Hans Christian Andersen
překlad: Božena Hermannová, Oldřich Liška, Jan Rak, Jiřina Vrtišová

POHÁDKY A POVÍDKY I
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

6
NEJLEPŠÍ DAR PŘEZUVEK

Nazítří, časně ráno, když písař ještě ležel, zaklepal kdosi na dveře; byl to jeho soused z téhož poschodí, student, který studoval theologii.

„Půjč mi svoje přezuvky,“ povídal, když vstoupil. „V zahradě je tak mokro, ale krásně tam svítí slunce, rád bych si tam vykouřil dýmku.“

Obul si přezuvky a už byl v zahradě, která sestávala z jedné švestky a jedné hrušně. I taková malá zahrádka je však ve středu Kodaně něčím velkolepým.

Student se procházel po pěšině, bylo teprve šest hodin; z ulice se ozval zvuk poštovského rohu.

„Ach, cestování,“ zvolal, „to je nejkrásnější věc na světě! To je daleký cíl mých přání! Vím, že by utišilo neklid, který mnou zmítá.

Musilo by to ale být hodně daleko! Chtěl bych tak spatřit překrásné Švýcarsko, cestovat po Itálii a –“

Nu, ještě dobře, že přezuvky začaly hned účinkovat, nebo by se byl dostal příliš daleko, jak pro sebe, tak také pro nás ostatní. Cestoval. Byl ve Švýcarsku, ale v dostavníku, kde se tlačil ještě s osmi jinými cestujícími. Bolela ho hlava, v šíji cítil také únavu a krev se mu nahromadila v nohou, které mu naběhly, že ho tlačily boty. Potácel se mezi dřímotou a bděním. V pravé kapse měl úvěrní list, v levé cestovní pas a v malém koženém váčku na prsou měl zašito několik louisdorů. Kdykoliv si zdříml, zdálo se mu, že některou z těchto cenných věcí ztratil, a proto sebou vždycky horečně trhl, a první pohyb, který udělal rukou, byl trojúhelník zprava nalevo a na prsa, aby ucítil, zda tyto věci ještě má nebo ne. Deštníky, hole a klobouky se kolébaly v protější síti nahoře a bránily tak celkem dost výhledu, který byl, pokud on zrakem něco zachytil, nadmíru imposantní. A jeho srdce zatím zpívalo píseň, kterou aspoň jeden nám známý básník ve Švýcarsku pěl, ale až do dneška nevydal tiskem, totiž:

 

Ba, krásný tu kout a přemilý,

já vidím už Montblanc, má drahá.

Ach, kdyby jen peníze stačily,

co život zde dal by blaha!

 

Velkolepá, vážná a temná byla příroda kolem. Jehličnaté lesy se podobaly pláním vřesu na vysokých útesech, jejichž vrcholky se skrývaly v oblacích. Pak začalo sněžit a vál studený vítr.

„Brr,“ vzdychl si student, „kéž bychom už byli na druhé straně Alp, tam by už bylo léto a já bych dostal na svůj úvěrní list peníze. Kvůli strachu, který o něj pořád mám, nemám ze Švýcarska žádný požitek. Kéž bych už byl na druhé straně!“

A tak byl na druhé straně, daleko v Itálii, mezi Florencií a Římem. Za večerního světla vypadalo Trasimenské jezero jako planoucí zlato mezi temně modrými horami, které je obklopovaly. Tady, kde kdysi Hannibal porazil Flaminia, držely se nyní keříky révy mírumilovně za zelené prsty. Roztomilé polonahé děti pásly pod skupinou vonících vavřínů u cesty stádo prasat, černých jako uhel. Kdybychom tak mohli tento obraz celý pravdivě vypodobit, všichni by zajásali „Nádherná Itálie!“, ale tohle neřekl ani theolog ani jeden jediný z jeho druhů ve Veturinově dostavníku.

Po tisícovkách k nim létaly jedovaté (...)

(......)