Jindřich Šimon Baar

JAN CIMBURA: JIHOČESKÁ IDYLA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

2

„Co to zvoní? To že putimský zvon?“ zastavil se na návsi Cimbura, zdvihl hlavu a poslouchal, zdálo se mu, že je puklý, nakřáplý, a chvílemi zas, že zní dutě, jako by z pouhého železa byl... To se vracel od Piksů ze statku. — Před svítáním tam běžel, náruč vřesu nesl, aby vřesem Běláčka znovu vydrbal, ale přišel, když už sousedé skládali pod kůlnou hromádku vápna, vypláceli vápeníkovi peníze a Janův čeledín zapřahal koně-licháka, aby prázdný vůz s vápeníkem dopravil do Čachrova.

„Do tří dnů tě čekám nazpět, cestu zpáteční si pamatuj, kůň dobře nese, zpět pojedeš na něm,“ promluvil hospodář a vůz se rozhrčel.

Cimbura v přítmí se přikrčil, beze slova vytratil se zpět na náves a zamířil k domovu.

„Tak už je po něm,“ řekl mu vnitřní hlas, „už ho jistě zakopali a jistě do sadu pod panenskou jabloň.“ Duše mu celá zesmutněla, takže ani zvon, vyzvánějící ranní klekání, nepoznával, ani ptáků v korunách stromů švitořících si nevšímal, ani volám drůbeže, kohoutí zpěv, husí štěbety a kachní křik neslyšel a nevnímal. „Hrách, hrách, hrách,“ volal káčer, ale volal marně, marně holubi vylétali z budníků, nic, pranicoucí nic neviděl Cimbura. — Jakousi setrvačností veden, víc po paměti nakrmil, vyčesal a napojil dobytek — a šel snídat.

„Copak že nemluvíš?“ optala se ho tiše Marjánka.

„Není mi do řeči — však se dozvíš,“ odbýval ji muž — udělal kříž a s kosou na rameni odešel na pole Ne na dva, ale na tři kroky široké řady sekal Cimbura, sekal, ale na práci nemyslil — u Běláčka dlely všecky jeho myšlenky. Vzpomínal si na něho, viděl ho jako hřibátko neohrabané klátit se dvorem, běhat jako pejsek za dětmi, ke škole chodit, na pastvě se prohánět.

I jeho život při tom mu na povrch duše ve vzpomínkách vyplynul jako olej nad vodu. Jeho dvojčata malá — Vašík s Martínkem batolí se Piksovic dvorem; Jan s Frantíkem a Verunkou honí se sadem — koník s nimi. Do chomoutu musil a tahat jako šroub se naučil. Hrdinný, nelekavý a nebojácný kůň se z něho stal. Do ohně šel, do hořícího lesa stejné jako do vody se vrhl. Potom mu ho vzali na vojnu a dali pod sedlo. To byla jistě nejsmutnější doba Běláčkova, i jméno mu vzali, a práci zbytečnou konal, ale i tu konal čestně a slavně, on, selský kůň, jenž měl zůstat u vozu a pluhu.

Stalo se jinak a nikdo za to nemohl. Jako trest nadešla Běláčkovi doba ponížení, jako žebrák potuloval se světem s vápeníkem, každý den viděl jinou ves a stál na jiném stání. I nouzi poznal, hladu se jistě chudák natrpěl, obroku zřídka okusil, sotva senem, nejčastěji holou slámou ho krmili a bič ucítil. Svědčily o tom krví nalité pruhy na jeho zadku—a to bylo Cimburovi nejvíc líto. Proto na vápeníka zanevřel — slovem se s ním nerozloučil — na Běláčka se nepoptal. Ale štěstí Běláčka neopustilo. Umřít domů přijel a to Cimburu těší.

Výš po obloze kráčí slunce. Žhavé jeho paprsky bodají jako střely.

„Zatracená selská práce,“ ozvalo se za Cimburou. V půli seku klesly Cimburovi ruce. Nedosekl, ale obrátil se na Paroubka. Poznal ho po hlase. (...)

(......)