Hans Christian Andersen
překlad: Božena Hermannová, Oldřich Liška, Jan Rak, Jiřina Vrtišová

POHÁDKY A POVÍDKY I
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

OŠKLIVÉ KAČÁTKO

 

 

Na venkově bylo překrásně; bylo léto! Žito zlátlo, oves se zelenal, seno stálo na zelených lukách v kupkách a procházel se tam na svých dlouhých červených nohách čáp a hovořil egyptsky, protože se naučil této řeči od matky. Kolem polí a luk se prostíraly veliké lesy a uprostřed lesů byla hluboká jezírka. Na venkově bylo opravdu překrásně. Uprostřed sluneční záplavy stál starý panský dvůr s hlubokými strouhami kolem dokola, a od jeho zdí až dolů k vodě rostly veliké lopuchové listy – byly tak vysoké, že pod největšími mohly malé děti stát vzpřímené. Byla to divočina jako v nejhustším lese. A právě tam se uhnízdila kachna. Měla vysedět kačátka, ale začínala toho mít skoro dost, protože to trvalo již dlouho a jen málokdy ji přišel někdo navštívit. Ostatní kachny se raději proháněly po strouhách, než aby se štvaly k ní do kopce, vysedávaly pod lopuchami a štěbetaly s ní.

Konečně jedno vajíčko po druhém pukalo a ozývalo se z nich „píp, píp!“ Všechny žloutky oživly a vystrkovaly hlavičky.

„Dli! Dli! Už! Už!“ pobízela je kačena a kačátka si tedy pospíšila, jak mohla, a rozhlížela se pod zelenými listy na všechny strany. Maminka je nechala rozhlížet, jak jen chtěly, protože zeleň prospívá očím.

„Jak je ten svět veliký!“ divila se všechna kačátka, protože teď měla mnohem víc místa, než dokud byla zavřená ve vajíčku.

„Myslíte si, že tohle je celý svět?“ poučovala je maminka. „Svět se táhne ještě daleko za naši zahradu, až do farářových polí! Ale tam jsem nikdy nebyla. – Tak co, jste tu už snad všichni?“ Vstala z hnízda. „Ba ne, nejsou ještě všichni. Největší vajíčko tu dosud leží. Jak dlouho to ještě bude trvat? Už toho začínám mít věru dost!“ A znovu se uvelebila do hnízda.

„Jak se daří?“ zeptala se stará kachna, která přišla na návštěvu. „Jednomu vajíčku to trvá hrozně dlouho!“ stěžovala si hnízdící kachna. „Stále se ještě neproklubává. Ale podívej se jen na ostatní: jsou to nejkrásnější kačátka, jaká jsem kdy viděla! Podobají se všechna svému otci, tomu darebovi – ani mě nepřijde navštívit!“

„Ukaž mi to vejce, co se nechce proklubat!“ řekla stará kachna. „Věř mi, je to krůtí vejce! Také mě jednou tak napálili. Co jsem se s těmi mláďaty pak nasoužila; co ti budu povídat, bály se vody. Nemohla jsem je tam za nic na světě dostat, ať jsem na ně káchala a po nich lapala a chňapala – nic nepomáhalo! Ukaž mi to vejce! Inu ovšem, je to krůtí! Nech je být a uč raději ostatní děti plavat!“

„Zůstanu přece jen ještě chvíli na něm sedět!“ prohlásila kachna. „Když na něm sedím už tak dlouho, tu chvilku to už taky vydržím.“

„Nu, prosím!“ řekla stará kachna a odešla.

Konečně velké vejce puklo. „Píp, píp!“ zapípalo mládě a vyvalilo se ven. Bylo velikánské a ošklivé. Kachna se na ně zadívala. „Jaké je to kačátko hrozně veliké!“ divila se. „Žádné z ostatních tak nevypadá. Že by přece jen bylo krůtí? Však se to brzy pozná! Půjde do vody, i kdybych je tam měla sama shodit!“

Příštího dne bylo překrásné, nádherné (...)

(......)