Hans Christian Andersen
překlad: Božena Hermannová, Oldřich Liška, Jan Rak, Jiřina Vrtišová

POHÁDKY A POVÍDKY I
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

MIKULA A MIKULKA

 

 

V jedné osadě žili dva muži, oba měli navlas stejná jména; oba je pokřtili jménem Mikuláš; ale jeden měl čtyři koně a druhý jen jednoho jediného. Tak aby je lidé od sebe nějak rozlišili, říkali tomu, co měl čtyři koně, Mikula, a tomu, co měl jen jednoho koně, Mikulka. Poslechněme si teď, jak se těm dvěma dařilo, je to skutečný příběh.

Celičký týden musil Mikulka pro Mikulu orat a půjčovat mu svého jediného koně. Potom mu zase Mikula pomohl svými čtyřmi, ale jen jednou do týdne, a to v neděli. Hoj, jak Mikulka práskal bičem nad všemi pěti koňmi, vždyť byli teď, ten jeden den, jako jeho! Sluníčko nádherně zářilo a všecky zvony na kostelní věži sezváněly do kostela, lidé byli svátečně nastrojeni a šli si se zpěvníkem pod paží poslechnout pastorovo kázání; i viděli Mikulku orat pěti koňmi a Mikulka byl tak blažený, že znovu zapráskal bičem a zvolal: „Hyje, všichni moji koníčkové!“

„Tohleto nesmíš říkat,“ zlobil se Mikula, „vždyť tvůj kůň je jenom jeden!“

Ale když opět šel někdo kolem do kostela, zapomněl Mikulka, že to nesmí říkat, a zase zvolal: „Hyje, všichni moji koníčkové!“

„Poslyš, teď už bych si vyprosil, abys toho nechal,“ pravil Mikula. „Jestli to řekneš ještě jednou, uhodím tvého koně do hlavy, až zůstane na místě mrtev a bude po něm!“

„Na mou věru, už to nikdy neřeknu!“ dušoval se Mikulka, ale když šli lidé kolem a kynuli mu na pozdrav, tolik se rozradoval a tolik ho těšilo, že má na orání svého pole pět koní, že mocně zapráskal bičem a zvolal: „Hyje, všichni moji koníčkové!“

„Já ti dám hyje moji koníčkové!“ zaláteřil Mikula, vzal rozporku a udeřil jí Mikulkova jediného koně do čela, až se kůň skácel k zemi a byl dočista mrtev.

„Ach, teď už nemám vůbec žádného koně!“ naříkal Mikulka a rozplakal se. Potom svému koníčkovi stáhl kůži, vzal ji a dobře ji ve větru usušil, pak ji strčil do pytle, pytel si hodil na záda a šel tu kůži ze svého koně prodat do města.

Měl před sebou tuze dlouhou cestu, která vedla velikým temným lesem, a k tomu ještě nastalo hrozně ošklivé počasí. Mikulka docela zabloudil, a než se dostal na správnou cestu, byl večer a dojít do města nebo zpátky domů, dřív než přijde noc, to bylo příliš daleko.

Hned u cesty byl veliký statek, okenice byly zavřeny, ale světlo jimi přece jenom prosvítalo. „Snad mi tam dovolí zůstat přes noc,“ myslil si Mikulka a zašel ke stavení a zaklepal.

Selka otevřela, ale když slyšela, co Mikulka chce, řekla mu, aby šel svou cestou, že její muž není doma a ona žádného cizince do domu nevezme.

„Nu, tak to tedy budu musit ležet venku,“ řekl Mikulka, a selka před ním zavřela dveře.

Hned vedle stál stoh sena a mezi tím stohem a stavením byla malá kůlna s plochou slaměnou střechou.

 

„Tam nahoře se mi bude dobře ležet,“ řekl Mikulka, když uviděl střechu, „to je přece nádherné lůžko. Čáp snad na mne nepřiletí a nebude mě štípat do nohou.“ – Na střeše totiž stál živý čáp, který tam měl hnízdo.

A tak Mikulka vylezl na kůlnu a tam se (...)

(......)