Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.
Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub 
, PDF 
a MOBI.
Přejít na nový web Literární doupě
Nebylo nijak obvyklé, aby lady Samia z Fife prožívala hluboké znechucení. Avšak zcela výjimečně, a stalo se to snad poprvé, pociťovala znechucení již dlouhou řadu hodin.
Velitel kosmodromu byl přesnou kopií kapitána Racetyho. Oplýval zdvořilostí, choval se téměř patolízalsky, vypadal nešťastně, vyjadřoval lítost a ani v nejmenším se nesnažil odporovat, ale byl vůči všem jejím přáním hluchý.
Nakonec byla přinucena vzdát se přání a dožadovat se práv jako řádný sarkanský občan. Pronesla: „Předpokládám, že jako občanka mám právo čekat na jakoukoli přistávající loď, kdykoli budu chtít.“
Její hlas přitom zněl neskrývanou jízlivostí.
Velitel si odkašlat a bolestný výraz na jeho tváři se ještě prohloubila zvýraznil. Nakonec pronesl: „Vlastně, má lady, není naším přáním vám nevyhovět. Nemůžeme vám vyhovět pouze proto, že jsme od vašeho otce dostali přesné příkazy, podle nichž vám máme k lodi znemožnit přistup.“
Samia pronesla ztuhle: „Nařizujete mi tedy, abych z dromu odešla?“
„Ne, má lady.“ Velitel byl rád, že jí může nabídnout kompromis. „Nedostali jsme rozkaz vykázat vás z dromu. Jestliže si přejete zůstat, můžete. Ale, ve vší úctě, budeme vám muset zabránit v přístupu k přistávacím šachtám.“
Pak zmizel a Samia se zabořila do zbytečné nádhery svého pozemního vozidla, zaparkovaného uvnitř dromu asi třicet metrů od vnější brány. Zřejměji pozorují a vyčkávají -a pravděpodobně z ní nespustí oči ani později. Kdybych popojela o kousek vpřed, pomyslela si s hořkostí, asi by mi přerušili dodávku energie.
Zaskřípala zuby. To, co jí otec provedl, bylo podlé. Ale tak tomu bylo vždycky. Vždycky s ní zacházeli, jako by ničemu nerozuměla, i když si myslela, že otec ji chápe.
Dokonce se zvedl, aby ji pozdravil, a to byla pocta, jakou nikomu jinému neprokázal od té doby, co zemřela její matka. Obejmul ji a něžně stiskl, nechal kvůli ní veškeré práce. A nařídil tajemníkovi, aby odešel, protože věděl, že ji domorodcova bezvýrazná, bledá tvář odpuzuje.
Bylo to takřka jako za starých časů, než zemřel dědeček a kdy její otec ještě nebyl velkozemanem.
„Mio, dítě,“ začal, „nemohl jsem se dočkat! Ještě nikdy netrvala cesta z Floriny tak dlouho. Když jsem se dozvěděl, že se ti hrozní domorodci ukryli na tvé lodi, kterou jsem pro tebe poslal, aby tě bezpečně přivezla domů, málem mě to připravilo o rozum.“
„Tati! Nemusel ses ničeho obávat.“
„Nemusel? Málem jsem vyslal celou flotilu, aby tě přivezla pod vojenskou ochranou.“
Při té představě se oba zasmáli. Pak uplynulo ještě hodněčasu, než mohla Samia přenést konverzaci na téma, kterého měla plnou hlavu.
„Co s těmi černými pasažéry hodláš udělat, tati?“ zeptala se jakoby mimochodem.
