Jindřich Šimon Baar

JAN CIMBURA: JIHOČESKÁ IDYLA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

5

Dnes je neděle. Z putimského kostelíka hučí varhany a otevřenými dveřmi ven přes hřbitov do volné přírody, plně zrajícího už obilí letí píseň „Tvůrce mocný nebes — země."

Vážní sedláci, osmahlé tváře čerstvě oholené, dlouhé vlasy nad čelem rozdělené, silní a otužilí stojí zde na svých místech nad ohromnými bílými náhrobníky rytířů Radkovou z Mirovic a jako slabé děti sklánějí zde pod gotickou klenbou vybíleného kostelíka rozvážné hlavy své. Jednou týdně zde před Bohem se pokořují, koleno ohýbají, na dětskou drobotinu před oltářem u dřevěné mřížky se zahledí, nad životem se zamyslí. Celý týden nezbývá k tomu času, ale v neděli touží duše po slově božím, které pokorně i pozorně vyslechnou, snesou napomenutí, k srdci si vezmou povzbuzení, z vroucích srdcí si zazpívají a osvěženi, s dušemi jakoby umytými a svátečně oděnými vycházejí pak z kostela na hroby svých milých.

Jako každé neděle i Cimbura stojí s hlavou obnaženou nade hrobem Piksovým. Náhle mu kdosi hůlkou zaťukal na rameno, rychle tedy hrob i čelo pokřižoval a ohlédl se. Starý Kovanda stál za ním, nějak celý přepadlý, v pasu jakoby zlomený, o hůl opřený...

„Jdu se, chlapče, schválně na tebe podívat," začal stařec vesele hned před hřbitovem, když vyšli, „jsi zase slávou pokryt, celý kraj o tobě mluví a o tvém srdnatém činu."

„A strejce," mávl rukou Cimbura, „jaká chvála? Každý, kdo by tam měl děti, jednal by tak."

„To snad — to snad; ale koně by tam nedostal - nikdo jiný už ne — jen ty. To oni dobře vědí, Putimáci hlavatí. I silný Černoch to ví a proto velebí, chválí a obdivují, ukázals jim, kdo jsi. To byl kousek, který si obec zapamatuje. Ale hochu, koníka, víš, toho koníka, bych rád viděl," a zapadlá očka rozhořela se Kovandovi jako dva žíznivé uhlíčky. Což teprve potom u Cimburů na dvoře, když hospodář pustil hřebce svobodně, jen s ohlávkou ze stáje ven.

„Až na srst — celá máma. Jako bych viděl Divokou, má její hlavu i tělo tak nadnáší, jenom trochýlek je vyšší a ovšem silnější," kritisoval hned Kovanda, očí z ušlechtilého zvířete nespouštěje.

„Ale já na tvém místě dal bych ho vykleštit," radil ještě na odchodu.

„A proč?" překvapeně ptal se Cimbura.

„Už ho viděla komise?"

Tu teprve pochopil hospodář, nač starý sedlák bije.

„Tak jen abys o něho nepřišel. Valáška po řízu by ti nevzali, ale hřebce, takového hřebce, nevím, hochu, nevím."

Řeč se přesunula jinam. Kovanda vyprávěl, jak ho všecko zvolna opouští.... „Dobráka už není — Pstruhy sedlák prodal a ted má Tygry, oba stejné barvy, radostno na ně pohledět; ale nejsou už moje. Já k zemi níž se skláním, do hrobu se dívám, se světem se loučím i s tebou dnes —" teskně mluvil starý a vyžadoval si, aby ho Cimbura ke hrobu nesl a do hrobu spouštěl: „jsi jako náš — tak s našimi naposled mi posluž, až mé oči na věky se zavrou —"

A zavřely se... Než svatá Markyta hodila srp do žita, ještě přede žněmi, třemi páry koní přivezli mrtvého Kovandu ve fasuňku hrachovinou pečlivě vystlaném ke kapličce svaté Anny a od ní na (...)

(......)