Jindřich Šimon Baar

JAN CIMBURA: JIHOČESKÁ IDYLA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

7

A celou zimu ještě v Putimi a snad všude po Čechách žili ve znamení vojny. Národní hrdost bránila přiznati se prostě a otevřeně k porážce — nestačili sváděti „to" na „pušky-jehlovky" — o zradě veřejně se mluvilo a Benedeka zatracoval a odsuzoval kdekdo.

Největší oblibě těšila se jízda — protože se obětovala, zachránivši, co se zachránit dalo.

„Nebýti nás," — vykládal jako starý generál Václav Sekyra, vášnivý kuřák, muž rovný jako jedle, s mohutným, do hrotů vy krouceným knírem, který jako kyrysník prodělal rok „šestašedesátý" — a správně vykládal — „Jízdy nebýt, celý train, střelivo, píce, spíže, vozy, nářadí, děla, ba i pokladna a štáb by byl padl Průsakům do chřtánu."

„No — Václave — vypravuj, jak to bylo — no — vypravuj," nutili sedláci zedníka Sekyru a ten dlouho pobízeti se nedal. „Tak se vám to strhlo takhle," počal vážně — „kde já sedím — řekněme, že je pevnost — Králové Hradec, víme — tam byl náš hlavní stan válečný, komando jako, před ní teče Labe a hned za Labem stála naše armáda," a Sekyra rozkládal po stole sirky, jak stály jednotlivé regimenty v armádních sborech. Pytlík s tabákem ukazoval, kde byly zálohy a dýmka označovala kanóny — „to jsme všecko viděli, protože my — kavaleristé — pořád jsme jeli před pěchotou, abychom vyšetřili, kde Prušáci jsou a kde nejsou, ve dne v noci samá patrola, ze sedel jsme se nedostali, až konečně nás v noci z 2. na 3. července odvolali a postavili dozadu, do zálohy. Věděli jsme, že teď půjde do živého — ale na nás že hned nedojde. Sesedali jsme, krmili, napájeli, koní i sebe hleděli a před námi už to bouchalo, jakoby cepy na mlátě a praskalo, jako když suché větve láme. — Mnoho jsme neviděli, protože jsme stáli za vrškem. Právě v poledne jsme zpozorovali na oficírech, že se něco děje, něco velmi zlého.

Náš divisionář stál na vršku nad námi, stál na svém koni ve třmenech, kolem něho brigádníci a plukovníci, celý štáb naší divise, všecko na koních, mapy v rukách, dalekohledy na očích. Ordonance stále přijížděly, odjížděly, z nás slova nikdo nepromluvil, ale tušili jsme, že teď v té chvíli odehrává se cosi velkolepého, ohromného. Já opřen o valacha, tiše jsem se modlil — a ne já sám, myslím všichni, že jsme na Boha myslili, ne ze strachu, ale prostě proto, že jsme nemohli nic jiného myslit ani mluvit... Děla mluvila, pušky mluvily a kdo poslouchal, jako my, kdo se díval na vystupující kouř, odnášené raněné, ten musil mlčet a modlit se...

Stojíme hodinu po poledni a vidíme jet první záložní divisi. Kus cesty, na hodinu od nás jela, ale viděli jsme ji, poznali jsme kyrysníky Stadiónovy i císařské, poznali jsme i husary — Mikuláše, Hessy, Ferdinandy. — Kam jedou? Kam jedou? — trhá to s námi a vtom už vidíme — pěchota naše — hle — couvá, ustupuje, dolů běží. Co to je? Proč? Co se jim stalo? Ale naši, desátý sbor, Gablenz, ten se drží, k němu my patříme, do jiných nám naprosto nic není.

„Do sedel," zatroubili u našeho štábu. — Rytmistři a důstojníci přiběhli ke škadronám — koně (...)

(......)