zdraví, chlebu vzdávajíce chvály,
 jejž skytá Ráj a za kterým duch pílí.
 
 Když pozdravy již svoje dokonali,
 tu coram me stanuli u mlčení,
 můj nemohl snést pohled, kterak pláli.
 
 A Beatrice úsměv svůj v řeč mění:
 „Ó velký duchu, basiliky naší
 jenž hlásal’s hojnost, které rovno není,
 
 Dej, nadějí kéž řeč tvá k nám se snáší;
 když tři viděli proměnění Krista,
 tys mezi nimi značil naděj blažší.
 
 Skráň pozvedni, ať duše tvá jest jista,
 že všemu, co přichází z tůně světa,
 se teprv zralost v naší záři chystá. —“
 
 Ta útěcha mi s druhé hvězdy slétá;
 tož obrátil jsem k horám zraky svoje,
 jichž tíž dřív skláněla je, teď jich meta.
 
 — „Když Císař náš milosti svoje zdroje
 ti otevřel, bys před svou smrtí zíral
 až v jeho dvůr a v jeho knížat roje,
 
 Bys s pravdou, kterou jasný dvůr ten svíral,
 též naděj na zemi, jež lásku nítí,
 ne pro sebe, leč pro druhé též sbíral:
 
 Rci, čím jest ona, jak můž’ zdobou býti
 tvé duše, pověz, kterak přišla k tobě?“ —
 Tak druhé světlo slyším hovořiti.
 
 A ona svatá, jež má křídla obě
 tak k vysokému letu mocně vzpíná,
 mou odpověď tak předešla v té době:
 
 — „Věř, bojující Církev nemá syna,
 jenž větší naděj choval by, jak psáno
 jest v Slunci, jež vás všecky obepíná.
 
 Tož z Egypta by vyšel, je mu přáno,
 a Jeruzalem viděl v žití dráze,
 než skončiti boj jemu přikázáno.
 
 Ty dvě otázky, po vědění v snaze
 jež nečinil jsi, ale proto pouze,
 by on zvěstoval, jak sám ceníš draze
 
 Ctnost tuto, jeho přenechávám touze,
 on rozluští je a nezpyšní jimi;
 ať milost Boha vyprostí jej z nouze! —“
 
 Jak žák za mistrem kroky ochotnými
 se ubírá, v tom co pochopil bdělý,
 by vlohami se mohl zaskvět svými:
 
 — „Jest naděj čekání,“ mé rety děly,
 „na příští slávu, kterou milost boží
 a zásluha si v srdci vystavěly.
 
 Ten jas se z (...)
(......)