„Proč tě to zajímá, Mio?“
„Snad si nemyslíš, že mají v úmyslu tě zavraždit nebo něco takového?“
Fife se usmál. „Neměla bys mít takové morbidní myšlenky.“
„Ale nemyslíš si to, že ne?“
„Samozřejmě ne.“
„To je dobře, tati, protože já jsem s nimi mluvila a prostě nevěřím, že by byli něčím jiným než neškodnými ubožáky. Je mi jedno, co říká kapitán Racety.“
„Na to, jak jsou neškodní se dopustili příliš mnoha přestupků proti zákonům.“
„Ale nemůžeš s nimi přece zacházet jako s obyčejnými zločinci, tati.“ Do hlasu jí pronikla obava.
„Jak jinak?“
„Ten muž není domorodec. Pochází z planety zvané Země a byl psychosondován, takže za svoje činy neodpovídá.“
„Jistě, má drahá, v tom případě to Minbez vezme v úvahu. Posouzení bys měla nechat na nich.“
„Ne, to je až příliš závažné, než aby se to na nich nechalo. Nic nepochopí. Nikdo nic nepochopí. Ale já ano!“
‚‚Ze všech lidí na celém světě jen ty, Mio?‘‘ zeptal se důrazně a prstem si odhrnul kadeř vlasů, která mu spadla do čela.
‚‚Jen já! Jenom já!‘‘ prohlásila důrazně. ‚‚Kdokoli jiný si bude myslet, že ten mladík je blázen, ale já vím jistě, že není. Tvrdí, že Florině i celé Galaxii hrozí velké nebezpečí. Je to kosmoanalytik, a ti, jak víš, se zabývají kosmologií. A ten to ví!“
„Jak víš, že je to kosmoanalytik, Mio?“
„A čeho se to nebezpečí konkrétně týká?“
„To neví, protože byl psychosondován. Copak nechápeš, že právě to je ten nejdůležitější důkaz? Příliš mnoho ví, a někdo měl zájem, aby se to nevyneslo.“ Instinktivně ztišila hlas, až zněl přímo spiklenecky, a potlačila nutkání ohlédnout se přes rameno. „Víš‚“ pokračovala, „kdyby byla jeho teorie chybná, sotva by ho někdo psychosondoval.“
„Je-li tomu tak, proč ho nezabili?“ zeptal se Fife, ale vzápětí své otázky litoval. Nemělo smysl dceru dráždit.
Samia chvíli bezvýsledně přemýšlela, pak řekla: „To zjistím, jestliže nařídíš Minbezu, aby mi dovolili sním promluvit. On mi důvěřuje, to vím. Dostanu z něho víc než celý Minbez. Tati, řekni jim, aby mi dovolili si s ním promluvit. Je to důležité.“
„Ještě ne, Mio.“ Fife mírně stiskl ruce v pěst, ale pousmál se. „Ještě ne. Za několik hodin budeme mít v rukou třetího člověka. Potom -možná.“
„Třetího člověka? Toho domorodce, který zabil tolik lidí?“
„Správně. Loď, v níž letí, přistane asi za hodinu.“
„A do té doby nebudeš s domorodkou a kosmoanalytikem nic dělat?“
„Naprosto nic.“
„Dobrá. Půjdu k lodi.“ Povstala.
„Kam chceš jít, Mio?“
„Na drom, otče. Mám pro toho dalšího domorodce spoustu otázek.“ Zasmála se. „Ukáži ti, že tvoje dcera je docela dobrý detektiv.“
Avšak Fife se k jejímu smíchu nepřidal. „Byl bych rád, kdybys tam nechodila.“
„Proč ne?“
„Je nezbytné, aby se kolem příletu toho člověka nedělo nic mimořádného. Ty bys byla na dromu příliš nápadná.“
„Co na tom.“
„Nemohu ti vysvětlovat státnické záležitosti, Mio.“
„Státnické? Pchá!“ Naklonila se k němu, vtiskla mu letmý polibek doprostřed čela a odešla.
Nyní bezmocně seděla na dromu ve svém vozidle, zatímco vysoko na obloze, tak jasné za pozdního odpoledne, se zvětšoval tmavý bod.
