Jane Austenová
překlad: Eva Kondrysová

ROZUM A CIT
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

40. kapitola

„Tak co, slečno Elinor,“ oslovila dívku paní Jenningsová s vševědoucím úsměvem, jen za návštěvou zapadly dveře, „neptám se vás, co vám to plukovník povídal – namoučest jsem se snažila neposlouchat, ale přesto ke mně tu a tam nějaké to slůvko doletělo, a z toho jsem si domyslela, oč mu jde. A ujišťuji vás, že z toho mám velikánskou radost, a z celého srdce vám to štěstí přeji.“

„Děkuji vám, milostpaní,“ odpověděla Elinor, „jsem z toho moc šťastná, a plukovník Brandon je vzácný člověk. Málokdo by se zachoval tak šlechetně. Má předobré srdce. Vůbec jsem nic takového nečekala.“

„I propána, nebuďte zase tak přehnaně skromná, děvenko moje! Mne to nepřekvapuje vůbec a poslední dobou jsem si kolikrát pomyslela, že by k něčemu takovému mohlo dojít.“

„Spoléhala jste přitom na plukovníkovu všeobsáhlou dobrotu, kterou dobře znáte, nemohla jste ale přece předvídat, že se mu tak brzy naskytne příležitost.“

„Příležitost?“ opakovala paní Jenningsová. „Pchá! Když si tohle muž jednou rozmyslí, příležitost si tak či onak najde. Nu, děvenko drahá, přeju vám zas a znovu hodně štěstí, a jestli někde na světě budou spolu dva lidé žít jako holoubci, já vím, kde je hledat.“

„Chcete říct, že se za nimi vypravíte do Delafordu,“ usmála se chabě Elinor.

„Ano, holčičko drahá, tak jsem to myslela. Ale že je ten dům v nevalném stavu – to tedy nevím, co by plukovník chtěl, protože jsem na vlastní oči viděla, jaký je pěkný a výstavný.“

„Říkal, že nebyl v posledních letech udržovaný.“

„No a čí je to vina? Ať to tedy dá do pořádku. – Kdo jiný by se o to měl postarat, ne-li on?“

V té chvíli je vyrušil lokaj, který přišel oznámit, že kočár předjel. Paní Jenningsová se vypravovala na návštěvu, ale předtím ještě Elinor řekla:

„Musím jít, děvenko, ale přitom jsem vám nepověděla ani polovinu toho, co mám na srdci. Popovídáme si ale večer, to tu nikdo nebude. Nezvu vás, abyste šla se mnou, protože toho jistě máte plnou hlavu a na návštěvy ani pomyšlení, a krom toho byste tu novinu asi ráda pověděla sestře.“

Marianna odešla ze salónu před zahájením výše uvedeného rozhovoru.

„Ovšem, milostpaní, Marianně to všechno povím, ale nikomu jinému bych se prozatím nezmiňovala.“

„No, jak si přejete,“ odpověděla paní Jenningsová zklamaně. „Nemám to tedy povědět Lucy, protože já dnes asi zajedu až do Holbornu.“

„Ne, milostpaní, zatím ani Lucy ne, jestli budete od té dobroty. Není v tom tak podstatný rozdíl, doslechne-li se to o den později, a dokud nenapíši panu Ferrarsovi, nemělo by se to myslím jinde šířit. To udělám hned. Nejdůležitější je, aby se to dozvěděl on, protože bude mít ve spojitosti s vysvěcením mnoho zařizování.“

Tato informace paní Jenningsovou zprvu zcela zmátla. Nechápala, proč by se to muselo tak naléhavě oznamovat právě panu Ferrarsovi. Zakrátko jí ale šťastně svitlo a zahlaholila:

„Ahá, už vám rozumím. Volba padla na pana Ferrarse. Ten to jistě uvítá. No ba, to musí koukat, aby byl co nejdřív vysvěcen. Mám takovou (...)

(......)