Hans Christian Andersen
překlad: Božena Hermannová, Oldřich Liška, Jan Rak, Jiřina Vrtišová

POHÁDKY A POVÍDKY I
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KŘESADLO

 

 

Po silnici si vykračoval voják, ráz dva, ráz dva! Na zádech měl torbu a po boku šavli, neboť se vracel domů z vojny. Tu potkal na silnici starou čarodějnici; byla hrozně ošklivá, spodní ret jí visel až na prsa. Povídala: „Dobrý večer, vojáku! Jakou máš pěknou šavli a velkou torbu, ty jsi voják, jak se patří! Teď dostaneš tolik peněz, kolik jen budeš chtít!“

„Děkuju ti, stará čarodějnice,“ řekl voják.

„Vidíš tenhle velký strom?“ zeptala se ho čarodějnice a ukázala na strom, který stál vedle nich. „Ten je uvnitř docela dutý. Vylezeš si do koruny a tam spatříš díru, do které se můžeš spustit a dostat se tak hluboko do stromu. Já ti uvážu kolem těla provaz, abych tě mohla zase vytáhnout, až na mne zavoláš!“

 

„A co mám v tom stromě dělat?“ zeptal se voják.

„Přinést odtamtud peníze!“ řekla čarodějnice. „Abys věděl, až se dostaneš stromem docela dolů, octneš se ve velké chodbě, kde je jasné světlo, protože tam hoří přes sto lamp. Spatříš tam troje dveře, které budeš moci odemknout, protože v každém zámku je klíč. Když vejdeš do první komory, uvidíš na podlaze velkou bednu, na které sedí pes. Má oči velké jako čajové šálky, ale z toho si nic nedělej! Dám ti s sebou modrou kostkovanou zástěru, tu roztáhni na zem. Potom jdi hned k psovi, vezmi ho a posaď na zástěru, otevři bednu a vezmi si tolik peněz, kolik budeš chtít; jsou to všechno měděné peníze, ale budeš-li chtít stříbro, jdi do druhé komory. Jenomže tam sedí pes, který má oči velké jako mlýnská kola; z toho si ale nic nedělej, posaď ho na moji zástěru a vezmi si peníze! A budeš-li snad chtít i zlato, i to můžeš dostat, co ho jen uneseš, když půjdeš do třetí komory. Ovšem pes, který tam sedí na bedně s penězi, má oči, každé velké jako Kulatá věž v Kodani. Představ si, to už je nějaký pes! Ale z toho si nic nedělej! Posaď ho jen na moji zástěru, pak ti neublíží, a vezmi si z bedny zlata, kolik jen budeš chtít!“

„To by nebylo tak zlé,“ řekl voják. „Ale co dám tobě, stará čarodějnice? Že na mně něco chtít budeš, to si mohu myslit.“

„Kdepak,“ povídala čarodějnice, „nechci ani haléř! Mně přines jen staré křesadlo, které tam zapomněla moje bába, když byla naposledy dole.“

„No dobře! Uvaž mi tedy kolem těla provaz!“ řekl voják.

„Tady je,“ povídala čarodějnice, „a tady máš moji modrou kostkovanou zástěru.“

Pak voják vylezl na strom, spustil se do díry a octl se, jak říkala čarodějnice, ve velké chodbě, kde planulo mnoho set svítilen.

Otevřel první dveře. Brr! Tam seděl pes s očima velkýma jako čajové šálky a koukal se na něho.

„Ty jsi mi pěkný chlapík!“ povídal voják, posadil ho na čarodějčinu zástěru a nabral si měděných peněz, kolik se mu jich jen do kapes vešlo. Potom bednu zavřel, psa na ni zase posadil a šel do druhé místnosti. Podívejme se! Tam seděl pes s očima jako pár mlýnských kol.

 

„Nedívej se tak po mně,“ řekl voják, „mohly by tě z toho bolet oči,“ a posadil psa na zástěru. Když však spatřil v bedně spoustu stříbrných peněz, (...)

(......)