Hans Christian Andersen
překlad: Božena Hermannová, Oldřich Liška, Jan Rak, Jiřina Vrtišová

POHÁDKY A POVÍDKY I
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

DIVOKÉ LABUTĚ

 

 

Daleko odtud, až v končinách, kam od nás odlétají na zimu vlaštovky, žil král, který měl jedenáct synů a jedinou dceru Elišku. Jedenáct bratří princů chodilo do školy s hvězdou na prsou a šavlí po boku, psali na zlaté tabulky diamantovými pisátky a učili se dobře nazpaměť i tak, že si v mysli odnášeli poučení, a hned se na nich poznalo, že to jsou princové. Eliška sedávala na křišťálovém sedátku a prohlížela si obrázkovou knihu, koupenou za půl království.

Výborně si ty děti žily, ale nemělo tomu takhle být věčně!

Jejich otec, pán celé země, oženil se se zlou královnou, která nesmýšlela s ubohými dětmi dobře, ani co by se za nehet vešlo. Pocítily to již první den. V celém zámku bylo všechno zařízeno s nesmírnou nádherou, a děti si hrály na návštěvu. Ale místo aby dostaly jako jindy koláčů a pečených jablek, co jich jen snědly, dala jim královna jenom čajový koflík písku a řekla jim, aby si představily, že tohle je dobré jídlo.

Za týden poslala malou Elišku na venkov k sedlákovi a netrvalo dlouho a napovídala toho králi o ubohých princích tolik, že mu na nich už nezáleželo.

„Leťte si do světa a starejte se o sebe sami!“ řekla zlá královna. „Proměňte se ve velké ptáky, kteří nemají hlasu!“ Přece jen jim však nemohla připravit tak zlý osud, jak měla v úmyslu. Proměnili se v jedenáct krásných divokých labutí a se zvláštním křikem vylétli ze zámeckých oken k parku a k lesu.

Bylo ještě časné jitro, když letěli nad selským stavením, kde ve světnici spala jejich sestra. Labutě kroužily nad střechou, kroutily dlouhými krky a mávaly křídly, ale nikdo je neviděl ani neslyšel. Musily zase dál, vysoko k oblakům, daleko do širého světa, a zamířily do velkého tmavého lesa, který se tam táhl až k pobřeží.

Ubohá Eliška stála v selské jizbě a hrála si se zeleným listem, jinou hračku teď neměla. Udělala si v něm prstem díru a tou se dívala na slunce, a tu jako by spatřila jasné oči svých bratří. A kdykoliv jí zasvítilo na tvář teplé slunce, vzpomínala si na všechny jejich polibky.

Den uplýval za dnem, aniž se co změnilo. Když vál ve velkých růžových keřích před domem vítr, šeptával růžím: „Kdo by mohl být na světě krásnější, než jste vy!“ – ale růže vrtěly hlavou a říkaly: „Eliška je krásnější!“ A když v neděli seděla ve dveřích stará žena a četla si ve zpěvníku, tu vítr obracel listy a povídal knize: „Může být někdo zbožnější, než ty?“ – „Eliška je zbožnější,“ odpovídala kniha nábožných písní. A to, co říkaly růže i zpěvník, byla svatá pravda.

Když jí bylo patnáct roků, měla se vrátit domů. A když královna viděla, jaká je krásná, začala se na ni zlobit a nenávidět ji. Nejradši by ji byla proměnila v divokou labuť jako její bratry, ale to nemohla hned učinit, protože ji chtěl spatřit král.

Časně ráno odešla královna do lázně, která byla vybudována z mramoru a ozdobena měkkými poduškami a nejkrásnějšími koberci, vzala tři ropuchy, políbila je a povídala jedné: „Sedni si Elišce na hlavu, až přijde do lázně, (...)

(......)