Jindřich Šimon Baar

JAN CIMBURA: JIHOČESKÁ IDYLA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

6

Deset let už v Putimi farářoval páter Hynek Skála. Deset let vystupoval v neděli i ve svátek po úzkých schodkách do dřevěné kazatelny a oznamoval věrné osádce své, kdo se bude ženit, za koho a kdy mše svatá bude, posty a průvody, pořad služeb božích — to všecko po exhortě předčítal svým klidným, mírným hlasem. — Měli ho rádi osadníci a do jisté míry byli i pyšni na svého faráře, neboť posedla ho taková lidská slabůstka, která ho s nimi sbližovala. — Jako všichni osadní sedláci jeho, i on miloval — koně. Bylo to podivné — on Skála, rodák z Písku, městské dítě, když přišel mezi Putimáky na jejich starobylou faru a počal hospodařit, do roka zamiloval si koně, ne snad určitého koně, jeden nebo dva páry, ale koně vůbec a zvlášť každého dokonalého a bezvadného. — Byl však veliký rozdíl mezi láskou jeho a láskou selskou. Sedlák cítil se svým valáškem či kobylou, srostl s nimi nemoha se od nich odloučiti, ani když zchromli anebo mu oslepli... Farář Skála se zbavil koně snadno a lehce, mohl-li ho nahradit jiným a lepším. Koně s chybou ve stáji nestrpěl a nikdo neviděl ho jeti jinak, než klusem. Na dvoře vsedl do kočáru a vytáhl hodinky. „Jeď, Matěji," poručil kočímu a zadíval se koním na nohy a na hlavy. Když kočár zabouřil na píseckém dláždění, vytáhl znovu hodinky. — „Dobře běží," pochválil si, netrvala-li jízda déle než čtvrt hodiny. „Musím se shánět po novém páru," zabručel zlostně, když koně o minutu se zpozdili.

„Koně miluje, ale citu k nim nemá, cit mu chybí," říkali sedláci, „protože není ze selského, nevyrostl v tom. Kůň je mu jako kůň, jen když je zdravý a krásný — v tom měšťáka nezapřel," a chodili v dešti i blátě sami pěšky, jen aby si koně odpočali.

Ale když se ve Skočicích o pouti sjeli knězi zdaleka široka, když přijeli koně děkana z Vodňan, děkana z Bavorova, děkana z Protivína, děkana z Volyně, prohlíželi si je sedláci se zájmem a znalecky, když kočové projížděli kolem skočického zámku. Jenom Putimáci upjatě mlčeli, chválou šetřili, jako by zlata ukrajoval, až přifičel jejich pan farář. — Jako vítr přicválali dva do páru a barvy shledaní koně, jeden jako druhý, stejně vysocí, jeden od druhého k nerozeznání.

„A — a — podívejme se, odkudpak tohle spřežení je?"

„To bude vydlužené — knížecí —"

„Co, vydlužené? To jsou koně z Putimě, to jsou koně našeho faráře," rozkřikli se teď putimští chlubně a obstoupili koně i kočár a všecky ty děkanské páry musily ustoupit — schovat se před koni pana faráře Skály.

Pro tohle měli rádi svého faráře a byli hrdi na něho. I dnes zvedli ke kazatelně vzhůru svoje hlavy, ale faráře svého dnes sotva poznávali. Jeho usměvavá tvář jako by o deset let zestárla, pobledla, sítí vrásek jako pavučinou se potáhla, ztepilá, vznosná postava se přihrbila, jako by pod ohromným břemenem a těžce po schůdkách vystupovala, tak jako by ten papír, který v bílých rukách se mu chvěl, centy vážil.

Hrobovým, jako by cizím hlasem jal se předčítati proklamaci k válce, ke dvojí válce, do které se Rakousko (...)

(......)