Stiskla tlačítko, kterým se otevírala příruční přihrádka a vytáhla sportovní brýle. Zpravidla je používala pro sledováni stratosférického póla hraného za ohromného rámusu jednomístnými rychlokluzáky, ale teď se daly použít i k něčemu mnohem závažnějšímu. Nasadila si je a z tmavého bodu se stala miniaturní loď s jasně viditelnou narudlou zádí.
Alespoň spatří cestující, až budou vystupovat, zapamatuje si je a nějak zařídí, aby si s nimi mohla promluvit, později to už nějak zařídí.
* * *
Obrazovku vyplnil Sark: kontinent a polovina oceánu zčásti zahaleného bavlněnou bělostí mraků.
Když Genro promluvil, jeho slova zněla poněkud nesouvisle, což jen dokazovalo, že se plně soustřeďuje na řízení. „Kosmodrom nebude příliš střežen. I k tomu došlo na můj popud. Upozornil jsem totiž, že neobvyklá aktivita při našem přistání by mohla být pro Trantor signálem, že se něco děje. A upozornil jsem rovněž, že úspěch celé akce závisí na tom, aby si Trantor neuvědomil, co se vlastně děje, dokud nebude příliš pozdě. - No, to nic.“
Terens ochable pokrčil rameny. „Záleží na tom?‘
„Hodně, z vašeho hlediska. Přistanu v šachtě, která je umístěna nejblíž u východní hrány. Jakmile dosedneme, můžete se vcelku bezpečně dostat zadem ven. Jděte rychle, ale ne zas příliš, směrem k bráně. Dám vám nějaké papíry, s nimiž se můžete -ale také nemusíte -dostat bez problémů ven. Jestliže vzniknou problémy, ponechám na vás, abyste udělal, co budete považovat za nezbytné. Z toho, jak jste si dosud počínal, soudím, že v tomhle se na vás mohu spolehnout. Za bránou na vás bude čekat auto, které vás odveze na ambasádu. Toť vše.“
„A co vy?“
Sark se zatím zvolna měnil: obrovská, neurčitá koule složená z oslepujících odstínů hnědé, zelené, modré a bílé barvy začínala ožívat a proměňovala se na terén protkaný řekami a zvrásněný horami.
Genro se usmál, ale nevesele. „Raději se věnujte starostem o svoji osobu. Až zjistí, že jste zmizel, pravděpodobně mne jako zrádce zastřelí, A když je přesvědčím, že jsem vás nebyl schopen fyzicky zadržet, možná mě jako pitomce jenom přeřadí na podřadné místo. Ta druhá možnost je dle mého soudu přijatelnější, a proto po vás budu chtít, abyste mě, než utečete, omráčil nervovými důtkami.‘‘
„Víte, co nervové důtky dovedou?“
„O tom nepochybujte.“ Genrovi se na spáncích objevily lesklé kapky potu.
„Jak můžete vědět, že vás pak nezabiju? Jsem přece vrah zemanů.“
„Prostě to vím. Další zabití by vám nepomohlo. Jen byste ztrácel čas. Už jsem podstupoval větší rizika.‘‘
Povrch Sarku na obrazovce se zvětšoval, jeho obvod mizel za okraji zobrazované plochy, střed rostl a objevovaly se nové podrobnosti. Už se dalo rozpoznat něco jako duha sarkanského města.
„Doufám,“ řekl Genro, „že vás nenapadne jednat na vlastní pěst. Sark na to není vhodný. Buď Trantor nebo zemané. Nezapomeňte!“
Nyní už bylo zřejmé, že obrazovka znázorňuje město: zelenohnědá skvrna na jeho předměstí se rozrostla a stal se z ní drom, který se k nim vytrvale a stále pomaleji přibližoval.
