Jindřich Šimon Baar

JAN CIMBURA: JIHOČESKÁ IDYLA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

9

Posílen největší svátostí, očekával Cimbura, až se vydá na dalekou pouť do věčnosti. O vánocích sešly se kolem něho ještě všecky jeho děti a přátelé. Rozloučili se s ním a on s nimi.

„Jaképak velké loučení, shledáme se brzy — každého, kdo za mnou z Putimě přijde, poptám se na vás všecky, a to vám povídám, ať nic špatného o vás neslyším! Mějte se rádi, almužnu rádi dávejte, hospodařte, jako byste tu měli být věčně, ale modlete se, jako byste měli zítra umřít." Udělal všem po řadě na čele křížek, a oni mu políbili ruku. — Plakali při tom, ale duše Cimburova zůstávala klidnou a silnou. „Neplačte, blázínkové," napomínal je, „to tělo umírá, ale ne duch. Tělo hnůj, prach a popel a z něho vyrůstá květina — nesmrtelná duše. Jako tamhle muškát na okně ženské zasadily do země v hrnku, takovým hliněným hrncem je tělo, ale muškátem je duše a Bůh si ji co nevidět utrhne. Jsem starý tvor boží a už se těším na to, až se roztrhne záclona a na vlastní oči spatřím, čemu po celý život pevně věřím — jen mne nechtě tiše odejít, chci být zase sám."

Bylo to 17. ledna léta Páně 1898, na den sv. Antonína poustevníka, kdy Cimbura jasně a určitě pocítil, že se blíží jeho poslední hodinka.

„Zavolej Martina, sneste mne s lože a položte mne na holou zem," poručil ještě ženě a potom jako by mlha vystupovala ze širých vod a kladla se kolem, tak v mlze všecko viděl a slyšel a cítil kolem. Lidi, obrazy, okno, dveře, strop i svíčku hromničku, kterou ho obnášeli, i zvoneček, malinký, kterým zvonili, i dušený, tlumený pláč, kterým plakali.

„Co pláčete," řekl jim ještě tichým, ale přísným hlasem, „růženec se modlete — hned, všichni a nahlas se modlete."

Štěrba počal se modlit, ostatní za ním.

Domodlili se až k desátku, „který pro nás těžký kříž nésti ráčil", když dědeček pozdvihl maličko hlavu a řekl: „pst — slyšíte? Zvoní! Všecky zvony zvoní, nejvíc Vavřinec!" rukou na čelo si sáhl, pramen šedivých vlasů si odhrnul, jako by své vrásčité čelo někomu k políbení nastavoval, a vtom mu klesla ruka i hlava, škytl a víc sebou nepohnul.

To smrt v té chvíli ho objala a políbila.

Mrtev, ustrojen do svátečního, leží na prkně na dlouhé lavici výměnkář Jan Cimbura. Všichni v celé chalupě chodí po špičkách, svou práci konají tiše, němě. Vědí, že mrtvý, dokud pod střechou, všecko jako živý slyší a věří, že by na hlomozící dědeček s prkna vstali a zahubovali.

Ženské zadělávají a pekou nejprv „Boží dary" pro chudé, pekou i pletence pro přátele, kteří se na pohřeb sejdou. Martin dvora si teď hledí. Funus již vychodil na faře, ve škole i u hrobníka byl. —

Hosté se sem trousí, truhlář přichází s latí v ruce, vzít dědečkovi míru na poslední jeho roucho — na rakev. Děti přicházejí s obrázkem v ruce, Martin je vítá, vede k dědečkovi a pozdvihuje, aby mu mohly křížek udělat, do svěcené vody štětičku z klasů namočit a stařečka pokropit, obrázek na něho položit. Větší za ručičku vedou, starší mladším vysvětlujou: „Nedřímají dědeček, ale umřeli, na hřbitov ho odnesou, do hrobečku (...)

(......)