Hans Christian Andersen
překlad: Božena Hermannová, Oldřich Liška, Jan Rak, Jiřina Vrtišová

POHÁDKY A POVÍDKY I
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

DRUHY PŘÍBĚH O CHLAPEČKOVI A HOLČIČCE

Ve velikém městě, kde je tolik domů a lidí, že tam není dost místa, aby všichni mohli mít malou zahrádku, a kde se proto většina obyvatel musí spokojit s květinami v kořenáčích, tak v tom městě byly dvě chudé děti, které měly zahrádku jen o něco málo větší než takový kořenáč. Nebyli to bratr a sestra, ale měli se zrovna tolik rádi, jako kdyby jimi byli. Jejich rodiče bydlili hned vedle sebe. Bydlili ve dvou podkrovních světničkách. Tam, kde se střecha jednoho sousedícího domu dotýkala druhé a kde mezi hřebeny střech běžel okap, tam z každého domu vystupovalo malé okénko. Stačilo jen přehoupnout se přes okap, aby ses dostal z jednoho okna do druhého.

Rodiče měli každý před svým oknem velký dřevěný truhlík a v něm rostla zelenina, kterou potřebovali, a růžový keřík. V každém truhlíku byl jeden a dobře se mu dařilo. A tu rodiče napadlo postavit truhlíky napříč okapem tak, že sahaly skoro od okna k oknu a vypadaly skoro úplně jako dva záhony. Úponky hrášku splývaly s truhlíků a růžové keříky vyrážely dlouhé ratolesti, ovíjely se kolem oken a skláněly se k sobě. Vypadalo to téměř jako nějaká slavobrána ze zeleně a z květů. Protože truhlíky byly hodně vysoké a děti věděly, že na ně nesmí lézt, měly občas dovoleno vystoupit z okna k sobě a sedět na malých stoličkách pod růžemi. A tam se jim to náramně hezky hrálo.

V zimě byl ovšem takovému potěšení konec. Okna byla někdy docela zamrzlá. Ale tu děti nahřály na kamnech měďáky, položily horký měďák na zamrzlou tabuli, a tak si udělaly nádhernou vyhlídku, pěkně kulaťoučkou. A za tou vyhlídkou se koukalo rozmilé oko, jedno z každého okénka. To byli chlapeček a holčička. Chlapeček se jmenoval Kay a holčička se jmenovala Gerda. V létě se mohli jedním skokem dostat k sobě, v zimě musili napřed šlapat moc a moc schodů dolů a moc a moc schodů nahoru. Venku řádila chumelenice.

„To se tam rojí bílé včeličky!“ říkala stará babička.

„Mají také včelí královnu?“ zeptal se chlapeček, neboť věděl, že mezi opravdovými včelami je taková královna.

„Mají!“ odvětila babička. „Královna lítá tam, kde se rojí nejhustěji. Je z nich ze všech největší, a nikdy nezůstane klidně na zemi, vzlétne znovu do černého mračna. Mnohou zimní noc létá ulicemi města a nahlíží do oken, a tu okna tak divukrásně zamrznou, jako by to byly květiny.“

„Ach ano, to jsme viděly!“ řekly obě děti, a tak poznaly, že je to pravda.

„A může královna přijít sem k nám?“ zeptala se holčička.

„Jen ať přijde!“ pravil chlapeček. „Posadím ji na rozpálená kachlová kamna a ona roztaje.“

Ale babička mu pohladila vlásky a vyprávěla jiné příběhy.

Večer, když malý Kay byl doma a již napůl svlečený, vylezl na stoličku u okna a vykukoval malým otvorem. Několik sněhových vloček před oknem spadlo a jedna z nich, ta největší, zůstala ležet na okraji jednoho truhlíku s květinami. Sněhová vločka rostla a rostla, až se z ní nakonec stala celá ženská postava, oděná do nejjemnějších bílých závojů, které (...)

(......)