Jindřich Šimon Baar

JAN CIMBURA: JIHOČESKÁ IDYLA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Třetí část

1

Od té chvíle, kdy Marjánka Cimburovic ve Kláskově chalupě položila na bílý javorový stůl bochník chleba, zavázaný v pěkně vyšívané, bílé loktuši — tenčici a kdy zatloukl Cimbura sám rukou do kouta nad stolem až pod samý strop skobu a pověsil na ni kříž s Kristem Pánem, od té chvíle přestalo se říkati v chalupě u „Klásků" a dostala nové jméno u „Cimburů". Na statku ožilo staré u „Piksů". Nějaký čas to trvalo, než si lidé zvykli, mátli se s počátku a přeříkali se. Zvláště děti nemohly pochopit, proč se najednou má říkat Cimburovio statku u „Piksů". Děti jsou poslíčkové velkých.

„Dones to Cimburovům," řekl starosta Hamák po dlouhém už čase nejmladšímu synkovi. — Kluk popadl lístek a jen se za ním zaprášilo.

„Tatíček vám posílají tuhle nějaké lejstro," vyřizoval u Piksů a už se točil ve dveřích.

„Počkej, počkej," podržel ho mladý sedlák, rozbaluje papír.

„Vždyť jsem si to myslil," usmál se, „to musíš, Vojtěchu, k Cimburům, tady jsi u Piksů."

Chlapec zčervenal jako růžička. Hanbil se. — Dobře věděl, kde strýc Cimburovic zůstávají, ale spletl se — zapomněl se nějak a tak po starém zvyku se sem rozběhl. Jako ptáček lehké pírko do zobáčku, tak chytil Hamákovic Vojtík znova do ručky podávaný list a rozletěl se s ním ze statku do chalupy.

U Cimburů hanbou, že to tak spletl, zapomněl ve dveřích i na křesťanské pozdravení — celý zmaten položil papírek na lavici a jako by mu hlava hořela, upaloval k domovu.

„Počkej, počkej," volala sice na něho i Cimburka, která byla sama doma, sháněla po kapse nějaký krejcar nebo mls, aby poslíčka odměnila, ale klouče už se držet nedalo.

„I běž si, divochu," v duchu se hospodyně vadila. Cípem zástěry opatrně, aby lístku nějak neublížila, jej se stolice zvedla, položila na stůl a zatížila kalendářem.

„Copak to asi bude?" dráždila ji zvědavost od kamen, kde strojila jenom tak všední oběd — zakudlanou polévku nějakou a hnětanky. Dívala se na zažloutlý, složený papír — „něco od ouřadu asi," hádala v duchu „a dobrého jistě nic, obsílka nějaká nebo upomínka — ouřady kdy si na člověka vzpomenou — Pane Bože, pomoz," vraštila čelo Marjánka, „nejlíp to chytit a hodit do ,vokeničky' — ať to uhoří — jenže tím by nic nespravila — přiletěl by jiný papír a ještě horší, s pokutou." A tak nechala papír pěkně na svém místě. Ponořila se do zcela jiných myšlenek. Vzpomínala, jak pěkně se jim tu na chalupě žije. Od té chvíle, co překročili práh téhle chalupy — častokrát si šeptne muž ,konečně ve svém', až ji to někdy zamrzí — jako by mu někdy byla dala cítit, že u Piksů nehospodařil na svém. Ale takoví jsou muži! Pavouci někdy, kteří předou síť svých zvláštních myšlenek i názorů. Cimbura ještě ze všech je pavouček jí nejmilejší. Jako by omládl, točí se a běhá celý den — a Martínka s Mariannou prohání. Trochu ho mrzí, že tu na chalupě nemůže koně chovat — ale zato hovězí dobytek mají, že se mu v Putimi žádný nevyrovná. A jak ten čas utíká! Usedla si při tom svém rozjímání na stoličku u plotny a počítala, (...)

(......)