„Jestli se nedostanete do rukou Trantoru během příští hodiny, zemané vás do večera chytí. Neřeknu vám na sto procent, co s vámi udělá Trantor, ale vím určitě, jak s vámi naloží Sark.“
Terens, jenž kdysi pracoval u Civilní služby, moc dobře věděl, jak Sark naloží se zločincem obviněným ze zabití zemana.
Drom na obrazovce se ani nezachvěl, ale Genro již nebral Terense na vědomí. Věnoval se přístrojům, zaměřoval k zemi pulzní paprsek. Loď, dosud ve výšce jedné míle, se otočila zádí dolů.
Asi třicet metrů nad přistávací šachtou se rozehřměly motory. Terens pocítil jejich vibrace i přes hydraulické odpružení sedadla a zatočila se mu hlava.
„Vezměte důtky.“ ozval se Genro. „Rychle! Každá sekunda může být rozhodující. Uzávěr nouzového východu se za vámi zavře sám. Potrvá tak pět minut, než se začnou divit, proč neotevírám hlavní uzávěr, a dalších pět, než sem proniknou, ale nejpozději za dalších pět minut zjistí, co se stalo. Máte asi tak patnáct minut na to, abyste se dostal z dromu a nastoupil do vozu.“
Vibrace ustaly a v nastalém tichu Terens pochopil, že došlo k navázání kontaktu se Sarkem. Další fázi přistání převzala kluzná diamagnetická pole. Jachta se majestátně naklonila a zvolna se snesla na bok.
„Teď!“ zvolal Genro. Šaty měl zvlhlé potem.
Terense se zmocňovala závrať, nemohl zaostřit pohled. Pozvedl nervové důlky a…
Ucítil štiplavou vůni sarkanského podzimu. Kdysi tady, na Sarku, prožíval ta nejkrásnější roční období po tolik let za sebou, že téměř zapomněl na věčně mírný florinský červen. Nyní se mu dny, strávené v Civilní službě, vrátily tak rychle, jako by planetu zemanů nikdy neopustil -až na to, že dnes byl uprchlíkem poznamenaným nejvyšším zločinem, vraždou zemana.
Kráčel v rytmu svého bušícího srdce. Nechal za sebou jachtu a v ní Genra, ochromeného nervovými důtkami. Uzávěr se za ním měkce zavřel, a teď postupoval vpřed po široké vydlážděné cestě. Kolem se pohybovala spousta dělníků a mechaniků. Každý z nich měl svou práci a své problémy. Nikdo ho nezastavil, aby mu pohlédl do obličeje. Nikdo k tomu neměl důvod.
Viděl ho někdo, jak vystupuje z jachty?
Odpověděl si, že nikdo, protože jinak by už vyhlásili poplach.
Krátce se dotkl kapuce. Měl ji zas na hlavě. Medailónek, který z ní visel, byl na dotek hladký. Genro řekl, že poslouží k jeho identifikaci. Agenti Trantoru budou čekat, až zahlédnou, jak se medailónek leskne na slunci.
Mohl medailónek sundat a jít, kam se mu zlíbí, a najít si nějakou jinou loď - jak? Nějak.
Těch nějak bylo příliš mnoho. Podvědomě vytušil, že již dospěl ke konci cesty, a jak řekl Genro, bude to buď Trantor, nebo Sark. Trantor nenáviděl a bálseho,ale věděl, že se v žádném případě nemůže rozhodnout pro Sark.
* * *
„Hej, vy tam!“
Terens ztuhl. Pak poděšeně vzhlédl. Brána byla ještě nejmíň třicet metrů daleko. Kdyby se rozběhl... Ale utíkajícího člověka by přes bránu nepustili. Ne, nic takového nemůže riskovat. Rozběhnout se nesmí.
Otevřeným oknem vozidla, jaké Terens dosud neviděl ani za těch patnáct tet prožitých na Sarku, vyhlížela mladá žena. Auto se kovově lesklo a zářilo jako průsvitný polodrahokam.
