Jindřich Šimon Baar

JAN CIMBURA: JIHOČESKÁ IDYLA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

7

„Copak, dědoušku, že tak poustevničíte?" ptali se putimští na potkání starého Cimbury, „už ani o památkách mezi nás nevkročíte."

„Mám lepší společnost," úsečně, příkře odpovídal Cimbura a stranil se dál a důsledně dospělých i studentů. I kniha ho přestala těšit, pozbyl i veškerého zájmu o otázky veřejné.

A kdo jest ta lepší společnost, jíž Cimbura dává přednost?

To jsou děti!

„Zdětinštěl na stará kolena — už ho dlouho zem nosit nebude," jednomyslně všichni usoudili a se soustrastným pohledem hleděli na Cimburu, obklopeného skoro stále dětmi z celé Putimě.

Stařeček vskutku stal se dítětem. Ztratil mrštnost těla a svižnost údů, ne k práci víc, ale pouze k podolkům se hodil. Po dvoře se šoural, tu voj podepřel, tam ryčku uklidil, hnůj oházel, plot u zahrádky propletl, aby tam kuřátka nelezla, na louky si vyšel, ale jen krtiny rozhrábnout, štočku prorýt, vodu zavést, do polí si zaměřil, tu plevel vytrhl, tam kámen zvedl a do cesty s pole odhodil, k lesu ho nohy zanesly, ale tam jen k jedli přivoněl, smrkovou šišku zvedl, borovým mlázím se potěšil. Přes pole zřídka se vypravil. Pouze žádného jarmarku v Písku nevynechal, koně tam vidět musil. Mlátilo-li se doma, ztrhané cepy zašíval, jezdilo-li se do lesa, ostřil sekery, ve žních doma vázal povřísla, mazal vozy, ale cepem ve stodole, pluhem na poli, kosou na louce, sekerou v lese, vládnouti už nemohl.

V patách za ním při té drobné stařecké práci chodil od rána do večera Honzík. Nechodil sám, přiváděl k dědečkovi všecky svoje nové kamarády a kamarádky. Především děti z přízně od Piksů, Štěrbů a Srnku, které měly na dědečka „právo", ale také děti od Vašatů, Žofků, Horníků, děti sedláků, chalupníků, baráčníků i podruhů a všechny stejně volaly na Cimburu „dědečku". Ku podivu, bělohlavého starce ta drobotina dětská nemrzí, ale zdá se, jakoby mezi nimi omládl o osmdesát let a sám dítětem znova se cítí. Jeho vlastní dětství se v něm probouzí, stojíc před ním jako živé.

Na to, co se před týdnem, ba i včera přihodilo, živou mocí Cimbura si někdy vzpomenouti nemůže, tak ho už pamět opouští, ale na minulé věci, sedmdesát let staré, pojednou si mezi dětmi vzpomíná. Na dětské hry, kterými si hrával jako chlapec na semické návsi, na dětské říkánky, písničky a počitadla a všeho se mu znova zachce — chce se mu hrát, zpívat a skotačit jako malému děcku.

„Dědečku, dědečku, pojďte si s námi hrát," — jako na zavolanou ozvali se pod oknem vnukové a vnučky. Jak by mohl odmítnout? Dědeček už se šourá ze světničky ven, neboť na jaře děti pod střechou nevydrží — sluníčko jim nedá.

Nic nedráždí děti tak jako živly, smysly přírody. Především je láká matka země. Ze země Bůh člověka stvořil, země ho nosí a živí, do země se vrátí a proto od malička zemi miluje. I Cimbura ji miluje a s dětmi si rozumí, v zemi si s nimi hrabe a jako stavitel dětské stavby vede, zakládá a na ně dohlíží. Děti stavějí, kopají, ryjí, sázejí, kamení nosí. Ten zahradu chce mít, jiný staví kůlnu, tamhle dva kloučkové se moří s (...)

(......)