Hans Christian Andersen
překlad: Božena Hermannová, Oldřich Liška, Jan Rak, Jiřina Vrtišová

POHÁDKY A POVÍDKY I
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

SMRČEK

 

 

V lese stál hezký smrček. Měl pěkné místo, slunce na něj mohlo svítit, vzduchu měl hodně a kolem rostlo mnoho jeho větších druhů, smrků i borovic. Ale smrček byl posedlý touhou růst. Nedbal o teplé sluníčko ani o svěží vzduch, nestaral se o venkovské děti, které chodily při sbírání jahod a malin v lese kolem něho a povídaly si. Často přišly s plným džbánem nebo s jahodami navlečenými na stéblech, usadily se pod ním a libovaly si: „Hele, to je hezký smrček!“ To však smrček nerad slyšel.

Za rok byl o hezký kus větší a příští rok zase, neboť na smrku se může vždy podle množství letorostů poznat, kolik let již roste.

„Ach, kdybych už jen byl tak veliký jako ostatní stromy!“ vzdychal smrček. „Mohl bych pak rozprostřít větve daleko kolem a vrcholkem se rozhlížet do širého světa! Ptáci by si stavěli v mých větvích hnízda, a kdyby foukal vítr, mohl bych vznešeně kynout jako ostatní stromy!“

Nic ho netěšilo, ani sluníčko, ani ptáci, ani červánky plující zrána a navečer nad ním.

V zimě, když kolem dokola ležel třpytivě bílý sníh, často přiběhl zajíc a hupl v běhu přes smrček: to bylo opravdu k zlosti! – Ale minuly dvě zimy a třetí zimu byl smrček již tak vysoký, že ho zajíci musili obíhat. „Jen růst, růst, být velký a dospělý – to je jedině krásné tady na světě!“ říkal si smrček.

Vždy na podzim přišli dřevorubci a porazili některé z největších stromů. Dělo se to rok co rok a mladý smrček, který zatím již pěkně vyrostl, se vždycky zachvěl, protože ty velké nádherné stromy padaly k zemi s ohlušujícím praskáním a lámáním. Osekali jim větve, takže vypadaly jako nahé, a byly dlouhé a tenké. Skoro bys je byl ani nepoznal. Ale naložili je na vozy a koně je odvezli z lesa.

Kam je vezou? Co je čeká?

Když zjara přiletěli čápi a vlaštovky, smrček se jich vyptával: „Nevíte, kam je odvezli? Nepotkali jste je?“

Vlaštovky nevěděly, ale čáp se zamyslil, zakýval hlavou a řekl: „Myslím, že to tak už bude! Když jsem letěl z Egypta, potkal jsem mnoho nových lodí a byly na nich nádherné stožáry. Řekl bych, že voněly smrčím. Mohu vám vyřídit od nich pozdravení – čněly, čněly, čněly tak vysoko!“

„Kéž bych už byl také dost veliký, abych se dostal na moře! A jaké to moře vlastně je, čemu se podobá?“

„To se nedá jen tak krátce povědět!“ prohlásil čáp a odešel.

„Buď rád, že jsi mladý!“ napomínaly smrček sluneční paprsky. „Raduj se ze svého svěžího růstu a ze svého mladého života!“

A vítr ho líbal a rosa ho skrápěla slzami, ale smrček tomu nerozuměl.

Když se blížily vánoce, porazili zas zcela mladé stromky – stromky, které často nebyly ani tak velké, ani tak staré jako smrček, který si nedal pokoje a neměl žádné stání a který věčně toužil z lesa. Stromkům, které porazili před vánoci – a byly to právě nejhezčí stromky – ponechali větve. Naložili je jen na vozy a koně je odvezli z lesa.

„Kam je vezou?“ vyptával se smrček. „Nejsou větší než já – je mezi nimi dokonce jeden, který je mnohem menší. A proč jim nechali všechny (...)

(......)