Žena zvolala: „Pojďte sem!“
Nohy neochotně zanesly Terense k vozu. Genro mu přece řekl, že auto bude čekat před dromem. Nebo snad ne? A vyslali by na takovou akci ženu? Vlastně teprve děvče. Děvče s tmavou, půvabnou tváří.
„Přicestoval jste jachtou, která právě přistála?“
Neodpověděl.
„Ale jděte,“ řekla netrpělivě, „viděla jsem, jak z jachty vystupujete!“ Poklepala si na brýle pro sledování póla. Takové brýle Terens už viděl.
„Ano, jistě.“
„Tak si nastupte!“
Otevřela mu dveře. Uvnitř vypadalo vozidlo ještě luxusněji. Sedadlo bylo měkké, všechno příjemně vonělo novotou a ta dívka byla opravdu krásná.
„Jste z posádky?“ zeptala se.
Zkouší mě, napadlo Terense, než odpověděl: „Vždyť vy víte, kdo jsem.“ A dotkl se prsty medailónku.
Naprosto nehlučně, jako by ani nemělo hnací jednotku, auto couvlo a rozjelo se vpřed. U brány se Terens skrčil do měkkého, chladivého čalounění z kyrtu, ale nemusel se ničeho obávat. Bez problémů projeli, když dívka autoritativně pronesla: „Ten muž jede se mnou. Jsem Samia z Fife.“
Trvalo několik sekund, než si unavený Terens uvědomil, co slyšel. Dychtivě se předklonil, ale auto již uhánělo nejméně stovkou v pruhu vyhrazeném rychlým vozidlům.
* * *
Jeden z dělníků na dromu vzhlédl a něco stručně pronesl do klopy svých montérek. Pak vstoupil do budovy a vrátil se k práci. Jeho nadřízený se zamračil a rozhodl se, že si bude muset s Tipem, který chodil kouřit ven skoro na půl hodiny, vážně pohovořit.
Před dromem jeden ze dvou mužů, usazených v pozemním vozidle, pravil znechuceně: „Nastoupil do auta s nějakou ženskou? Do jakého auta? A s kým?“ I když měl na sobě sarkanský hábit, jeho přízvuk neomylně prozrazoval, že pochází z arkturiánských světů Trantorského impéria.
Jeho společníkem byl Sarkan jako vystřižený z televizních zpráv. Když dotyčné auto projelo bránou a nabralo směr k pruhu pro rychlá vozidla, zvedl se zpola ze sedadla a vykřikl: „To je auto lady z Fife. Jiné takové neexistuje. Dobrá Galaxie, co máme dělat?“
„Jedem za ním,“ rozhodl druhý okamžitě.
„Ale lady Samia…“
„Ta mně nic neříká. Ani tobě by neměla nic říkat, nebo jsi zbytečnej.“
Otočili vůz a vyjeli na širokou, téměř prázdnou autostrádu, po níž se směla pohybovat jen nejrychlejší vozidla.
Sarkan zasténal: „To auto nedoženeme. Jakmile nás Samia zahlédne, šlápne na to. Ten její auťák umí dvě stovky a půl.“
„Zatím se drží na dvou,“ poznamenal Arktuřan.
A po chvíli řekl: „Nejede na Minbez. To je jistý.“
A po odmlce pronesl: „Nejede ani k paláci zemana z Fife.“
A po další odmlce dodal: „Ať ztuhnu v kosmu, jestli vím, kam má namířený. Vyjíždí z města.“
„Víme vůbec, že je s ní ten zabiják zemanů? Co když jde jen o to, aby nás odlákala z postu? Nesnaží se nás setřást a nepoužila by tak nápadný auťák, kdyby nechtěla, abychom ji sledovali. Ten totiž nepřehlédneš ani na dvě míle.“
„To vím, ale Fife by přece neposlal vlastní dceru, aby nás odlákala. Parta ostrejch hochů by to dokázala líp.“
„Možná v tom voze nesedí opravdová lady.“
„To brzo zjistíme. Zpomaluje. Projeď kolem a zastav za zatáčkou!“
* * *
„Chci s vámi mluvit,“ řekla dívka.
