Jindřich Šimon Baar

JAN CIMBURA: JIHOČESKÁ IDYLA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

3

Tak po čtyřicátém až roku věku zaplatil Cimbura životu všelidskou daň a prožil pozdní jaro své lásky. Děti se mu narodily, pominula podivná přecitlivělost a nejasná roztouženost srdce i duše. — Všecko se v něm vy kvasilo, vyjasnilo a jasný — čirý jako zdravé víno zbyl Janu Cimburovi životní názor na další pouť životní. Z hodného manžela stal se přepečlivý, něžný otec a stále starostlivý hospodář. Za největší radost a rozkoš považoval v prázdných chvílích, kochati se se svými synky. Oba hoši líhali spolu v jedné kolébce a Cimbura skláněje se se ženou nad nimi, rozplýval se přímo štěstím a hlasitě velebil:

„O jací jsou krásní a milí! Věru nevím, které z těch pacholat je sličnější a mému srdci dražší. Martínek má oči modré jako nebe, vlásky jemné jako dvakrát pačesaný len — ten je celý po tobě."

„A Venoušek, což ten teprve!" do jeho chvalořeči vpadla Marjánka, „pozoruj jeho oči, černé jsou jako dvě trnečky a jiskrné jako hvězdy, kůže jeho je snědá, ale hladká, vlasy husté a tuhé — aj — věru — ten bude po svém tátovi."

„Tělíčka jejich jsou drobná a hebká, kyprá jako dobře vykynuté těsto."

„Hled, tvářičky jejich jsou růžové!"

„Dolíčky mají v kulatých bradičkách."'

„Buclaté ručičky v pěsti zavírají." — — — Cimbura unesen, opojen otcovským štěstím, byl by je něj radě ji z kolébky pozdvihl a k svému srdci přitulil; ale bál se, opravdu se bál, aby jim neublížil. Takoví malí a křehcí tvůrkové se mu to zdáli být, že by je mohl nějak pošramotit, kdyby na ně svojí holou, mozolovitou rukou sáhl, a tak jenom v peřince je choval a vyhledával pro ně samá sladká a lahodná jména. „Červíčkové malí" — „broučkové moji zlatí" — „batolátka milá" — „hošata moje" jim něžně říkal, uspávaje je a hýčkaje, když zaplakali.

Cítil při tom, že jsou krev z jeho srdce a kost jeho kostí — jeho pokračováním — a jimi teprve že splynul se životem, teď teprve že plně žije a je člověkem celým. Otcovstvím jeho láska zvroucněla, prohloubila se a on objímal ve svých dětech celý svět, živou i neživou přírodu — lidi i zvířata - rostliny i nerosty...

Ale jako není růže bez trní, den bez noci a slunce bez mraků, tak i v životě lidském není radost bez žalosti.

A žalost veliká čekala na Cimburu.

Divoké vypršel její čas a hospodář všecko pečlivě připravil, aby se mohla šťastně ohřebit. Prováděl ji den co den, na noc upravil jí v konírně zvláštní ohradu, kde stála volná u žlabu a jeslí, neuvázaná. Pozorného oka s ní nespustil. Když už jí nabíhalo vemeno, ba ukázalo se i mléko, které na vzduchu jako smůla tuhlo, prorokovali znalci, do rána že tu bude hříbě, a Jan připravil kaloun, nůžky a provaz okovák.

A týden ještě minul, celý týden trapného očekání — kobyla dlouho přenášela, potila se, neklidně přešlapovala, lehla a hned zase vyskočila, až strachy šly na hospodáře a hledal rady u sousedů.

„To už není s dobrým.. .”

„Někde není něco v pořádku."

„Uvidíš, hříbě bude mrtvé," hádali zkušení sedláci i sám Kovanda, který se přišel podívat na Divokou, tak myslil.

Ale (...)

(......)