Jindřich Šimon Baar

JAN CIMBURA: JIHOČESKÁ IDYLA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

4

„Mrzí mne býk ve dvoře — a to je obecní zvíře, když na nás řadou přijde, vzít je musíme a ty ještě hřebce odchováš," zlobila se Marjánka, „prodej ho," radila, přemlouvala, prosila muže — ale marně.

Cimbura nepovolil; zamiloval si koníčka a říkal si: „Proč bych nemohl mít hřebce? Proč bych nemohl jezdit s hřebcem? Nemusím ho nechat zapouštět, ale mít ho chci a budu, protože je synem Divoké." A ještě potom plný rok popřál Běláčkovi svobody... Ten se za tu dobu nabažil dětí a vyhledával společnost koňskou. Na pastvě na „kobylích lukách", jak Otavy se odvezly, bylo ho zdaleka viděl — bílou srstí lišil se od celého stáda hříbat. Ale nejen srstí, i postavou, řehtáním a chůzí.

Znáte putimské louky? Jakže — neznáte ty zelené koberce, rovné, do dáli natažené a ustavičně se měnící? Jednou jsou zelené jako brčál, pak rozsype se po nich tisíce kvítků a ony se zapestří jako zahrada — pokosí se sena — louky zešedivějí a zavoní kraj omamným dechem podťatých travin a bylin —— jen na některých nechá se znova vyrůstat otava hustá jako kožich. Ale na jiné vyžene se dobytek — ovce i skot — a zvláště hříbata.

Luka oživnou a život vesnice jako by sem se přestěhoval. Pasáci a pasačky s husími stády, pohůnci s jalovinou hovězí a hříbkové s koni ovládnou luka jako svoje království a všude kolem hemží se to jejich poddanými: dobytkem, vzácným to statkem sedláka. Děti z vesnice táhnou se sem, ohně se zanítí, písně se zpívají, hry se vymýšlejí. Tábory a strany se utvoří, války se „sousedům" vypovídají, bitvy svádějí, příměří se uzavírají a na oslavu míru hody se pořádají, dort, okrouhlice se strouhá, brambory v popeli se pekou, čmelákům po mezích med se vybírá. Hoši na hříbatech se projíždějí, na hlavy se stavějí, po rukách chodí, hole vyhazují a chytají, čampulík se hraje. Když se večer blíží, když za Kestřany slunce se schovává a tiše, neslyšně z Hůrek, z lesa u Boubína do údolí soumrak vychází, když od rybníků a řek — Otavy i Blanice -— mlhy vstříc mu jdou, pasáci do kroužku seženou rozptýlený dobytek.

„Kam zítra?" ptají se na rozloučenou.

„Na Jírovku," — „ke kamennému kříži," „na arendu" — „do soudných drah" — „na farské luhy" — „k řežabinci" - „na utopenou" volají hlasy...

Ale Cimburův Honzík sedí na Běláčku jako jejich král, klidně návrhy poslouchá — až konečně rozkáže: „zítra poženeme na ,Podkovu'" a porada je ukončena.

Tak vystřídají řadou louky. Vidíš-li je dnes v suchém rybníku Nešovském, jsou zítra na Postříhačce, pozítří v Koutech, jindy na Okrouhlici.

Znáte putimské louky — tvrdé a dlouhé ode vsi k Ražicům, k Hradišti, k Písku, k Heřmani, na všecky strany jako veliké jezero se rozlévající, putimské louky, z nichž jako ostrovy po stráních a vrškách vynořují se pole a lesy?

Po těch lukách až do třetího roku proháněl se Běláček. Tu stal se jeho skok jistým a křepkým, jeho noha pružnou jako struna, běh jeho byl rychlý a skok jeho, když úprkem běžel, na dobrý sáh dlouhý. Po dva roky byl králem zvířat, on všecky předběhl, on první širokou (...)

(......)