Terens usoudil, že to asi nebude past, o níž zpočátku uvažoval. Ta dívka byla skutečnou lady z Fife. Musela být. Zřejmě ji ani nenapadlo, že by jí mohl někdo odporovat.
Vůbec ji nenapadlo se ohlédnout, aby zjistila, zda je někdo nesleduje. Když třikrát odbočovali, povšiml si, že se za nimi drží jakési vozidlo, aniž by se přibližovalo nebo vzdalovalo. Nemohlo to být náhodné auto, tím si byl jist. Třeba v něm byli ti z Trantoru, což by nebylo špatné. Nebo Sarkané, a v tom případě byla lady vhodným rukojmím.
„Jsem tomu nakloněn,“ odpověděl.
„Byl jste na té lodi, která přivezla domorodce z Floriny? Toho, kterého hledají kvůli všem těm vraždám?“
„Už jsem řekl, že ano.“
„Dobrá. Odvezla jsem vás sem proto, aby nás nikdo nerušil. Vyslýchali toho člověka během letu na Sark?“
Taková naivita, pomyslil si Terens, snad ani neexistuje. Ona skutečně neví, kdo jsem. Ostražitě odpověděl: „Ano.“
„Byl jste u jeho výslechu?“
„Ano.“
„To je dobře. Myslela jsem si to. Mimochodem, proč jste z lodě odešel?“
To je otázka, kterou měla položit nejdřív, napadlo Terense. Odpověděl: „Měl jsem předat zvláštní zprávu.“ Zaváhal.
Tím, že se odmlčel. upoutal její pozornost. „Zprávu mému otci? S tím si nedělejte starosti. Poskytnu vám ochranu. Řeknu mu, že jste šel se mnou, protože jsem vám to přikázala.“
„Ano, má lady,“ odpověděl
Oslovení, má lady, se mu zarylo hluboko do vědomí. Ona je skutečná lady, nejvyšší v celé zemi a on jenom Floriňan. Muž, který dokázal zabíjet hlídky a který se začal učit, jak zabíjet zemany -jako vrah zemanů by ze stejného důvodu mohl pohlížet do tváře i této lady.
Podíval se na ni, v očích měl neúprosný a pátravý výraz. Byla velice krásná. A protože byla nejvyšší lady v zemi, nevěnovala jeho zájmu žádnou pozornost.
Pronesla: „Chci, abyste mi řekl vše, co jste při výslechu slyšel. Chci vědět, co vám ten domorodec řekl. Je to velice důležité.“
„Má lady, mohl bych se vás zeptat, proč se o toho domorodce tak zajímáte?“
„Ne.“
„Jak si přejete, má lady.“
Nevěděl, co by řekl. Jednu polovinu své pozornosti upíral na vozidlo, které je sledovalo, a čekal, kdy je dostihne, zatímco druhou si stále více uvědomoval obličej a tělo krásné dívky, která seděla tak blízko vedle něho.
Floriňané zaměstnaní v Civilní službě a měšťané museli žít v přísném celibátu, který mnozí ve skutečnosti porušovali, kdykoli se naskytla příležitost. Terens i v tomto směru dělával vše, čeho se odvážil a co se od něj očekávalo, ale jeho zkušenosti přesto nebyly nijak uspokojivé.
O to důležitější byla skutečnost, že ještě nikdy neseděl tak blízko krásné dívky v tak intimním prostředí přepychového vozu...
Samia čekala, až její spolujezdec promluví, tmavé, velmi tmavé oči jí hořely zájmem a její plné rty se pootevřely očekáváním. Půvab atmosféry ještě zvyšovalo prostředí vytvořené z kyrtu. Ani v nejmenším si neuvědomovala, že by někoho mohly ve vztahu k lady z Fife napadnout nebezpečné myšlenky.
