Jindřich Šimon Baar

JAN CIMBURA: JIHOČESKÁ IDYLA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

8

Žežulkův Toníček, nejmenší ze všech malých Žežulků, stojí pod Cimburovým oknem, na špičky se napíná, proutkem na okénko klepá a ze všech sil volá: „Dědečku, dědečku, pojďte hned ven, Toníček je tu a má novýho koně, šimla, přivedl vám ho ukázat."

Okénko se sice otevřelo, ale nevykoukla bílá hlava stařečkova, ale stařenčina, než i ta zve Toníčka: „Pojď jen dál do světnice, mládenečku, nestůj pod oknem. — Dědeček jsou nějakej darebnej, nevstávají."

Toníček se hrne i s koněm na kolečkách na dvůr, s dvoru na zásep, ze záspi do síně, ze síně do světnice, ale dědečka nikde nevidí. — Aha! Už ho vidí. Tamhle leží na posteli v peřinách. Jen hlavička jako mléko bílá mu z polštářů vykukuje.

„Dědečku, co to děláte? Sluníčko už dávno vstalo, v Hanzlíčku se vykoupalo a vy ještě spíte? Lašťovka už dávno vstala, devět polí oblítala a vy ještě spíte?" vadí se Toníček s dědečkem jako se s ním, ospalým kloučkem doma maminka vadívá, když se mu ráno nechce z pelíšku.

„A chlapečku zlatý, jsem lenoch, ba jsem, vstávat se mi nechce, spát jen, spát pořád bych chtěl," usmívá se dědeček, promlouvaje takovým nesvým, ospalým, jakoby zastřeným hlasem.

„Vidíte, dědečku, to jste zrovna jako já," těší ho Toníček, „já bych taky ráno spal, ale maminka honí mne z lože ven, spát mi nedají. — Babičko, vezměte na dědečka metličku a vyhoňte ho také," vážně radí kluk Cimburce.

Každý den se takové dětské návštěvy opakovaly a staré Marjánce rvaly srdce. Přicházeli i dospělí, ale ti ji nikdy tak nerozlítostnili, jako ti broučkové, kteří živou mocí pochopiti nemohli, že dědeček Cimburů zraje — pro smrt. Ti ven ho lákali a také za slunných teplých dnů vylákali.

O hůlce škrabal se Cimbura ven a Marjánka za ním vynášela peřinku, aby lavička dědouška netlačila. Děti chvíli točily se kolem něho; ale brzo viděly, že už s ním opravdu nic není. Nějak špatně slyší a vidí a tuze zapomíná na všecko, stát a proběhnout se mu nechce, hrát se mu nechce, a povídá-li, v nejlepším klímat počne, budit ho musejí a volat, „tak jak to bylo s tím princem a s tou zlatou muškou?"

„Aha, s tím princem tedy — jo — tak byl jeden princ..."

„Ale dědečku, to už jsme slyšeli, chceme jen ten konec, jak se muška proměnila v krásnou princeznu."

Takový kříž měly děti s dědečkem a opouštěly ho. Přibíhaly sice ještě, ale jen na skok, na chvíli, a zase frrrr — jinam letěly.

V dědouškovi nenalézaly již kouzla, kterým by je dál k sobě poutal, a těkavé, sobecké dítě rychle zapomíná a na nové lásky zvyká.

A tak sedává Cimbura často sám, domácí musejí na pole. Marjánka má na starosti domácnost mladých. Samota Cimburů netíží, je mu milá a vítaná. Naslouchá a celá ves náhle k němu mluví, slyší skřípání kol, rachot vozů, vrzání kožených postrojů, šumění stromů, šplýchání řeky, kroky a hlasy lidské, podle rachotu poznává, čí je vůz, podle kroku, kdo je ten člověk, čí je kůň. To jsou složky denní hudby, které Cimbura velmi dobře rozumí a ve které každá novota je mu známá.

„Kvok, kvok, kvok," to kvočna se (...)

(......)