Hans Christian Andersen
překlad: Božena Hermannová, Oldřich Liška, Jan Rak, Jiřina Vrtišová

POHÁDKY A POVÍDKY I
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

5
PROMĚNA PÍSAŘOVA

Ponocný, na nějž jsme jistě ještě nezapomněli, vzpomněl si zatím na přezuvky, které našel a v nichž se dostal do nemocnice. Došel si tam pro ně, ale když se k nim nehlásil ani poručík ani kdokoliv jiný z ulice, odevzdal je nakonec na policejním úřadě.

„Ty vypadají jako moje vlastní přezuvky,“ povídal jeden z pánů písařů, když prohlížel nalezenou věc a postavil přezuvky vedle svých. „Musilo by na to být oko ještě zkušenější než ševcovské, aby je od sebe rozeznalo.“

„Pane písaři,“ řekl strážník, který vstoupil do místnosti s nějakými listinami.

Písař se otočil, mluvil s policistou, ale když strážník odešel a on pohlédl na dva páry galoší, přepadla ho velká nejistota při rozhodování, zda jsou jeho ty napravo nebo nalevo. „To budou jistě ty mokré,“ domníval se; ale právě tohle byla nesprávná myšlenka, neboť to byly přezuvky Štěstěny. Ale proč by se nakonec nemohli zmýlit i na policii! Písař si je obul, několik listin si vstrčil do kapsy a jiné si vzal pod paži, neboť měl v úmyslu si je doma přečíst a opsat. Ale bylo zrovna nedělní dopoledne a venku krásné počasí a písař si řekl, že by mu neškodila procházka po Frederiksbergu, a také se tam vypravil.

Nebylo tiššího a pilnějšího člověka než tento mladý písař, popřejme mu proto ze srdce jeho malou procházku, jistě mu obzvláště prospěje, když se při práci tolik naseděl. Nejprve jenom šel, aniž na něco myslil, a proto také přezuvky nemohly uplatnit svoji kouzelnou moc.

V aleji potkal známého, mladého básníka, který mu vyprávěl, že nazítří odjede na léto pryč.

„Podívejme, tak vy už zase někam pojedete,“ povídal písař. „Vy jste věru také šťastný svobodný člověk. Můžete si odjet, kam se vám zlíbí, my ostatní máme nohy v řetězech.“

„Ale ty řetězy vás poutají ke stromu, na němž vám roste chleba,“ odpověděl básník. „Nemusíte se starat o zítřek a v stáří dostanete pensi.“

„Vy jste na tom přece jen líp,“ povídal písař. „Jenom si tak pořád básnit, to je přece život! Celý svět vám říká samé příjemnosti, a potom, jste svým pánem. Měl byste tak zkusit sedět pořád u soudu s takovými nudnými věcmi!“

Básník zavrtěl hlavou, písař vrtěl hlavou také, každý setrval na svém mínění a pak se oba zase rozloučili.

„To je zvláštní pronárod, tihle básníci,“ přemýšlel písař nahlas.

„Chtěl bych se tak proměnit v takového člověka a stát se sám básníkem. Určitě bych nepsal takové žalostné verše jako všichni ostatní!

Tohle je přece jarní den, pro básníka jako stvořený! Vzduch je tak nezvykle jasný, oblaka tak půvabná, a jak jen ta zeleň voní! Věru že jsem mnoho let už necítil, co cítím dnes.“

Jak už vidíme, stal se básníkem. Nijak nápadná ta změna ovšem nebyla, neboť by také bylo pošetilé představovat si básníka jinak než ostatní lidi. Vždyť mezi těmi je mnoho povah daleko poetičtějších, než jakou má i mnohý velký a uznávaný básník. Rozdíl je jenom v tom, že básník má lepší duševní paměť, že si dovede uchovat v duši myšlenku a cit tak dlouho, až přejde jasně a zřetelně (...)

(......)