Ta polovina jeho pozornosti, která se věnovala pronásledovatelům zeslábla. Najednou věděl, že zabití zemana nebude tím největším zločinem, který spáchal.
Ani si neuvědomil, že se pohnul. Jen pocítil, že drží v náruči její útlé, úlekem ztuhlé tělo, a na okamžik zaslechl, že vykřikla -pak její výkřik utlumil svými rty...
* * *
Čísi ruce ho uchopily za ramena a záda mu ovanul chladný vzduch proudící dovnitř otevřenými dvířky. Sáhl pro zbraň, ale příliš pozdě -někdo mu ji vytrhl z prstů.
Samia jen prudce vydechla.
„Viděls ho, co prováděl?“ zeptal se Sarkan s hrůzou v hlase.
Arktuřan zvýšil hlas: „Toho si nevšímej!“ Dal si do kapsy malý černý předmět a uhlazením šev zavřel. „Popadni ho!“
Sarkan vytáhl Terense z auta, energicky a zuřivě. „A ona ho nechala,“ bručel. „Nechala!“
„Co jste zač?“ zvolala Samia v náhlém záchvatu energie. „Poslal vás otec?“
„Na nic se laskavě neptejte,“ odpověděl Arktuřan.
„Vy nejste odtud.“ hněvala se Samia.
„Pro Sark, měl jsem mu rozbít hlavu!“ Sarkan pozvedl ruku zaťatou v pěst.
„Nech toho!“ vyštěkl Arktuřan. Uchopil Sarkanovu paži a stlačil ji dolů.
Sarkan podrážděně zabručel: „Jsou určité meze. Proti zabíjení zemanů osobně nic nemám, sám bych jich rád pár oddělal, ale stát a hledět na to, co ten domorodec dělá, to je na mě moc.“
„Domorodec?“ ozvala se Samia nepřirozeně vysokým hlasem.
Sarkan se předklonil a chňapl po Terensově kapuci. Terens zbledl, ale nepohnul se, pohled upíral na Samiu. Vítr mu rozcuchal vlasy pískové barvy.
Samia se odevzdaně zvrátila na opěradlo sedadla a rychlým pohybem si oběma rukama zakryla obličej, pokožka jí pod tlakem prstů zbělela.
„Co uděláme s ní?“ otázal se Sarkan.
„Nic.“
„Viděla nás. Než ujedeme jednu míli, půjde po nás celá planeta.“
„Snad nechceš lady z Fife zlikvidovat?“ zeptal se posměšně Arktuřan.
„To ne. Ale můžeme zlikvidovat její auťák. Než se lady dostane k rádiotelefonu, budeme v pohodě pryč.“
„To nebude nutné.“ Arktuřan se naklonil do auta. „Má lady, nemáme moc času. Slyšíte mě?“
Nepohnula se.
„Raději mě vyslechněte,“ pokračoval Arktuřan. „Je mi líto, že jsem vás vyrušil v takovém něžném okamžiku, ale naštěstí se mi podařilo toho okamžiku využít. Prostě jsem sebou hodil a podařilo se mi celou tu vaši milostnou scénku natočit na video. To není finta. Záznam odešlu na bezpečné místo, jakmile odtud vypadneme. Jakýkoli zásah z vaší strany mě přinutí zachovat se velmi ošklivě. Jistě mi rozumíte.“
Odvrátil se. „Nic o tom neřekne. Ani ň. Tak jdeme, měšťane.“
Terens poslechl. Na pobledlý a utrápený obličej v autě se už ani neohlédl. Nechť se stane cokoli, jemu se podařilo nemožné. Na krátký okamžik políbil nejpyšnější lady ze Sarku -a dosud cítil prchavý dotek jejích měkkých, voňavých rtů.
* * *
© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books) v epub a pdf, recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle a další čtečky