Hans Christian Andersen
překlad: Božena Hermannová, Oldřich Liška, Jan Rak, Jiřina Vrtišová

POHÁDKY A POVÍDKY I
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

4
VRCHOLNÝ OKAMŽIK – DEKLAMAČNÍ ČÍSLO – NANEJVÝŠ NEPRAVDĚPODOBNÁ CESTA

Každý obyvatel Kodaně teď ví, jak vypadá vchod do Frederikovy nemocnice v Kodani, ale protože budou tento příběh patrně číst i někteří, kdo nejsou z Kodaně, musíme jej napřed stručně popsat.

Nemocnici dělí od ulice dosti vysoká mříž, kde je mezi silnými železnými pruty tolik místa, že prý se mezerou často protlačili hubenější asistenti a tak se dostávali na návštěvy mimo nemocnici. Část těla, která mřížemi procházela nejhůře, byla hlava; tady, jako už na světě často, bývaly tedy malé hlavy nejšťastnější. To už by jako úvod stačilo.

Jeden z mladých lékařů praktikantů, o němž se dalo říci, že je velká hlava, jenom pokud jde o tělesný vzhled, měl zrovna ten večer službu. Venku pršelo, jen se lilo. Ale přes tyto dvě překážky musil onen praktikant z nemocnice, jenom na čtvrthodinku. Myslil si, že nestojí za to, aby o tom řekl vrátnému, když se přece dalo proklouznout mezi mřížemi. Přezuvky, které ponocný zapomněl, tam také stály. Ani zdaleka si nepomyslil, že by to snad byly přezuvky Štěstěny, jenom uvažoval, že se mu v takovém počasí hodí, a obul si je. Teď šlo jen o to, zda se také protlačí mezerou v mřížoví, nikdy to ještě totiž nezkoušel. A teď tam stál.

„Panebože, abych měl už aspoň hlavu venku!“ povídal, a hlava také hned proklouzla mříží, ačkoliv ji lékař měl hodně velkou a objemnou; to jistě přezuvky pochopily jeho přání. Teď mělo jít ale ještě za hlavou tělo.

„Ach ouvej, jsem moc tlustý!“ povídal lékař. „Myslil jsem si, že nejhorší to bude s hlavou. A teď se neprotáhnu tělem.“

Chtěl zase rychle zatáhnout hlavu zpátky, ale nešlo to. Krkem mohl hýbat docela volně, to však bylo také vše. První pocit, který se ho zmocnil, byl hněv, pak mu klesla nálada pod bod mrazu. Přezuvky Štěstěny ho uvrhly do tohoto nadmíru nešťastného postavení a na neštěstí ho nenapadlo, aby se nějak vysvobodil slovy. Ne, jenom jednal, a tak se nedostával s místa. S nebe se řinul déšť, na ulici nebylo živé duše. Na zvonek nedosáhl, nemohl se odtamtud nijak dostat. Předpokládal, že tam bude tak stát až do rána, potom že budou musit poslat pro kováře, aby pruty přepiloval. Ale to nejde nikterak rychle, zatím bude vychovatelna naproti na nohou, celá čtvrť námořníků se na něho přijde podívat, jak se dostal do svěráku, a lidé se budou sbíhat mnohem horlivěji, než na loňskou výstavu obrovské agáve. „Brr! Krev se mi valí do hlavy, že se asi zblázním! –Věru, že se zblázním! Kéž bych se odtud dostal, pak by mě to jistě přešlo!“

Vida, to měl říci o něco dříve; jakmile myšlenku vyslovil, hlava se vysvobodila ze sevření a lékař pádil do nemocnice, docela bez sebe strachem, což bylo dílem přezuvek Štěstěny.

Ještě si však nemysleme, že tím všechno skončilo, kdepak – staly se ještě horší věci.

Uplynula noc a po ní příští den, a pro přezuvky si nikdo neposlal.

Večer mělo být představení v divadélku v Kannikestraede. V hledišti bylo nabito, mezi deklamacemi dávali i novou báseň. (...)

(......)