Hans Christian Andersen
překlad: Božena Hermannová, Oldřich Liška, Jan Rak, Jiřina Vrtišová

POHÁDKY A POVÍDKY I
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

STATEČNÝ CÍNOVÝ VOJÁČEK

 

 

Bylo jednou pětadvacet cínových vojáčků. Byli to samí bratři, neboť se všichni narodili ze staré cínové lžíce. V ruce svírali pušku a tvářili se všichni stejně, a měli krásnou uniformu, červenou a modrou. První, co uslyšeli na tomto světě, když se odkrylo víko krabice, v níž leželi, byla slova: „Cínoví vojáčci!“ Zavolal je malý hošík a zatleskal při tom; dostal vojáčky, protože měl narozeniny. Postavil si je hned na stůl. Vojáčci se podobali jeden druhému, jako by si z oka vypadli, jen jediný se trochu odlišoval: měl jen jednu nohu, protože byl ulit poslední a už na něj nezbylo dost cínu. Avšak stál na své jediné noze stejně pevně a vytrvale jako druzí na obou. A právě jeho potkal pozoruhodný osud. Na stole, na kterém byli vojáčci rozestavěni, bylo ještě mnoho jiných hraček; ale ze všech největší pozornost upoutával krásný papírový zámek. Jeho malými okny bylo vidět až do sálů. Před zámkem stály stromky kolem zrcadélka, které mělo vypadat jako jezírko; pluly po něm voskové labutě, zrcadlíce se v něm. Bylo to opravdu rozkošné, ale nejrozkošnější byla přece jen panenka stojící uprostřed otevřených zámeckých dveří. Byla také vystřižená z papíru, ale měla sukničku z nejjemnějšího batistu a nad ní místo živůtku úzkou modrou stužku. A uprostřed stužky se skvěla třpytivá flitrová ozdoba, veliká jako celičký panenčin obličej. Panenka měla obě ruce vztažené dopředu, protože byla vlastně tanečnice, a proto také měla jednu nožku zdviženou tak vysoko, že ji cínový vojáček nemohl vůbec vidět a myslil si, že má také jen jednu nohu jako on.

„To by byla žena pro mne!“ říkal si. „Jenomže je velmi vznešená, bydlí v zámku, kdežto já jen v krabici a je nás tam pětadvacet, to by nebylo nic pro ni! Ale přece jen budu hledět se s ní seznámit!“ A natáhl se, jak byl dlouhý, za tabatěrkou ležící na stole. Viděl odtamtud pěkně na tu malou, vznešenou dámu, stojící vytrvale na jedné noze a neztrácející přitom rovnováhu.

Když večer pokročil, byli uloženi všichni ostatní cínoví vojáčci do krabice a domácí lidé šli spát. Teď si hračky začaly teprve hrát, na návštěvy, na válku a na ples. Cínoví vojáčci chrastili v krabici, protože při tom také chtěli být, ale nemohli odklopit víko. Louskáček dělal kotrmelce a pisátko řádilo po tabuli. Rámusili, až se probudil kanárek a začal si s nimi povídat, a hned ve verších! Jediní dva se nehnuli s místa: cínový vojáček a malá tanečnice. Ta stála zpříma na špičce, s oběma pažemi vztaženými kupředu. Cínový vojáček také stál vytrvale na své jediné noze a nespouštěl s malé tanečnice oči.

Hodiny odbily dvanáctou. Klap – s tabatěrky odskočilo víčko. Ale nebyl v ní tabák, ba ne – byl v ní černý čertík: byla to taková povedená hračička!

„Vojáku!“ zavolal čertík. „Nechtěl by sis hledět raději svého?“

Ale cínový vojáček se tvářil, jako by ho neslyšel.

„Inu dobrá, počkej jen zítra!“ vyhrožoval čertík.

Když nastalo ráno a děti vstaly, postavily vojáčka na okno. Ale ať už za to mohl (...)

(......)