Jindřich Šimon Baar

JAN CIMBURA: JIHOČESKÁ IDYLA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

3

Nikomu nechtělo se druhého dne do polí. Na lukách dosud leskla se voda a tvořila „zrcadla" a — zpřerážené obilí — vlhkem těžké — jako mlat utlučené leželo na zemi. — V hloučkách postávali lidé na návsi.

Přišel řezník a vyprávěl, že v Písku ani nekáplo — a všichni v městě že mysleli. Bůh ví jak daleko od nich zuří bouře — a zatím na hodinku cesty taková pohroma!

Ráno projela Putimí pošta z Ražic a postilion vyprávěl, že v celém nádraží nezůstalo ani jedno okno zdravé a kroupy že padaly velké jako holubí vejce.

Dva celníci na obchůzce zastavili se tu, přinášejíce zprávy podrobné. Ledné povětří šlo od západu. — Už nad Zátavou a Kestřany počalo mračno sypat kroupy, ale řídce jen. Pruhem podél dráhy, jako když naměří, zasáhlo ražické půdy až k Heřmani na jedné straně a na druhé od Zátavského rybníka pres „Starý" k Smrkovicům a Semicům. V Selibově už nevědí o ničem. Putim je na tom nejhůře. V lese na Hůrkách leží dosud kroupy s uráženým jehličím. —

„Buď Pán Bůh pochválen," skoro zaradovali se hospodáři — „Bůh dal, Bůh vzal — není tak zle, aby zase nebylo dobře. Kde byli šťastnější, pomohou nám nešťastným, o pouti se domluvíme." Sedlák, toť houževnatý tvor — nezoufá tak lehce a nemalomyslní. Nenaříká dlouho a na plano — ale hned cestu hledá, po které by se na sucho dostal, hned naděje se chytá, ruku znovu k dílu přikládaje. Putimští vyšli do polí, ale už neměli hrabice na kosách. Jako by šli trávu kosit a ne obilí, takové kosiště každý nesl a jako jetel, tak po krupobití holou slámu sekal. — Srdce bolelo sekáčům, když spatřili plné pole zrní — šlapali v něm, ale zachránit je nemohli. Ženské za nimi řady nahrabávaly — mlčky — bez řeči a beze zpěvu — a zpřerážené, jako postínané klasy do zástěrek sbíraly, aby je doma aspoň drůbeži hodily. „Za mlatem to nestojí, škoda práce, víc by dal člověk mlatcům, než by zrní sklidil — nejlíp bude složit to všecko do perný jako slámu a řezat ji i podestýlat," usoudili všichni. — „Ale co budem sít a celou zimu až do nového jíst?" ozvala se ovšem jiná otázka a odpověď na ni měla přinést pouť. Byla už za dveřmi.

Ještě ze starého napekly putimské tetky i koláče i chléb a v mnohém domě také z posledního. Ale „je-li host, všeho dost", je heslem příslovečné jihočeské pohostinnosti a pouť se jako jindy strojila — jenom muzika byla odřeknuta a to jen na přísný zákaz starostův, neboť mládež je mládež — té nepředěláš — večer bolestí pláče, ale do rána jí otrne — a ona skáče. — Staří za mladé musejí myslit i jednat. Obec sice hosty vítá — ač celé žně pozbyla — pomoci sousedních obcí se chce právě o pouti dovolat, proto neslušné hýřit a tancovat...

A hosté na sebe čekat nedali. Přijelo i přišlo jich více než kdykoliv jindy. „Letos do Putimě musíme. Myslili by, že se jim vyhýbáme a pomoc svou odpíráme."

„U nás v Hradišti ani krupice nepadala, natož kroupy," vyprávěl mladý Kovanda, kterého Cimbura pamatoval jako dítě, „jak vymlátím, semena ozimní i jarní přivezu a obilím na chléb i moukou vás založím."

(...)

(......)