Jakub Arbes

ROMANETA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

NEWTONŮV MOZEK

 

Jsouť věci na nebi a na zemi, o kterýchž moudrost naše nemá zdání.

Hamlet

 

 

Ba přísahámbůh, nedal bych tomu víry bez živého, jistého svědectví svých vlastních očí.

Horacio

 

 

Chci vypravovat něco rozmarného a počínám u hrobu… Je to cynismus; ale trvám, že po několika vysvětlujících slovech prominou mi i duše nejněžnější…

Přísná, neúprosná věda zbavila mnohého z nás nejsladšího snu života. Ukrutná ruka její roztrhla pro optimismus zdánlivé průsvitnou, pro pesimismus pak věčně neprůhlednou roušku, kterouž jest zahaleno záhrobí živých tvorů, a každému, kdo přikládá více víry důvodům vědy než tradicionelním, byť sebe příjemnějším předsudkům, otvírá se perspektiva děsná sice, ale více méně jasná.

Proč tedy truchlit nad hrobem člověka, jenž věřil, ba více ještě jenž byl přesvědčen, že vše, co nás blaží a rmoutí, končí smrtí.

Proč hořekovat nad smrtí člověka, jemuž býval druhdy zármutek protivnější nejjízlivějšího úšklebku, jenž z hlubin duše žal a slze nenávidě neznal sladšího pocitu nad onen, jejž budí v člověku vědomí, že veškerá snaha jeho čelila k zapuzení nejděsnějšího démona lidské duše zármutku?

Možná, že miloval člověk ten život více, než toho lidský život vůbec zasluhuje, možná také, že si ho po zásluze nevážil, že nepojímaje ho dosti opravdově poněkud jej podceňoval; avšak kvíleti nad hrobem člověka, jenž by byl u vlastního našeho hrobu stál vzpřímen s klidným výrazem stoika – humoristy v tváři a s duší nevzrušenou, bylo by zajisté nepromíjitelným znesvěcením památky jeho. Člověk, o němž mluvím, byl mým přítelem od nejútlejšího mládí a zemřel – vlastně správněji řečeno – padl v bitvě u Králové Hradce jako důstojník pěšího pluku knížete Konstantina. Pruský palaš byl mu rozpoltil lebku…

Otec jeho byl ředitelem zahrady knížat Kinských, která se rozkládá na jihovýchodním úpatí Petřína za Oujezdskou branou.

Byli jsme vzdáleně spřízněni, a ačkoli přítel pocházel z rodiny dosti zámožné a já z rodiny chudičké, žili jsme bezmála po dvacet roků v nejdůvěrnějším přátelství. Jako děti skotačívali jsme společně v rozsáhlém parku, jako povyrostlí hoši pak jsme společně studovali. Život i studie naše byly rovněž tak podivné, jako naše náklonnosti. Zabývali jsme se z počátku vším, „co nám přišlo pod ruku“, probírali, zkoumali a analysovali jsme všechno, co nám náhoda hodila na pospas.

Debaty naše bývaly živé, ba prudké a náruživé. Výměna podivných, často bizarních náhledů však nás lákávala, a nebylo takměř dne, kdy bychom nebyli rozpředli debatu o něčem, co zdálo se nám býti naprosto nerozřešitelným.

Účelu praktického nezřízené, ba lehkomyslné toto těkání s předmětu na předmět ovšem nemělo; ale tříbila se tím dialektika a rozplameňovala fantasie, která pak konávala mnohdy pravé divy v bizarnosti.

V studiích školních k nemalé žalosti otců svých neprospíval jsem valně ani já, aniž přítel. Zato jsme v „soukromém“ studiu, t.j. ve vědách, jež jsme si byli později zamilovali, předčili (...)

(......)