Hans Christian Andersen
překlad: Božena Hermannová, Oldřich Liška, Jan Rak, Jiřina Vrtišová

POHÁDKY A POVÍDKY I
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

TŘETÍ PŘÍBĚH KVĚTINOVÁ ZAHRADA U ŽENY, KTERÁ ZNALA KOUZLA

Ale jak se vedlo malé Gerdě, když se Kay už nevrátil? Kde jenom byl? – Nikdo to nevěděl, nikdo nedovedl dát odpověď. Chlapci jenom vyprávěli, že ho viděli, jak si přivázal svoje sáňky k nádherným velikým saním, které zajely do ulice a vyjely z městské brány. Nikdo nevěděl, kde je, mnoho slzí vyteklo, malá Gerda plakala srdceryvně a usedavě. – Pak říkali, že je mrtev, utonul prý v řece, která teče těsně u města. Ach, byly to opravdu dlouhé, ponuré zimní dny.

A pak přišlo jaro s teplejším slunečním svitem.

„Kay je mrtev, je po něm veta!“ pravila malá Gerda.

„Tomu nevěřím!“ řekl sluneční svit.

„Je mrtev, je po něm veta!“ pověděla Gerda vlaštovkám.

„Tomu nevěříme!“ odpověděly vlaštovky, a nakonec tomu nevěřila ani malá Gerda.

„Obuji si nové červené střevíčky,“ řekla jednou zrána, „ty, které Kay ještě nikdy neviděl, a pak zajdu k řece a zeptám se jí!“

Bylo to časně ráno. Políbila starou babičku, která spala, obula si červené střevíčky a vyšla docela sama z brány k řece.

„Je to pravda, že jsi mi vzala malého Kaye, s kterým jsem si hrála? Daruji ti své červené střevíčky, když mi jej vrátíš!“

A vlny, jak se jí zdálo, jí tak podivně kynuly. A tu vzala svoje střevíčky, to nejdražší, co měla, a hodila je oba do řeky. Ale střevíčky spadly hned u břehu a vlnky je zanesly hned na pevninu k ní. Jako by řeka nechtěla přijmout to nejdražší, co měla, opravdu nejdražší, neboť malého Kaye už neměla. Avšak Gerda si myslila, že nehodila střevíčky dost daleko, a tak naskočila do loďky, která ležela na písčině, vystoupila až na samý okraj a hodila střevíčky do vody. Avšak loďka nebyla přivázána a tím prudkým pohybem se odrazila od země. Gerda to zpozorovala a rychle chtěla na břeh, ale dřív než se dostala zpátky, byla už loďka víc než na sáh od břehu a teď odplouvala ještě rychleji.

Tu se malá Gerda náramně polekala a rozplakala se, avšak nikdo ji neslyšel kromě vrabců. Ale ti ji nemohli zanést na pevninu, letěli jen podél břehu a štěbetali, jako by ji chtěli utěšit: „Tady jsme, tady jsme!“ Loďka se hnala po proudu. Malá Gerda seděla docela tichounce, na nohou měla jenom punčochy. Její červené střevíčky plavaly za loďkou, ale nemohly ji dostihnout, loďka se rozjela rychleji.

Krásné to bylo na obou březích, nádherné květiny, staré stromy a stráně s ovcemi a kravami; ale nikde jsi neviděl ani človíčka.

„Třeba mě řeka zanese k malému Kayovi,“ myslila si Gerda, a tak se dostala do lepší nálady, vstala a dívala se po mnoho hodin na krásné zelené břehy. A pak přijela k velkému třešňovému sadu a v tom sadu byl malý domek se zvláštními červenými a modrými okny a s doškovou střechou. A před domkem stáli dva dřevění vojáčci, kteří mířili na každého, kdo se plavil kolem.

Gerda na ně volala, myslila si, že jsou živí, ale oni ovšem neodpovídali. Dostala se k nim docela blízko, proud hnal loďku přímo k pevnině.

Gerda zavolala ještě hlasitěji, a tu z domku vyšla stará, stařičká (...)

(......)